Klíčové problémy českého školství

Řízení vzdělávacího systému stojí na jednoduchém principu – stát stanoví, čeho mají školy dosáhnout, sleduje, jestli se k tomu blíží, a má nástroje, jak zasáhnout, když se něco pokazí. Obce a kraje jako zřizovatelé škol zároveň nesou jasnou odpovědnost za kvalitu vzdělávání a úspěch všech dětí ve svém regionu.

Obce a kraje by měly proto mít k dispozici odborné kapacity, nástroje a systém vedení, které jim umožní tuto odpovědnost naplňovat. Toto však pro vzdělávací systém v Česku často neplatí.

Ilustrační problémy

Představte si ředitelku, která chce vést svoji školu co nejlépe. Záhy ale zjistí, že od státu nedostala zadané žádné měřitelné cíle, kam má žáky dovést. A nemá ani data, podle nichž by poznala, jak si vůbec stojí ve srovnání se školami s podobnou skladbou žáků. Přes upřímný zájem o zlepšování výsledků může pouze na základě své profesní zkušenosti posoudit, jak na tom žáci jsou.

Na škole v sousední obci to vypadá jinak. Rada obce do funkce ředitele jmenovala svého kandidáta, přestože nebyl první volbou konkurzní komise. Škola má špatné výsledky, jak ukazují šetření a zprávy České školní inspekce. Ale stát nemá nástroje, jak situaci změnit – ředitele prakticky nelze odvolat. Ani obci-zřizovateli nehrozí za špatné výsledky školy žádný postih, protože za výsledky dětí nenese v podstatě žádnou odpovědnost. Zřizovatel má velkou pravomoc – může děti ze složitějších poměrů prostřednictvím nastavení školských spádových obvodů soustředit do „problematické školy“ a nechat ji dále upadat. Stát opět nemůže nic udělat.

Tyto a další příklady ilustrují problémy řízení vzdělávacího systému. Stát neumí pomoci těm, kteří chtějí dělat dobrou práci, ani vést k nápravě ty, kteří ji dobře nedělají.

Pět oblastí

Přehledný průvodce aktuálními tématy ve školství byl zpracován sociologickou výzkumnou organizací PAQ Research, která se zabývá stěžejními společenskými tématy. Tento policy brief detailně rozebírá problémy v pěti oblastech vzdělávacího systému a v každé z nich navrhuje možná řešení. Inspiraci si vychází ze zemí s dobrými výsledky vzdělávání, které svůj úspěch staví právě na kvalitním řízení celého systému. Dokument zpracoval analytik vzdělávání Karel Gargulák. Kvalitní řízení školství by i v Česku zvýšilo šance každého mladého člověka uspět ve vzdělávání i v životě, ulehčilo práci přetíženým ředitelům a pomohlo i odpovědným zřizovatelům (obcím a městům), kteří usilují o to, aby každá škola byla co nejlepší pro všechny děti.

Děti by se měly ve škole naučit číst. Panuje na tom všeobecná shoda a říkají to i závazné dokumenty státu. Přes 20 % žactva se ale v Česku nenaučí porozumět textům, zpracovávat informace či prezentovat z nich klíčové poznatky, jak popisují mezinárodní šetření. Přispívá k tomu i nefunkční řízení vzdělávacího systému. Příklad čtenářství ukazuje, že se problém celého vzdělávacího systému objevuje v pěti oblastech.

1. Nemáme jasný, měřitelný a závazný cíl. Nikde není řečeno, jaké úrovně čtenářské gramotnosti musí dosáhnout všechny děti a jak poznáme, že jí skutečně dosáhly.
2. Neměříme. Nevíme proto, jak ve čtení postupují třeťáci, páťáci či deváťáci z celého Česka.
3. Po školách nepožadujeme zlepšování. I když škola v rozvoji čtenářství dlouhodobě selhává (můžeme to tušit z hodnocení či testování České školní inspekce – ČŠI, které ovšem není plošné), pro její vedení to nemusí mít v podstatě žádné důsledky. Stát nemá žádné páky, jak s tím něco dělat.
4. Nepožadujeme zlepšování ani po zřizovatelích – obcích a krajích. Stát nesleduje a neřeší, jak se ve čtení daří všem dětem ve všech školách ve městě a regionu. Naopak se často stává, že zřizovatel děti s nejsložitějším zázemím a nižší šancí uspět ve čtení ponechává v segregovaných školách.
5. Nemáme kapacity pro zlepšování výsledků ve čtenářství napříč školami a regiony. I když zřizovatelé chtějí zajišťovat kvalitu vzdělávání co nejlépe, chybí jim jasné zadání i odborné kapacity k jeho naplňování.

