Změny ve smluvních vztazích podle nového občanského zákoníku

Obce a nový občanský zákoník 4.

Přinášíme další ze série informativních článků, týkajících se dopadů nového občanského zákoníku, resp. rekodifikace soukromého práva, na obce. Stěžejním tématem bude tentokrát problematika závazkového práva, resp. smluvních vztahů a nejdůležitějších změn, které v této oblasti nový občanský zákoník přináší.

Věnovat se budeme jak koncepčním otázkám nové právní úpravy, tak posléze i určitým specifikům plynoucím z postavení a povahy obcí, jakožto veřejnoprávních korporací, podřízených normám veřejného práva, včetně (a zejména) zákona o obcích.

Právní jednání a následky jeho vad (obecně)

Nový občanský zákoník (dále jen „NOZ“) upouští od dosavadního pojetí právních úkonů, jakožto „projevů vůle směřujících zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují“ (srov. § 34 občanského zákoníku), a přistupuje k odlišné koncepci, spočívající v rozšíření pojetí právních následků, jež působí právně relevantní projev vůle. S tím souvisí rovněž změna terminologie, když NOZ opouští pojem právní úkon a nahrazuje jej – ovšem se zmíněným pozměněným obsahem – termínem právní jednání.

Podle ustanovení § 545 NOZ platí, že „právní jednání vyvolává právní následky, které jsou v něm vyjádřeny, jakož i právní následky plynoucí ze zákona, dobrých mravů, zvyklostí a zavedené praxe stran“ (a nikoli tedy pouze následky předpokládané právními předpisy). Tato – jak uvedeno, nikoli pouze terminologická – změna je nepochybně projevem jednoho z hlavních leitmotivů nového kodexu soukromého práva, jímž je důraz na svobodu jednotlivce (jehož svobodná vůle v mezích zákona a mravnosti by neměla být zákonem nadměrně svazována), ale současně i jeho odpovědnost za veškerá právně relevantní jednání a jejich důsledky.

Jedním z projevů tohoto důrazu na odpovědnost jednajících osob je např. výslovná úprava předsmluvní odpovědnosti, jíž bude věnována stručná pozornost níže. Esenciálním znakem právního jednání bude i podle NOZ vůle jednající osoby (při jejíž absenci nemůže jít o právní jednání) a její vážnost, jakož i srozumitelnost a určitost jednání. Rozdílem oproti současnému pojetí je nicméně právní následek nesplnění či absence oněch základních předpokladů, resp. elementů právního jednání: Zatímco současný § 37 odst. 1 občanského zákoníku spojuje nedostatek vůle, vážnosti, určitosti a srozumitelnosti projevu vůle s (absolutní) neplatností právního úkonu, v intencích NOZ se v uvedených případech vůbec nebude jednat o projev vůle (srov. § 551 a násl. NOZ); pro tyto případy NOZ hovoří o právním jednání zdánlivém. Takové „jednání“ nemá právní relevanci a NOZ vyjadřuje tuto skutečnost obvykle slovním spojením „nepřihlíží se…“.

Odlišným případem je ovšem absence svobodného projevu vůle v důsledku přinucení hrozbou tělesného nebo duševního násilí. Podle stávající úpravy je v tomto případě dán důvod absolutní neplatnosti právního úkonu (doktrína přitom někdy dovozuje dokonce neexistenci úkonu z důvodu absence vůle); NOZ přistupuje k tomuto problému odlišně a konstruuje pro tento případ relativní neplatnost, resp. právo „přinucené“ osoby namítnout neplatnost právního jednání; důvodem tohoto pojetí je, jak uvádí důvodová zpráva, návrat k zásadě etsi coactus tamen voluit (třebas donucen, přece jen to chtěl), neboť donutit lze osobu i k tomu, aby jednala k svému prospěchu nebo k užitku osoby sobě blízké.

Právě zmíněná úprava je pak jistě jedním z projevů obecné tendence NOZ maximálně redukovat důvody absolutní neplatnosti právního jednání; tím se současně dostáváme k otázce, jakým způsobem vlastně NOZ problém (ne)platnosti právních jednání konstruuje.

