Zákon o právu na digitální služby a samospráva: nejde jen o formuláře, ale hlavně o data

Když se řekne Zákon o právu na digitální služby (ZoPDS) a samospráva, debata se často rychle stočí k otázce, zda obce mají povinnost zavádět elektronické formuláře pro služby v samostatné působnosti. Tím se ale ztrácí podstata. ZoPDS není především o formulářích. Je hlavně o tom, že úřad nemá po občanovi požadovat údaje, které si dokáže zajistit sám. A právě to je téma, které se samospráv přímo dotýká.

V praxi se kolem ZoPDS stále opakuje jedna zkratka: samospráva nemusí, takže se jí to vlastně netýká. Jenže tak jednoduché to není. V samostatné působnosti jde o právo, nikoli o plošně uloženou povinnost poskytovat digitální služby. To však neznamená, že se obce a města mohou otázce digitálních služeb a sdílení dat vyhnout.

Pokud chtějí poskytovat digitální služby smysluplně, musí řešit to nejdůležitější: data, oprávnění a evidenci služeb.

ZoPDS neříká jen „udělejte formulář“

Klíčové ustanovení zákona nespočívá v povinnosti mít na webu elektronický formulář. Podstata je jinde: orgán veřejné moci nemá vyžadovat údaje vedené v základním registru nebo v agendovém informačním systému, pokud jsou mu zpřístupněny pro výkon agendy nebo na základě souhlasu uživatele služby. To je zásadní změna logiky. Občan by neměl znovu vyplňovat nebo dokládat to, co veřejná správa už eviduje. Úřad si má tyto údaje zajistit sám.

Současně ale platí i druhá, méně pohodlná část reality. Pokud údaje úřadu zpřístupněné nejsou, může uživatel udělit souhlas a úřad si je musí aktivně opatřit sám. Jinými slovy: problém nezmizí jen proto, že data nejsou automaticky k dispozici. Odpovědnost za práci s údaji se tím nepřenáší na občana, ale zůstává na úřadu. A právě zde se ukazuje, jak důležitá je správná evidence agend a služeb.

Přenesená působnost: není rozumné digitalizovat totéž stokrát

V přenesené působnosti dává smysl postupovat co nejvíce centrálně. Jedna centrálně implementovaná digitální služba může ušetřit výrazné náklady oproti tomu, kdyby si obdobná řešení pořizovaly jednotlivé samosprávy samostatně. Nejde přitom jen o technické řešení, ale o otázku hospodárnosti, standardizace i kvality poskytovaných služeb.

Podle nastaveného harmonogramu mají být služby v přenesené působnosti plošně digitalizovány prostřednictvím ohlašovatelů. Z toho plyne i praktický závěr pro obce: nemá smysl investovat do vlastních řešení tam, kde má být služba řešena centrálně.

V opačném případě hrozí dobře známý scénář. Veřejná správa nejprve investuje do lokálních improvizací a následně znovu do centrální řešení. Výsledkem nejsou lepší služby, ale duplicity, zbytečné náklady a komplikovanější prostředí pro uživatele.

Samostatná působnost je volitelná, ale ne bez pravidel

V samostatné působnosti mohou samosprávy digitální služby poskytovat dobrovolně. To je důležité respektovat. Zároveň ale platí, že pokud se pro digitální službu rozhodnou, měly by ji vytvářet tak, aby odpovídala principům ZoPDS a architektuře veřejné správy.

Pro jednoduché scénáře k tomu mohou využít například nástroje typu Služby obcí, tedy řešení pro vytváření elektronických formulářů, které jsou následně dostupné k vyplnění přes Portál občana a po odeslání doručeny obci do datové schránky.

To je praktická cesta, jak menším obcím umožnit vstoupit do digitálního prostředí bez složitého vývoje vlastních systémů. Ani zde ale nejde jen o formulář. Formulář je až poslední viditelná vrstva. Pod ním musí existovat správně evidovaná služba, vazba na agendu, smysluplný popis a možnost dalšího rozvoje.

