Desítky místních daní
Francie patří mezi země, v nichž má samospráva výrazné rozhodovací pravomoci, a to rovněž na straně příjmů. Daně zde stále tvoří zhruba polovinu všech zdrojů, ačkoliv v důsledku probíhající reformy se zvyšuje podíl náhrad zrušených daní, které následně získávají podobu dotace. Některé z velice zajímavých a různorodých daňových konstrukcí mohou být pro Českou republiku inspirativní, jiné spíše odstrašující.
Jestliže tzv. čtyři staré místní daně (viz Místní daně ve Francii -- daň z pozemků, ze staveb, domovní a živnostenská daň) představují v průměru více než dvě třetiny celkového daňového výnosu, zůstává význam ostatních daňových příjmů omezený. I po výrazné redukci na konci 90. let existuje na úrovni obcí a jejich sdružení dalších 25 daní. Řada z nich jsou však daně ukládané fakultativně, často pouze v několika obcích (např. daň ze zametání chodníků se vybírá pouze v Paříži), některé další lze považovat spíše za poplatky.
Dalším výrazným znakem je kaskádovité zdanění stejného základu, a to nejčastěji na obecní a následně na departementální úrovni (např. daň z elektrické energie). Následující text se podrobněji věnuje pouze těm výnosnějším a významnějším místním daním.
Daň za svoz odpadu
bývá často přiřazována ke "čtyřem starým". Představuje jednu z možností financování této komunální služby, pro kterou se v roce 2001 rozhodla zhruba polovina obcí buď přímo, častěji však prostřednictvím sdružení meziobecní spolupráce. Poplatek za svoz vybíralo 37 % obcí a zbylé procento obcí využívalo jiných daňových příjmů. Všechny obce s 300 000 a více obyvateli vybírají daň.
Základ daně odpovídá polovině katastrální hodnoty nemovitosti, jde tedy o stejný základ jako u daně ze staveb, nebere se však ohled na některá dočasná osvobození. Zajímavý je fakt, že ve sledovaném roce činil průměrný daňový výnos na obyvatele 64,5 EUR, zatímco poplatek se v průměru rovnal 46,2 EUR.
Zajímavé platby do obecních rozpočtů
Daně, které se označují za nepřímé, představovaly v roce 2001 u obcí v průměru necelých 18 % daňových příjmů, u departementů jde o 24 % a u regionů o 32 %. Bývají vybírány subjekty stojícími mimo územní sektor, kterým náleží určité procento z výnosu na úhradu administrativních nákladů. Srážku provádí například státní administrativa (systém státní pokladny), správa sociálního zabezpečení a také elektrárenská distribuční společnost E.D.F., čímž dochází k delegaci daňové správy na jiné subjekty.
Relativně významný výnos na úrovni obcí (v roce 2001 šlo o 10 % daňových příjmů) představuje platba určená na provoz hromadné dopravy. Ukládá ji obec, častěji sdružení obcí, které musí zajistit hromadnou dopravu v případě, že počet obyvatel přesáhne 30 000. Plátci jsou zaměstnavatelé s více než 9 zaměstnanci, základ tvoří objem vyplacených mezd a sazba nepřesahuje 1 %. Výběrem daně jsou pověřeny orgány správy sociálního zabezpečení, které si z takto získané částky mohou odečíst určité procento na úhradu souvisejících nákladů.
Daň z elektrické energie
je fakultativně ukládanou daní na spotřebu elektřiny. Základ tvoří 80 % (v některých případech pouze 30 %) fakturované ceny bez DPH. Osvobození se vztahuje na elektrickou energii využívanou k veřejnému osvětlení. Sazba daně nesmí překročit 8 %. Jejím výběrem je pověřena distribuční společnost (E.D.F.), která si na pokrytí nákladů může strhnout maximálně 2 % z vybrané částky. V průběhu posledních let dochází k poklesu objemu této daně.
Veškeré převody nemovitostí (staveb) podléhají povinné platbě -- dani k poplatku za převod nemovitostí. Jde o daň vybíranou státní administrativou, která obcím zpětně vyúčtovává náklady s tím spojené. Výnos je určen buď obcím s více než 5000 obyvateli a obcím, které mají turistický charakter, nebo slouží jako zdroj departementálních vyrovnávacích fondů.
