Vymáhání nedoplatků na místním poplatku za komunální odpad
Novela zákona o místních poplatcích 2.
V předchozím článku se autoři zabývali problematikou vyměřování místních poplatků za komunální odpad nezletilým. Na téma se autoři článku pokusí navázat tímto příspěvkem, který bude zaměřen na navazující činnost správců poplatku, která spočívá ve vymáhání nedoplatků na místním poplatku za komunální odpad.
Následující text se proto bude věnovat způsobům vymáhání, osobám, po kterých lze vyměřené nedoplatky vymáhat, lhůtě, ve které lze nedoplatky vymáhat a v neposlední řadě se pokusí upozornit na vybrané problémy, které v praxi vyvstávají při vymáhání nedoplatků za komunální odpad.
Právní úprava vymáhání daňových pohledávek je obsažena v zákoně č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“). Subsidiárně se použije zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.
Kdo může vymáhat
Podle § 175 odst. 1 daňového řádu platí základní pravidlo, podle kterého může správce poplatku vymáhat nedoplatek daňovou exekucí nebo zabezpečit vymáhání nedoplatku prostřednictvím soudního exekutora, popřípadě jej uplatnit v insolvenčním řízení nebo přihlásit jej do veřejné dražby. Dle odst. 3 uvedeného ustanovení je správce poplatku při vymáhání nedoplatku příslušný i k jeho vybrání. V tomto článku se zaměříme na první dva zmíněné způsoby vymáhání.
Z uvedeného základního pravidla tak vyplývá, že vymáhat může především samotný správce poplatku. Ten by měl vymáhání provádět prostřednictvím vlastních úředních osob, které absolvovaly zkoušky odborné způsobilosti v oblasti místních poplatků a které tak disponují dostatečnými znalostmi k tomu, aby vymáhání úspěšně dokončily.
Dalším subjektem, který může vymáhat nedoplatky na místních poplatcích mimo správce poplatku, je soudní exekutor, který však na rozdíl od správce poplatku může vyžadovat vyšší náklady exekuce než správce poplatku. Proto by s ohledem na § 175 odst. 2 daňového řádu, dle kterého má být zvolen způsob vymáhání nedoplatků tak, aby náklady na toto vymáhání byly co nejnižší, mělo být předání vymáhání soudnímu exekutorovi spíše výjimečné.
Na tomto místě lze připustit, že za určitých okolností nebude správce poplatku disponovat např. z finančních či personálních důvodů dostatkem úředních osob, které by v rámci své pracovní činnosti zvládaly – kromě plnění rozsáhlých úkolů v rámci agendy místních poplatků – také efektivně vymáhat nedoplatky na místních poplatcích. Za účelem řádného vymáhání nedoplatků na místních poplatcích je možné poukázat na možnost obcí uzavřít veřejnoprávní smlouvu na výkon přenesené působnosti spočívající v přenosu výkonu vymáhání nedoplatků na jiného správce poplatku. Možnost uzavřít takovou veřejnoprávní smlouvu lze dovodit z § 63 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého platí, že obce, jejichž orgány vykonávají přenesenou působnost ve stejném správním obvodu obce s rozšířenou působností, mohou uzavřít veřejnoprávní smlouvu, podle níž budou orgány jedné obce vykonávat přenesenou působnost nebo část přenesené působnosti pro orgány jiné obce (jiných obcí), která je (které jsou) účastníkem veřejnoprávní smlouvy. Obcí, které takovou veřejnoprávní smlouvu uzavřely, není mnoho, avšak skutečnost, že tomu tak je, nasvědčuje tomu, že i v oblasti vymáhání nedoplatků na místních poplatcích je taková delegace výkonu části přenesené působnosti nejen možná, ale v některých případech i žádoucí.