Velký problém: řada služeb vůbec není evidována

Při zavádění digitálních služeb se stále častěji ukazuje jeden zásadní problém: řada služeb vůbec není v Katalogu služeb evidována. Někde chybí samotná agenda, jinde chybí definice služby. Někde služba existuje fakticky, ale není správně zachycena v systému, na který navazují další kroky digitalizace.

Důsledky jsou přitom velmi konkrétní. Pokud služba není evidována v Katalogu služeb, nelze ji standardně digitalizovat, vytvořit pro ni formulář, ani ji publikovat jako službu pro uživatele. To není okrajový administrativní problém. To je přímá překážka digitalizace.

Po 1. 2. 2027 se tento problém stane ještě viditelnější. Služby, které dnes nejsou dobře evidovány, bude nutné řešit tak jako tak. Čím déle bude evidence neúplná, tím nákladnější a složitější bude následná náprava.

Pokud v katalogu některé služby chybí, je potřeba tuto skutečnost aktivně řešit a služby doplnit. Bez toho nelze postupovat systematicky.

Bez evidence služby není ani právo na data

To nejdůležitější se ale často přehlíží. Základem ZoPDS nejsou formuláře, ale data a jejich sdílení. A ta nelze sdílet jen na základě dobré vůle nebo technické možnosti. Ve veřejné správě musí být jasně určeno, pro jakou agendu a pro jakou službu je přístup k údajům oprávněný.

Právě proto je evidence služeb tak důležitá. Pokud služba není evidovaná, chybí úředníkovi opora pro práci s daty. A bez ní je obtížně obhájit, proč byly určité údaje použity.

Uživatel má sice podle ZoPDS právo vidět své údaje a očekávat komfort digitální služby, jenže bez správné evidence služby a odpovídajícího oprávnění se velmi těžko vysvětluje, proč úřad při určitém úkonu pracoval s danými daty.

Řečeno jednoduše: nelze stavět digitální služby na datech, když není jasně určeno, pro jakou službu a proč mají být tato data využita.

Katalog služeb pro samosprávu stále chybí

Dalším problémem je, že dnešní Katalog služeb pracuje především s obecnou rovinou služeb, ale neumí dobře zachytit konkrétní podobu služeb v samosprávě. Umíme definovat službu a umíme řešit vazby na přístup k datům. Co ale chybí, je možnost popsat tyto služby dostatečně konkrétně pro jednotlivé obce a města. A právě tady vzniká slabé místo.

Bez takového katalogového rozšíření chybějí údaje důležité pro navigaci, pro orientaci občana i pro budoucí využití AI nástrojů. Uživatel totiž nepotřebuje jen vědět, že nějaká služba obecně existuje. Potřebuje vědět, jak ji vyřídí v konkrétní obci, za jakých podmínek, přes jaký kanál a s jakými návaznostmi.

Pokud tyto informace nejsou systematicky zachyceny, vzniká roztříštěné prostředí. Špatně se v něm orientují občané, obtížně se v něm staví životní situace a velmi omezeně se na něm budují chytré digitální nástroje.

Bez samosprávy nebude digitální stát fungovat

Samospráva by neměla být vedlejším tématem ZoPDS. Naopak: bez samosprávy nelze vybudovat skutečně funkční digitální veřejnou správu. Mnoho životních situací občana totiž nekončí u státu. Často se naopak odehrávají právě na úrovni obcí a měst.

Pokud služby budou v katalogu chybět, nebudou správně evidované a nebudou navázané na práci s daty, vznikne slabé místo celého systému. Bez toho nebudeme mít nikdy skutečné digitální služby.

Debata o ZoPDS a samosprávě by se proto neměla omezovat jen na otázku, zda obec „musí“ nebo „nemusí“ mít elektronický formulář. Důležitější je, zda jsou služby správně evidované, zda je jasně vymezena agenda a oprávnění k práci s daty, zda existuje smysluplné rozdělení mezi centrálními a lokálními řešeními a zda opravdu vzniká prostředí, ve kterém obíhají data místo lidí.

Právě podle těchto kritérií se pozná, zda samospráva vstupuje do digitální éry skutečně, nebo jen formálně.