Místní daň z infrastruktury
povinně ukládají obce s více než 10 000 obyvateli a obce regionu le-de-France (okolí Paříže), pro ostatní jde o daň fakultativní. Jejím prostřednictvím se stavitelé (investoři) podílejí na úhradě nákladů na infrastrukturu obce, daň se vztahuje na novou výstavbu i na rekonstrukci či rozšíření stávajících budov.
Základ tvoří odhadovaná hodnota stavby, upravená podle koeficientů odpovídajících jednotlivým typům objektů. Sazba se pohybuje v rozmezí 1 % až 5 %, daň vyměřuje departementální úřad v okamžiku vydání stavebního povolení, ke skutečné úhradě dochází až po dokončení prací (obvykle za 18 až 36 měsíců).
Zajímavou, i když celkově jen málo významnou daní je platba za překročení povolené hustoty osídlení. Ukládá se v případě, že obec stanovila koeficient hustoty osídlení, resp. hustoty výstavby. Při překročení této hranice musí majitel (jako plátce vystupuje stavitel) budované nemovitosti v rámci stavebního řízení zaplatit částku, která se rovná hodnotě pozemku přesahujícího stanovený koeficient. Koeficient sice stanovují obce, avšak vyměření provádí úřad departementu.
V souhrnu nepřekračuje výnos ostatních povinných a fakultativních daní na úrovni obcí 1 % celkových daňových příjmů. Navíc jde o platby známé a některé také v ČR používané jako místní poplatky, například o daň z představení, ze zábavy a her, obecní daň z hry v kasinech, daň z veřejných jatek, daň z poplatku za povolení k lovu, daň ze hry v kuželky, daň z reklamy, poplatek za povolení prodeje nápojů, pobytová daň či další daně vztažené k výstavbě.
Daně decentralizované na úrovni departementů
Kromě již zmiňovaného zdanění některých stejných základů jako v případě obcí tvořily až do roku 2000 hlavní výnos dvě daně, které v roce 1985 departementy získaly jako kompenzaci výdajů převedených v souvislosti s decentralizací (zřizovatelské epravomoci ke školám collges, které odpovídají našemu II. stupni ZŠ, činnosti v sociální oblasti).
Departementální daň z převodu nemovitosti a registrační poplatek vychází z hodnoty převáděného majetku zvýšené o poplatky. Až do roku 1984 šlo o poplatek z prodeje stavby, jehož výnos plynul do státního rozpočtu. Sazby se liší podle typu převáděné nemovitosti a mohou být každoročně měněny na základě rozhodnutí zastupitelstva departamentu.
Kromě této daně existuje ještě Dodatečná departementální daň k poplatkům za převod, která se vztahuje na převod movitého i nemovitého majetku. Takové převody podléhají poplatku odváděnému do státního rozpočtu. Departementální daň se pak odvádí ve stejný okamžik a podle stejných pravidel jako hlavní daň (poplatek). Jestliže však převod podléhá prvně jmenované dani (záleží na předmětu), tato dodatečná daň se již nevybírá. Státní správa si ponechá 2,5 % výnosu určeného departamentům k pokrytí nákladů souvisejících s výběrem. Výnos je převáděn departamentům převáděn měsíčně.
Automobilová známka (vignette)
Oficiálně "Nepaušální daň z motorových vozidel" byla pro nepodnikatelské subjekty zrušena v roce 2001, a to více méně jako protiváha zvýšení spotřební daně z pohonných hmot. Šlo o povinnou platbu, kterou hradili majitelé motorových vozidel mladších 25 let. Zdaňovací období lze považovat za poněkud neobvyklé -- 1. prosinec až 30. listopad následujícího roku. Zastupitelstvo departementu stanovilo sazbu pro vozidla o 4 CV (koňská síla), pro další vozidla se používaly násobky této sazby. Ke zrušení vignette u automobilů nepoužívaných k podnikání došlo k 1. prosinci 2001. Vzhledem k tomu, že departementy již v době schválení zákona měly sestaveny rozpočty, v roce 2001 se náhrada ze státního rozpočtu rovnala jimi zvoleným tarifům. Od dalšího zdaňovacího období však již šlo o dotaci s roční indexací odpovídající všeobecné provozní dotaci, tedy bez vlivu zastupitelstva departementu a bez ohledu na vývoj počtu automobilů.