Otázka (ne)platnosti smluv

Základním pravidlem a současně výkladovým principem je výslovná preference takového výkladu smluv (resp. obecně právních jednání), který nezakládá jejich neplatnost. Zřetelně to vyjadřuje § 574 NOZ, dle něhož „na právní jednání je třeba spíše hledět jako na platné než jako na neplatné.“

Dalším, resp. navazujícím logickým krokem tohoto pojetí je priorita relativní neplatnosti před neplatností absolutní. Relativní neplatnost se tak uplatní ve všech případech, kdy zákon spojuje s vadou jednání jeho neplatnost, aniž se jedná o některý ze – zákonem výslovně stanovených – případů neplatnosti absolutní. Mezi typické případy, resp. důvody relativní neplatnosti dle NOZ patří rozpor s dobrými mravy (nedosahující však intenzity zjevného rozporu), jakož i rozpor se zákonem v případech, kdy smysl a účel zákona následek v podobě neplatnosti vyžadují a současně nedochází ke zjevnému narušení veřejného pořádku (srov. § 580 ve spojení s § 588 NOZ). Naopak právě případy zjevného rozporu s dobrými mravy, resp. rozporu se zákonem při současném zjevném narušení veřejného pořádku budou důvody absolutní neplatnosti právního jednání, stejně jako případ, kdy právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému (§ 588 NOZ).

Neplatnost smluv a zákon o obcích

S ohledem na zmiňovanou preferenci relativní neplatnosti právních jednání se v případě obcí nabízí logická otázka, nakolik tato nová koncepce zasahuje do pojetí neplatnosti obcemi uzavíraných smluv z určitých kvalifikovaných důvodů, stanovených zákonem o obcích.

Jak známo, spojuje zákon o obcích s případy porušení určitých významných povinností, sledujících naplnění požadavků na transparentní a odpovědné (hospodárné) nakládání obecním majetkem (povinnost zveřejnit záměr dle § 39 obecního zřízení, vyhrazení rozhodování o určitých úkonech kolektivním orgánům obce) sankci neplatnosti učiněných jednání, s tím, že v souladu s dosavadní koncepcí „starého“ občanského zákoníku se v těchto případech jedná o neplatnost absolutní, tedy nastupující „automaticky“, nepodmíněně, k níž soud přihlíží z úřední povinnosti.

V této souvislosti je nicméně třeba si uvědomit právě fakt, že tato – absolutní – neplatnost nevyplývala ze zákona o obcích, nýbrž z občanského zákoníku; je proto otázkou přinejmenším spornou, zda i za účinnosti NOZ by porušení výše zmíněných povinností přinášelo důsledek absolutní neplatnosti.

Kladná odpověď by dle názoru autora byla opodstatněná zřejmě pouze tehdy, pokud bychom porušení oněch povinností považovali za zjevné narušení veřejného pořádku (viz výše zmiňovaný § 588 NOZ). Takový závěr je ovšem poněkud pochybný, neboť přinejmenším požadovaná „zjevnost“ v popsaných případech pravděpodobně chybí.

Lze proto jen uvítat novelizované (zákonem č. 303/2013 Sb.) znění zákona o obcích, dle jehož § 41 odst. 3 s účinností od 1. 1. 2014 platí, že „K neplatnosti právního jednání z důvodů stanovených v odstavci 2 a v § 38 odst. 4 a § 39 odst. 1 přihlédne soud i bez návrhu.“

A co forma?

S ohledem na shora zmiňovanou koncepci NOZ nijak nepřekvapí další z jeho základních principů závazkového práva, tj. zásada bezformálnosti, jejímž základním důsledkem je omezení případů, v nichž zákon striktně vyžaduje dodržení písemné formy. Četné instituty závazkového práva tak nově nebudou vyžadovat písemnou formu – zmínit lze např. smluvní pokutu či postoupení pohledávky.

Významná je pak rovněž možnost zhojení nedostatku formy, kdy podle § 582 NOZ platí, že „není-li právní jednání učiněno ve formě ujednané stranami nebo stanovené zákonem, je neplatné, ledaže strany vadu dodatečně zhojí.“ Současně „není-li dodržena forma právního jednání ujednaná stranami, lze neplatnost namítnout, jen nebylo-li již plněno…“

Kontraktační proces po novu

Výše opakovaně zmiňovaná základní koncepce NOZ (priorita platnosti, popř. preference relativní neplatnosti právních jednání) se projevuje rovněž v určitém rozšíření „manipulačního“ prostoru smluvních stran v oblasti kontraktačního procesu, kdy se jednak stranám výslovně ponechává možnost upravit si proces vzniku smlouvy podle vlastních představ (srov. § 1770 NOZ), jednak dochází k opuštění dosud panujícího striktního požadavku absolutní shody nabídky na uzavření smlouvy a jejího přijetí. Podle § 1740 odst. 3 NOZ totiž platí, že odpověď s dodatkem nebo odchylkou, která podstatně nemění podmínky nabídky, je přijetím nabídky, pokud navrhovatel bez zbytečného odkladu takové přijetí neodmítne.