V praxi se lze rovněž setkat se snahami některých obcí přesunout agendu vymáhání místních poplatků na advokáty, se kterými mají obce uzavřeny smlouvy, případně se kterými je hodlají uzavřít. Takové snahy nelze absolutně připustit, neboť jednak takový způsob vymáhání nedoplatků § 175 daňového řádu nepřipouští, jednak by zpřístupnění takových údajů advokátovi (z oblasti místních poplatků pro účely vymáhání) představovalo porušení povinnosti zachovávat mlčenlivost stanovenou v § 52 a násl. daňového řádu.
Po kom lze vymáhat
Při vymáhání nedoplatků platí základní pravidlo, dle kterého lze vymáhat vždy jen po tom, kdo je povinen platit. V našem případě lze tedy vymáhat po tom, kdo má povinnost platit nedoplatek na místním poplatku. Vzhledem k tomu, že zákon č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZoMP“), doznal ve vztahu k osobě, která je povinna platit místní poplatek, v průběhu času mnohých změn, je nutné vymezit si povinného právě s ohledem na tyto změny.
Podle právní úpravy ZoMP, která byla účinná do 30. 6. 2012, platilo, že poplatníkem místního poplatku byla jakákoliv fyzická osoba. ZoMP tak nerozlišoval poplatníky podle věku tak, jak je tomu v současné době. Osobou, která měla povinnost platit místní poplatek, tak byl i nezletilý. Protože zákon neumožňoval vyměřit nedoplatek jiné osobě namísto nezletilého poplatníka, byl správce poplatku nucen takto postupovat a tedy vyměřit nedoplatek nezletilému. V případě poplatkové povinnosti, která vznikla do 30. 6. 2012, tak lze vymáhat nedoplatky po všech poplatnících, tedy i nezletilých.
Přestože osoba poplatníka zůstala po 30. 6. 2012 nezměněna, došlo k rozšíření okruhu osob, po kterých lze nedoplatky vymáhat. Nedoplatky vzniklé po uvedeném datu tak může správce poplatku vyměřit a následně též vymáhat přímo po nezletilém nebo zákonném zástupci nezletilého.
Novela ZoMP, která nabyla účinnosti dne 1. 1. 2016, zcela omezí dosavadní možnost volby a správce poplatku bude oprávněn vyměřit nedoplatek pouze zákonnému zástupci nezletilého, který ke dni splatnosti místního poplatku nenabyl plné svéprávnosti, příp. opatrovníkovi poplatníka, který spravuje jmění poplatníka, který byl ke dni splatnosti místního poplatku omezen ve svéprávnosti. Z uvedeného vyplývá, že to bude zákonný zástupce, příp. opatrovník spravující jmění poplatníka, po kom bude správce poplatku vyměřený nedoplatek vymáhat jedním z výše uvedených způsobů. Novou právní úpravou tak odpadne riziko, které představovalo vyměřování nedoplatků a jejich vymáhání po nezletilých (viz níže).
Na základě čeho lze vymáhat – exekuční titul
Pokud nebyl místní poplatek zaplacen včas a ve správné výši, je správce poplatku povinen jej vyměřit platebním výměrem nebo hromadným předpisným seznamem poplatníkovi. Rozhodnutí, kterým správce poplatku nedoplatek vyměří, se později stane tzv. exekučním titulem podle § 176 odst. 1 písm. b) daňového řádu. Exekuční titul lze vymezit jako rozhodnutí orgánu veřejné moci, kterým je autoritativně osvědčena výše existujícího nedoplatku, a na základě kterého může být zahájeno vymáhání nedoplatku (ať již exekucí daňovou nebo exekucí vedenou soudním exekutorem či jiným způsobem) v případě, že nebude povinnou osobou uhrazen ani v dodatečné lhůtě.
Aby se mohl platební výměr, příp. hromadný předpisný seznam stát exekučním titulem, musí mít určité vlastnosti, kterými jsou formální a materiální vykonatelnost. Za formálně vykonatelné lze označit rozhodnutí, které bylo vydáno zákonem předvídaným způsobem, obsahuje veškeré zákonem požadované náležitosti, bylo řádně doručeno, stalo se vykonatelným a jeho příjemce dobrovolně nesplnil povinnost, kterou mu rozhodnutí ukládá. Za materiálně vykonatelné rozhodnutí lze označit takové rozhodnutí, které označuje osobu, která má uloženou povinnost splnit a přesně vymezuje plnění, které má tato osoba splnit.
