Nová zastupitelstva a odolnost vystavěného prostředí

V těchto dnech probíhají ustavující shromáždění nově zvolených zastupitelstev obcí a měst. Řeší se především koaliční spolupráce, personální obsazení a programové priority nových orgánů. Nemělo by se zapomínat na důležitý pojem – resilience – odolnost vystavěného prostředí.

Odolnost vystavěného prostředí je schopnost systému (budovy, veřejného prostoru, čtvrti, města, regionu či státu) obstát v krizi, absorbovat šok, adaptovat se a transformovat, aniž by ztratil svou základní i funkci a identitu a zůstal dlouhodobě funkční.

Téma odolnosti

nabývá v posledních letech mimořádného významu. Česka komora architektů (ČKA) proto vydala Teze k odolnosti vystavěného prostředí (resilience), které pojmenovávají hlavni aspekty odolnosti a mají sloužit jako východisko pro odbornou i veřejnou debatu. Teze nejsou určeny jen členům ČKA, ale také samosprávám, statni správě i veřejnosti. Dokument z roku 2024 vyšel v návaznosti na aktualizaci Evropské směrnice o energetické náročnosti budov a shrnuje klíčové principy, jak navrhovat a rozvíjet budovy, města i krajinu tak, aby dokázaly obstát v krizích, adaptovat se na změny a zůstaly dlouhodobě funkční.

Teze akcentují zejména těchto 10 oblasti:

1. Build Back Better – obnova po pohromách má prostředí zlepšovat, nejen „vracet stav jako předtím“
2. Robustni řešení – důraz na srozumitelná a trvanlivá řešeni místo přehnané závislosti na složitých technologiích
3. Renovace – jako příležitost ke komplexnímu posílení odolnosti, nejen ke snížení energetické náročnosti
4. Hospodařeni s vodou – vsak, retence, šedá voda, úsporná spotřeba vody a mezioborová spolupráce už ve fázi přípravy
5. Přehřívání sídel – adaptace budov i veřejných prostranství na růst teplot a prevenci tepelných ostrovů
6. Zemědělská produkce sídel – posílení prvků samozásobitelství a lokální produkce potravin i ve městech
7. Energetická odolnost sídel – včetně role energetických společenství a promítnutí odolnosti už do urbanistického návrhu
8. Centra odolnosti – budovy/kapacity pro zázemí obyvatel v krizích, schopné „ostrovního“ fungovaní
9. Krajsky, městský/obecní architekt – odborná role pro vyvážený a odolný rozvoj území
10. Odolnost v měřítku státu – provázáni územního plánování s bezpečnostní a klimatickou politikou, potřeba koordinace na vládní úrovni.

„Česka komora architektů je připravena se tématu věnovat a spolupracovat s orgány státu i samosprávy na tom, aby Česka republika měla kvalitní, bezpečné a dlouhodobě odolné prostředí pro příjemný a klidný život svých občanů,“ uvádí autor tezí architekt Petr Lešek.

Téma odolnost vystavěného prostředí je obsahem třetího letošního čísla Bulletinu ČKA, ve kterém je řada podrobných textů k této problematice. Noví zastupitelé by neměli ve své práci problém resilience opomíjet.

Klimatická odolnost

Česká města a obce se musí připravit na opakující se vlny veder stejně jako na sucho, přívalové srážky a silný vítr, tedy na extrémní projevy počasí. Nedávné vlny letních veder opět potvrdily, že česká města a obce potřebuji systematicky plán, jak se na podobné situace připravovat a jak je zvládat. Nejde jen o technická opatřeni proti extrémům. Jde o kvalitu života, bezpečnost obyvatel, ochranu veřejného majetku a dlouhodobou odolnost sídel. Nestačí obecně mluvit o klimatu. Je třeba se ptat, co bude obec dělat při plánovaní a úpravách veřejných prostranství, při rekonstrukcích a výstavbě veřejných budov, při obnově technické infrastruktury i při péči o krajinu kolem sídel. Je třeba promyšleně rozvíjet nejen nové, ale zejména vystavěné prostředí – budovy, veřejná prostranství, infrastrukturu i okolní krajinu.

Součástí kvalitní přípravy projektů by mělo být také posouzeni rizikových aspektů záměru z pohledu extrémních výkyvů počasí. Nejde o zbytečnou administrativu, ale o praktické prověřeni, zda budova, veřejný prostor nebo infrastruktura obstojí i v podmínkách, které budou v dalších letech častější a náročnější. Zároveň je důležité, aby se odolnost sídel stala součástí veřejné debaty. Občane i media by se měli ptát jednoduše: Jaký má obec plán, aby zvládla horko, sucho i krizové situace? Kdo bude opatřeni koordinovat? jak se promítnou do konkrétních investic?

Odolnost měst, městských částí a obcí

je v poslední době jednou z nejsledovanějších schopností z pohledu přizpůsobení sídel různým rizikům, aktuálně zejména vlivem důsledků klimatických změn. Přizpůsobení znamená ideálně eliminaci negativních následků, případně alespoň minimalizaci lidských, ekonomických a environmentálních škod. Vedle následků přírodních katastrof jde také o různé technologické problémy nebo události zaviněné lidským faktorem.