Zmínit lze v této souvislosti rovněž výslovnou úpravu tzv. skryté vady v konsenzu, kdy podle § 1726 NOZ platí, že „Považují-li strany smlouvu za uzavřenou, ač si ve skutečnosti neujednaly náležitost, již měly ve smlouvě ujednat, hledí se na projev jejich vůle jako na uzavřenou smlouvu, lze-li, zvláště s přihlédnutím k jejich následnému chování, rozumně předpokládat, že by smlouvu uzavřely i bez ujednání této náležitosti (…)“.

Bude obec povinna zveřejňovat záměr při propachtování obecních nemovitostí?

Nový občanský zákoník upravuje některé nové smluvní typy, mj. rovněž pacht, jakožto vztah mezi propachtovatelem a pachtýřem, na jehož základě je pachtýř oprávněn věc dočasně užívat a požívat, tedy brát z ní plody a užitky. V případech propachtování nemovité věci obcí pak může být v této souvislosti položena otázka, zda je obec povinna zveřejnit záměr zvažované dispozice v režimu § 39 zákona o obcích.

Tato otázka (mimochodem nejde pouze o problém pachtu, nýbrž i výprosy, jakožto práva bezplatného užívání věci, aniž je ujednán účel užívání a doba tohoto užívání) by jistě zasluhovala podrobnějšího pojednání; autor si nicméně dovolí na tomto místě vyslovit stručný názor, že v uvedených případech není obec povinna záměr zveřejnit, neboť zmíněné nové smluvní typy nejsou uvedeny v taxativním výčtu majetkových dispozic, k nimž se dle § 39 obecního zřízení publikační povinnost vztahuje, přičemž toto ustanovení by – jakožto veřejnoprávní omezení při realizaci obecních majetkových dispozic – zřejmě nemělo být vykládáno rozšiřujícím způsobem. (Pacht ostatně není novým občanským zákoníkem systematicky pojímán jako „podmnožina“ nájmu, jde o samostatný smluvní typ stojící na stejné úrovni; totéž platí v případě výprosy ve srovnání s výpůjčkou).

Předsmluvní odpovědnost

Přestože existence tzv. předsmluvní odpovědnosti (ve smyslu právní odpovědnosti za neuzavření smlouvy) je za určitých předpokladů dovozována již stávající judikaturou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2006, č. j. 29 Odo 1166/2004), představuje její výslovné zakotvení v NOZ nepochybně významný posun.

Podle § 1728 platí, že „Každý může vést jednání o smlouvě svobodně a neodpovídá za to, že ji neuzavře, ledaže jednání o smlouvě zahájí nebo v takovém jednání pokračuje, aniž má úmysl smlouvu uzavřít.“ (Jednání „na oko“, typicky s cílem získat od druhé strany důvěrné obchodní informace pod záminku plánovaného uzavření smlouvy). Platit bude rovněž pravidlo, dle něhož „Dospějí-li strany při jednání o smlouvě tak daleko, že se uzavření smlouvy jeví jako vysoce pravděpodobné, jedná nepoctivě ta strana, která přes důvodné očekávání druhé strany v uzavření smlouvy jednání o uzavření smlouvy ukončí, aniž pro to má spravedlivý důvod.“ V tomto případě pak „Strana, která jedná nepoctivě, nahradí druhé straně škodu, nanejvýš však v tom rozsahu, který odpovídá ztrátě z neuzavřené smlouvy v obdobných případech.“ (§ 1729 NOZ).

Rovněž obce by v tomto ohledu měly obezřetně zvažovat okolnosti svých kontraktačních jednání, neboť veřejnoprávní povaha obcí nepochybně sama o sobě nevylučuje případný vznik jejich předsmluvní odpovědnosti (tato otázka může být aktuální např. v souvislosti s tzv. revokací usnesení zastupitelstva o prodeji obecního majetku, kdy v některých případech se takový postup skutečně může vůči druhé straně jevit jako „nepoctivý“).

Mgr. Lukáš Rothanzl, KVB advokátní kancelář, s. r. o.

Seriál Obce a nový občanský zákoník

1. Vliv nového občanského zákoníku na obce, 29. 5. 2013
2. Obce a nový občanský zákoník, 15. 8. 2013
3. Obec jako správce majetku, vybrané prvky s ohledem na rekodifikaci, 25. 11. 2013
4. Změny ve smluvních vztazích podle nového občanského zákoníku, 29. 1. 2014 (právě čtete)
5. Obce a nový občanský zákoník – přechodná ustanovení, 27. 3. 2014
6. Nakládání s nemovitostmi z hlediska zákona o obcích, 9. 6. 2014
7. Několik poznámek k bytovému spoluvlastnictví, 8. 9. 2014
8. Smluvní pokuta a závdavek, 11. 11. 2014