Jakým způsobem může vymáhat
Podle § 178 odst. 5 daňového řádu lze daňovou exekuci provést pouze srážkami ze mzdy, přikázáním pohledávky z účtu u poskytovatele platebních služeb, přikázáním jiné peněžité pohledávky, postižením jiných majetkových práv, prodejem movitých věcí nebo prodejem nemovitých věcí.
K výběru nejvhodnějšího způsobu provedení daňové exekuce potřebuje správce poplatku nezbytně znát informace o majetku povinného. Ty může získat na základě § 57 daňového řádu, podle kterého platí, že osoby a orgány veřejné moci, které vedou evidenci osob nebo věcí anebo získávají jiné údaje nezbytné pro správu daní, jsou povinny na základě vyžádání správce poplatku poskytnout údaje nezbytné pro správu daní.
Správce poplatku tak může od poskytovatelů platebních služeb získat informace o účtech povinného, od zdravotních pojišťoven nebo orgánů správy sociálního zabezpečení informace o tom, zda je povinný zaměstnán, příp. zda je poživatelem důchodu, od Úřadu práce zda povinný pobírá podporu v nezaměstnanosti, dávky státní sociální podpory apod.
Na základě získaných údajů pak správce poplatku zvolí nejvhodnější způsob provedení daňové exekuce, kterou zahájí podle § 178 odst. 1 daňového řádu vydáním exekučního příkazu. Podle odst. 4 uvedeného ustanovení nelze proti exekučnímu příkazu uplatnit opravné prostředky.
Lhůta pro vymáhání nedoplatků
Lhůta, ve které lze vymáhat nedoplatky, se řídí ustanovením § 160 daňového řádu. Podle tohoto ustanovení platí obecné pravidlo, podle kterého nelze nedoplatek vybrat a vymáhat po uplynutí lhůty pro placení daně, která činí 6 let. Tato lhůta má prekluzivní účinky, což znamená, že uplynutím této lhůty právo správce poplatku nejen vymáhat, ale také vybírat místní poplatky zaniká. Jakoukoliv platbu přijatou správcem poplatku po této lhůtě tak nelze posoudit jako platbu přijatou v souladu se zákonem a je nutné ji považovat za bezdůvodné obohacení. To však jen za situace, kdy poplatková povinnost daného poplatníka netrvá (případně netrvala i nadále v dalších poplatkových obdobích) a tento poplatník nemá nedoplatek, u kterého stále běží lhůta pro placení poplatku. V takovém případě se taková platba započítá na tento nedoplatek podle pravidel obsažených v § 152 daňového řádu.
Ačkoliv se dle výše uvedeného na první pohled jeví uvedená šestiletá lhůta pro placení jako lhůta konečná, reálně tomu tak být nemusí. Tak například zahájením exekučního řízení lhůta pro placení daně běží znovu ode dne, v němž bylo exekuční řízení zahájeno. Se stejnými důsledky je spojeno také zřízení zástavního práva, což ovšem v oblasti místních poplatků s ohledem na výši vymáhaných částek v zásadě nenastává. Posledním způsobem, na základě něhož začne běžet lhůta pro placení poplatku od počátku, je oznámení rozhodnutí o posečkání. Tento způsob vyvolává v praxi asi největší nebezpečí v případech, ve kterých správce poplatku povoluje posečkání úhrady daně, popřípadě rozložení její úhrady na splátky z moci úřední. Zejména v minulosti se tak stávalo, že správci poplatku využívali tuto možnost s úmyslem umělého prodloužení lhůty pro placení daně. Takový postup je však zjevně nepřípustný a v rozporu nejen se smyslem a účelem institutu posečkání, ale také se základními zásadami správy daní (srov. zejm. § 5, 6 odst. 3, § 8 odst. 2 a 3 a § 9 odst. 2 daňového řádu).