Jak můžou města a obce zvýšit svoji odolnost a adaptovat se na klimatické změny, na tuto otázku odpovídá ve svém článku Karel Bařinka, člen pracovní skupiny Urbanismus a plánování. V první řadě je potřeba vyhodnotit všechna potenciální rizika, shromáždit relevantní klimatická data. V centrech měst a veřejném prostoru lze také např. monitorovat tzv. tepelné ostrovy. Tato dokumentace tvoří adaptační strategii města či obce, což může být vhodným podkladem pro zpracovaní územního plánu a strategického rozvojového plánu, které spolu úzce souvisí a je vhodné je zpracovat současně, což se ne vždy děje.

V územních plánech je vhodné rizika klimatických změn zohlednit obvykle v rámci formulace podmínek pro využití a prostorové uspořádaní ploch s rozdílným způsobem využívání. Důležité je optimálně nastavit podmínky pro efektivní využití zastavěného území, brownfieldů, vhodně nastavit koeficient zastavěnosti jednotlivých funkčních ploch. Současně je třeba neomezovat plochy veřejné zeleně, parky, sady, zahrady aj. Detailní popis těchto opatřeni zpravidla obsahuje dokumentace městské koncepce modro-zelené infrastruktury. Monitoring tepelných ostrovů může identifikovat přehřívání nejohroženějších míst ve městě, na která je třeba se zaměřit v rámci možnosti umístit adaptační (zpravidla vegetační) opatření. Stromořadí, parkově upravené plochy nebo vodní prvky můžou výrazně snížit teplotu ve veřejném prostoru.

Energetická nezávislost je prioritou. Samostatnou kapitolou jsou případy nenadálých výpadků centrálních zdrojů energie. Vhodné je tedy pokud možno maximálně využívat lokálně dostupné obnovitelné zdroje energií, lokální uložiště energií apod. Ostatně v oblasti využiti obnovitelných zdrojů energie jsme v rámci EU bohužel na chvostu. Máme tedy co dohánět.

Vodní hospodařství, zásobovaní obyvatel pitnou vodou by mělo být také připravené na krizové scénáře. Vhodné je rovněž efektivní nakládaní s dešťovými vodami, retence v místě a využiti jako vody užitkové. V celé řadě měst se nyní realizuji ve veřejném prostoru opatření zvyšující podíl ploch, které jsou buď zcela, nebo alespoň částečně schopné zasakovat dešťové vody.

Odolnost budov

je otázkou rezerv – materiálu, vody i energie – schopnosti s nimi hospodařit. Přizpůsobení se klimatickým změnám v budovách měst se neřeší v posledních horkých dnech, je součástí uvažování i praxe všech, kdo staví – už řadu let. Svět kolem nás se zjevně změnil a stále se mění. Vysoké teploty, dlouhotrvající sucha, nedostatek nebo přemíra vody, energetické materiálové krize znamenají dopady nejen na městské komunity. Texty v Bulletinu ČKA představují zkušenosti developera, správce budov i architekta. Odolná budova podle něj stojí především na opatřeních, která fungují dlouhodobě s minimem energie: správné orientaci, účinném stínění, kvalitní obálce tepelné setrvačnosti. Technologie tuto základní vrstvu doplňují. Právě toto pořadí zvyšuje schopnost stavby zvládat klimatické extrémy dnes a současně se přizpůsobovat podmínkám dalších desetiletí.

Odolnost krajiny

Odolná krajina není neměnný obraz ani jen sada opatření proti suchu, horku a povodním. Je to funkční proměnlivý systém, který dokáže překonat narušení, obnovit podstatné vztahy, dále se vyvíjet. Úkolem architektů, urbanistů krajinářských architektů proto není krajinu proti změně zabezpečit, ale vytvářet podmínky, díky nimž ji dokáže unést. Krajina zahrnuje volnou krajinu, přírodě blízká chráněná území, ale také sídla, výrobní areály, dopravní stavby, každodenní místa. Je to část území vnímaná lidmi a její charakter je výsledkem působení přírodních lidských činitelů.

Územní plán může uspořádání krajiny v obci právně koordinovat. Hranicí územního planu je však katastr a podrobnost neřeší drobnou strukturu, vodní režim či prostupnost.  Pozemkové úpravy jsou účinným realizačním nástrojem, ale nenahrazují krajinný plán. Pozemkové úpravy bez předchozí koncepce upevní dílčí technické řešení, nikoli obnovu systému. Proto je třeba mezioborové krajinné plánování napříč katastry, zohledňující hydrologii, půdu biotu s osídlením, hospodařením, kulturními hodnotami, vlastnictvím a užíváním.

Voda je základ a základní jednotkou práce s vodou ve volné krajině je povodí, nikoli katastr či pozemek. Důsledky odvodnění, eroze, hospodaření či výstavby se projevují níže po toku, často v jiné obci. Koncepční práce musí předcházet realizaci. Z terénního poznání má vyhodnotit reliéf, vodní režim, půdu erozi, vegetaci stanoviště, historickou strukturu, prostupnost, hospodaření, vlastnictví, potřeby obyvatel, kulturní hodnoty i návaznosti na okolí. Z těchto vrstev je třeba odvodit prostorové priority vztahy. Odolnost krajiny ale nezajistí jedna profese; je třeba propojit přírodovědné, technické, ekonomické, sociální kulturní znalosti převést je do návrhu pro prostor, měřítko čas.

Podle Bulletinu ČKA č. 3/2026