Každý z bodů je podrobně rozebrán, včetně návrhů na řešení v úplném znění materiálu.

Pro územní samosprávu jen podrobněji k problému zřizovatelů.

Problém zřizovatelů – obce a kraje

Obce a kraje, které jsou zřizovateli drtivého množství škol v Česku mají dva základní problémy.

První souvisí s výběrem a odpovědností ředitelů škol. Od září 2023 do konce roku 2024 proběhlo v České republice celkem 1611 konkurzních řízení na ředitele ZŠ, přičemž v 7 % případů zřizovatel nejmenoval uchazeče, kterého konkurzní komise označila za nejvhodnějšího, uvádí ČŠI. Dvou pětin z těchto konkurzů na ředitele se v Česku účastní jen jeden kandidát, což zásadně omezuje možnost výběru kvalitních uchazečů o vedení škol. Podobné hodnoty platí i pro školní rok 2024/2025. Přitom přibližně třetina všech učitelek a učitelů pochybuje o férovém výběru kandidátů na pozici ředitele, vyplývá z analýzy roku 2024. Větší pochybnosti mají zkušení – ti, kteří se již konkurzu zúčastnili, a také zástupkyně a zástupci ředitele. Často také mají obavy ze spolupráce se zřizovatelem (starostou, vedením obce, místními politiky). Klíčová role státu a školní inspekce v decentralizovaných systémech podobných Česku spočívá v samotném výběru ředitelů.

Druhým problémem je nejasná role a nedostatečná kapacita zřizovatelů škol. Přes 3500 obcí v Česku zřizuje přes 6500 mateřských nebo základních škol. Naše vzdělávací soustava je jednou z nejvíce fragmentovaných ve vyspělém světě. Vysoká míra rozdrobenosti způsobuje nerovnou kvalitu škol a vede k dublování rutinní práce. Pro ředitele to znamená nejvyšší byrokratickou zátěž v Evropě. Drtivá většina zemí s dobrými výsledky a nízkými nerovnostmi (typicky Finsko, Estonsko a další) řeší tyto problémy postupnou profesionalizací správy sítě škol a jejich zřizovatelů. Ti se pak starají a zodpovídají za kvalitu vzdělávání v celém regionu a na jimi zřizovaných školách.

V Česku není role zřizovatele jasně vymezená. Tisíce malých zřizovatelů nemají dostatek kapacit pomáhat s kvalitou výuky, ale také projektovým řízením, rekonstrukcemi nebo mzdovým účetnictvím. Velcí zřizovatelé – města a kraje – v drtivé většině nemají nastavenou organizaci správy škol, tak aby jim umožňovala omezit neefektivní duplicity v nepedagogické správě škol či zajištění odborného metodického vedení ředitelů a učitelů.

Komplexní reforma systému

Dlouhodobým cílem vzdělávací politiky v Česku by měla být komplexní reforma systému správy škol. V jejím jádru stojí důraz na zvýšení kvality výuky, zajištění rovných příležitostí pro všechny děti, snížení administrativního přetížení škol a omezení celkové neefektivity vyplývající z duplicitních činností. Mezi základní opatření pro dosažení tohoto cíle patří:

Zákonem jasně vymezit odpovědnost zřizovatelů za kvalitu činnosti škol, zejména v oblasti podmínek, průběhu a výsledků vzdělávání, včetně zajišťování rovných příležitostí, prevence segregace a naplňování cílů vzdělávací politiky ČR. Zřizovatelé musí své školy umět řídit, hodnotit a mít takový organizační model, který jim umožní tuto roli vykonávat profesionálně.

Vytvořit instituci (například školské zařízení pro správu škol v čele s ředitelem pro vzdělávání), která zřizovatelům umožní přenést část svých pravomocí, zejména v oblasti řízení ředitelů a vedení škol, na profesionální aparát.

Správu sítě mateřských a základních škol i dalších škol a školských zařízení v regionech realizovat prostřednictvím společenství obcí. Především menší zřizovatelé by neměli přijít o možnost mít na své školy vliv. Ten by ale měli uplatňovat prostřednictvím profesionálního aparátu.

U velkých zřizovatelů (krajů zřizujících střední školy, městských částí v Praze, Brně či Ostravě) vede cesta přes profesionalizaci správy prostřednictvím zmíněného zařízení správy škol a v budování velkých školských celků s odborným aparátem. Ten by se soustředil na zvyšování kvality výuky a vzdělávacích výsledků žáků v každé škole a zároveň by ředitelům ulevil od administrativní zátěže.