Běh lhůty pro placení poplatku lze rovněž pozastavit, což znamená, že ze zákonem stanovených důvodů lhůta přestane běžet a po odpadnutí tohoto důvodu běh této lhůty pokračuje. Základní rozdíl oproti přerušení běhu lhůty pro stanovení daně tak spočívá v tom, že tato lhůta neběží od začátku. Důvody, které zapříčiňují, že lhůta pro placení daně neběží, jsou např. vymáhání nedoplatků soudem nebo soudním exekutorem, přihlášení daňové pohledávky do insolvenčního řízení nebo veřejné dražby nebo daňové exekuce srážkami ze mzdy.
Aby nedocházelo ke zneužívání institutů umožňujících přerušení nebo stavení běhu lhůty pro stanovení daně, zakotvuje daňový řád maximální lhůtu 20 let, po kterou může lhůta pro placení daně běžet. Po uplynutí této lhůty, s výjimkou zajištění nedoplatku zástavním právem, které se zapisuje do příslušného registru, již nelze přijímat žádné platby vztahující se k dotčenému poplatkovému období.
Vliv judikatury na vymáhání nedoplatků po nezletilých
Přestože správci poplatku postupovali v minulosti při vymáhání nedoplatků po nezletilých v souladu s právní úpravou, negativní důsledky do tohoto procesu vneslo nesprávné doručování platebních výměrů při vyměřování nedoplatků nezletilým. Vlivem nesprávného doručování platebních výměrů v minulosti totiž dochází i v současné době k situacím, kdy poplatková povinnost nebyla v zásadě nikdy řádně stanovena a s ohledem na prekluzivní tříletou lhůtu pro stanovení daně tak v mnohých případech již ani být nemůže. Zmíněné negativní důsledky spočívají zejména v tom, že na základě takto nesprávně doručeného platebního výměru byly zahájeny exekuce a nesprávně vyměřený nedoplatek byl následně vymožen.
Nabízí se tak otázka, zda lze zpětně zhojit uvedené negativní důsledky. Nejprve je nutné poznamenat, že do již ukončené exekuce nelze vstoupit např. tím, že by byla zpětně zrušena a že by byla vymožená částka vrácena. Z tohoto důvodu nelze např. aplikovat tezi, že by se v uvedených případech jednalo o bezdůvodné obohacení. Nemožnost vstoupit do již ukončené exekuce tak zásadním způsobem zužuje rozsah způsobů následného řešení. Jednou z možností řešení bylo do přijetí novely ZoMP poskytnutí daru obcí, neboť do jejího rozpočtu byla zařazena vymožená částka. S novelou ZoMP se však nabízí vhodnější varianta řešení, a tou je prominutí poplatkové povinnosti. Pokud tedy správce poplatku obdrží žádost o prominutí poplatku a dospěje k závěru, že z důvodu odstranění tvrdosti zákona lze s přihlédnutím k okolnostem daného případu poplatek za komunální odpad nebo jeho příslušenství zcela nebo zčásti prominout, může tak učinit. Daňový řád totiž umožňuje prominout i ty místní poplatky, které již byly uhrazeny. Zde je jen nutné upozornit na to, že pokud tak správce poplatku učiní v jednom případě, je povinen tak postupovat i v případech obdobných.
- Seriál Novela zákona o místních poplatcích
-
- Vyměřování místních poplatků za komunální odpad nezletilým – podle minulé, současné a navrhované právní úpravy, 10. 11. 2015
- Vymáhání nedoplatků na místním poplatku za komunální odpad, 9. 2. 2016 (právě čtete)
- Osvobození od placení a promíjení místního poplatku, 27. 4. 2016
- K navrhovaným změnám zákona o místních poplatcích, 18. 7. 2016