Decentralizované, avšak rušené regionální daně
V případě regionů tvoří třetinu všech daňových příjmů tzv. daň z šedé karty, neboli daň z registrace motorového vozidla. Tuto daň svěřil stát regionům jako protiváhu převodu zřizovatelských pravomocí organizací celoživotního vzdělávání a učilišť. Základ odpovídá výkonu registrovaného automobilu, konkrétní sazba se stanoví pro jednu koňskou sílu, o její výši rozhoduje regionální zastupitelstvo. Sazby se v kontinentální Francii pohybují v rozmezí 20-30 EUR/CV. S vlastnictvím automobilu souvisí rovněž daň z řidičského průkazu, jejíž výnos však lze považovat za nevýznamný.
V důsledku legislativních změn regiony již nevybírají dodatečnou daň z převodu nemovitostí, jejíž výnos v roce 1998 představoval 14 % celkových daňových příjmů. Jednalo se o fakultativní daň, jejíž maximální sazba byla již od roku 1992 zákonem omezena na 1,60 %. S ohledem na další rušení regionálních daní (domovní daň, část daně z podnikání) a jejich náhrady z centrálního rozpočtu se stát paradoxně stává nejdůležitějším plátcem daní. Mezi roky 1999 a 2001 došlo v případě regionálních daní k poklesu výnosu o 14 %, u departementů se jednalo o 13 %, pouze u obcí, a ještě spíše u jejich sdružení, lze zaznamenat nárůst, a to 2 %.
Možná poučení pro Českou republiku
Kaskádovité zdanění, tedy přirážky i vlastní daně uplatňované na různých stupních samosprávy, se dnes ve Francii považuje za velmi problematické. Reformní návrhy, které předložilo Ministerstvo vnitra, Ministerstvo financí či různé zvláštní komise, téměř vždy obsahují doporučení specializace daňových příjmů. Ačkoliv se v tomto případě jedná hlavně o "čtyři staré", několikanásobné zdanění se týká také výše zmiňovaných základů (elektřina, převod nemovitostí, výstavba nebo rovněž těžba nerostů).
Francouzská daň z elektrické energie zůstává ojedinělou právě díky tomu, že výnos plyne do rozpočtů samosprávy. V dalších zemích EU, např. Finsku, Švédsku, Rakousku nebo Belgii, tato tzv. ekologická daň směřuje do státního rozpočtu. V tomto případě se správa daně stává jednodušší, ovšem jen ztěží lze předpokládat, že jednotlivé energetiky v ČR budou obcím převádět výnos z jejich území.
Jako pozitivní lze hodnotit transfer daní, tedy i možnost ovlivňovat jejich sazby, v souvislosti se vznikem regionů a decentralizací provedenou v polovině 80. let. Rozvoj trhu s nemovitostmi a růst počtu automobilů, které shodou okolností následovaly po decentralizaci, vedl k výraznému posílení rozpočtů samosprávy. Na straně druhé je pravda, že v období recese na začátku 90. let výnosy značně poklesly a zejména regiony byly nuceny zvýšit sazby u daní přímých (čtyř starých). Vzhledem k dosud ne zcela stabilizovanému trhu s nemovitostmi v ČR, tedy v očekávání jeho dalšího rozvoje, se daň z převodu nemovitostí jeví jako vhodný zdroj krajských rozpočtů. Kraje by se staly jedinými příjemci této daně a mohly by v určitém rozmezí stanovovat sazby.
Způsob zrušení podstatné části vignette, tedy téměř retrospektivně, vypovídá o tom, že se jejím prostřednictvím řešil jiný problém veřejných financí. Nezdá se, že by samotná konstrukce daně vykazovala výrazné odlišnosti od jí podobných silničních daní. Navíc zde existovala souvislost s odpovědností departementů za správu části komunikací na jejich území (již od roku 1971). Jestliže české kraje odpovídají za údržbu silnic nižších tříd, měly by se stát rovněž příjemci silniční daně, resp. její části.
Na závěr dvě poznámky -- ve Francii neexistují sdílené daně v podobě, v jaké je známe v ČR. V poslední době se však objevují návrhy na jejich zavedení, a to po vzoru SRN. Zadruhé, Francouzi neznají daň ze psa a bývají její existencí překvapeni. Po pár týdnech zde je však zřejmé, že by šlo o velmi vydatný zdroj místních rozpočtů.