Je možné zvýhodňovat občany obce?
Skoro každá obec si někdy v minulosti kladla otázku, zda v nějakém ohledu může zdůvodnit preferenci svých občanů, tedy těch osob, které jsou v obci hlášeny k trvalému pobytu. Zamýšlená zvýhodnění se mohou týkat oblasti místních poplatků, otázek poskytování dotací, nakládání s odpady, cestování hromadnou dopravou, ale též (a to možná nejčastěji) prodeje obecních nemovitostí.
Zákon č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení) sice občanům obce oproti jiným fyzickým osobám přiznává více práv a privilegií, na druhou stranu toto zvýhodnění občanů obce má své racionální zdůvodnění. Tím je především skutečnost, že právě občané obce si volí své zastupitele a významně se podílejí na příjmové složce obecního rozpočtu, prostřednictvím příjmů z rozpočtového určení daní.
Obecný zákaz diskriminace
Na druhou stranu, pokud má zvýhodnění občana obce přesáhnout rámec zákona o obcích, je třeba postupovat vždy naprosto obezřetně a vyvažovat vzájemná práva. Listina základních práv a svobod (čl. 3) totiž i ve vazbě na čl. 1 Listiny stanoví obecný zákaz diskriminace. Diskriminací se obecně rozumí uplatňování rozdílných podmínek, rozlišování, omezení nebo odnětí práv určité kategorii osob pro společenské nebo ekonomické postavení, národnost, rasu, náboženství, pohlaví, politické názory apod. Konkrétní taxativně uvedená kritéria přímé diskriminace obsahuje ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 198/2009 Sb., antidiskriminační zákon.
Na zákaz diskriminace však nesmíme nahlížet toliko optikou práva, jež pochází z pera našich zákonodárců, ale je nezbytné reflektovat též právo unijní. Zákaz diskriminace na základě státní příslušnosti obsahuje článek 18 Smlouvy o fungování Evropské unie (SFEU), což je primární právo EU, a proto je přímo použitelné a má zároveň aplikační přednost v rámci českého právního řádu. To znamená, že se v případě odlišné úpravy SFEU od zákona použije ustanovení Smlouvy.
Na nerovné zacházení na základě kritéria občanství obce je třeba obecně nahlížet jako na diskriminaci, neboť tím je i nerovné zacházení na základě kritéria trvalého pobytu. Kritérium trvalého pobytu může v souladu s judikaturou Soudního dvora Evropské unie založit diskriminaci z důvodu státní příslušnosti. Na zvýhodňování občanů obce, respektive preferování fyzických osob s trvalým pobytem v obci, je třeba se dívat zejména z pohledu předpisů, které zakazují diskriminaci z důvodu státní příslušnosti, tj. především norem práva Evropské unie. Již ustanovení § 16 zákona o obcích totiž stanovuje, že občanem obce je pouze státní občan ČR. Ustanovení § 17 sice stanovuje, že oprávnění uvedená v § 16 má i fyzická osoba, která je cizím státním občanem a je v obci hlášena k trvalému pobytu, toto ustanovení má však četná omezení a v praxi bývá přehlíženo.
Legitimní cíl a přiměřené prostředky
Dostáváme se tak do situace, kdy Listina základních práv a svobod stanovuje de facto příkaz rovnosti, zatímco zákon o obcích určitou míru možnosti přiznat zvláštní postavení svým občanům poskytuje. Z obecného hlediska lze konstatovat, že diskriminace může být za určitých okolností povolená, sleduje-li legitimní cíl a použité prostředky k jejich dosažení jsou přiměřené.
Do věčné diskuze o možném zvýhodňování občanů obce pak nedávno přispěl Ústavní soud se svým nálezem ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 48/18, v němž přezkoumával obecně závaznou vyhlášku o stanovení systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálního odpadu a nakládání se stavebním odpadem. Na základě této obecně závazné vyhlášky byl stanoven „systém pytlového sběru“, a to nad rámec obecné zákonné úpravy. Účastníkem tohoto „nadstavbového“ systému mohla být každá fyzická osoba s trvalým pobytem hlášeným na území této obce, která se následně k účasti v systému zaregistruje. Podle Ministerstva vnitra, jako navrhovatele zrušení vyhlášky před Ústavním soudem, pak tato obecně závazná vyhláška zakládala neodůvodněné rozdílné zacházení s určitou skupinou obyvatel na úkor jiné skupiny. Mělo dojít ke zvýhodnění občanů obce, majících trvalých pobyt v obci, na úkor ostatních plátců poplatků za odpady, neboť jen občané obce mohli využívat zvýhodněného systému.
Podle Ústavního soudu je třeba ustanovení zákona o obcích vztahující se k péči obce o potřeby a zájmy svých občanů vykládat souladně s principem nediskriminace na základě státní příslušnosti ve vztahu k občanům jiných členských států EU. Současně podotkl, že systém pytlového sběru je jakousi nadstavbou poskytovanou obcí v rámci hospodaření s komunálním odpadem, což bylo zřejmě i pro řešení otázky zásadní. Klíčové pak totiž je, že vůči osobám bez trvalého pobytu obec své povinnosti stanovené zákonem plní. Ústavní soud rovněž zmínil, že: „Zařazením daného zvýhodnění do obecně závazné vyhlášky regulující nakládání s komunálním odpadem implicitně znamenalo, že primárním cílem zavedení takto finančně zvýhodněného pytlového (tříděného) sběru byla ochrana životního prostředí a výchova k péči o ně a teprve vedle toho nastupoval jako další cíl i aspekt finančněmotivační ve smyslu zatraktivnění trvalého pobytu v obci.“ Jinými slovy, určitá míra nerovného zacházení byla zdůvodněna i veřejným zájmem. Kromě toho je podle soudu nutné reflektovat, že občanství obce není jen vztahem právním, nýbrž zahrnuje i mimoprávní složku, která se mj. projevuje v pocitu přináležitosti k obci. Takový vztah by obec též mohla zohlednit (viz čl. 100 odst. 1 Ústavy).
Podle Ústavního soudu nelze zpochybňovat legitimitu určitého preferenčního zacházení s občany obce, resp. v podmínkách napadené vyhlášky osob s trvalým pobytem v obci (čímž jsou zahrnuti, mimo jiné, občané jiných členských států EU s trvalým pobytem v obci). Současně však musí platit, že obec takovým zvýhodněním nepřekročí meze ústavního pořádku, mezinárodních smluv včetně práva EU a souvisejících zákonů. V řešeném případě pak bylo Ústavním soudem konstatováno, že napadané rozdílné zacházení je zde odůvodněno legitimním cílem a současně i použité prostředky jsou přiměřené.
S ohledem na výše zmíněný nález Ústavního soudu rozhodně nelze uzavřít, že obce nyní mohou své občany bez dalšího zvýhodňovat. Takovou interpretaci musíme kategoricky odmítnout. Nicméně Ústavní soud poměrně přelomově připustil, že mohou nastat situace, kdy je určitá míra nerovného zacházení přípustná, a to tehdy, kdy je motivována legitimními a racionálními cíli, např. ochranou životního prostředí, a prostředky k jejich dosažení nejsou nepřiměřené. Každé zvýhodnění občanů, které neplyne přímo ze zákona, je proto třeba pečlivě posoudit optikou recentní judikatury. Bude zajímavé sledovat osud jedné obecně závazné vyhlášky o místním poplatku za odpady, která obsahuje výslovné osvobození občanů obce s trvalým pobytem, ale ponechává povinnost platit poplatek vlastníkům nemovitostí na území obce. Je možné, že i o její přípustnosti bude rozhodovat Ústavní soud.