K poskytování služeb, analýze návštěvnosti a personalizaci reklamy se využívají soubory cookie. Informace o použití webu mohou být sdíleny s dalšími partnery působícími v oblasti sociálních médií, inzerce a analýz. Další informace
56. Den malých obcí

Třicet dva let v čele obce

(Rozhovor s Eduardem Kavalou, starostou Bělotína)

Datum: 16. 9. 2022, zdroj: OF 2–3/2022, rubrika: Regiony

Po čtyřech letech je před námi opět rok voleb do zastupitelstev obcí. Volební dny jsou tentokrát stanoveny na 23. a 24. září. Stávající zastupitelstva budou skládat účty za končící období a noví kandidáti už nyní připravují program na léta 2022–2026. Požádali jsme při této příležitosti o rozhovor Mgr. Eduarda Kavalu, zkušeného starostu obce Bělotín (okres Přerov) v Olomouckém kraji. Je ve funkci nepřetržitě od roku 1990, a ve všech volbách získal vždy jednoznačně největší počet preferenčních hlasů.

Eduard Kavala, starosta obce Bělotín
Eduard Kavala, starosta obce Bělotín

Napřed ale malá zeměpisná odbočka. Bělotín leží v nejužším místě Moravské brány, šest kilometrů od města Hranice. Moravská brána je dlouhá protáhlá sníženina mezi Podbeskydskou pahorkatinou a Nízkým Jeseníkem spojující Horní Moravu s Ostravskou pánví. Tímto prostorem, který je zároveň Evropským rozvodím Baltského a Černého moře, vedla už v pravěku Jantarová stezka. Také první železnice Habsburské monarchie, Severní dráha císaře Ferdinanda spojující Vídeň a Halič a v této trase je nyní i evropský koridor připravované vysokorychlostní železnice. Tudy prochází dálnice D1, D48, evropské silnice E442 a E462. Starosta Eduard Kavala s nadsázkou říká: „… bezvýznamná obec s ideálním spojením na všechny strany.“

Tak pane starosto, co nám ještě řeknete o Bělotíně?
Z hlediska cestování po světě i po republice máme opravdu ideální polohu, a to ještě nezaznělo, že nedaleko je letiště Leoše Janáčka v Mošnově, které se vlastě také nachází v prostoru Moravské brány. Ale naši obec nepovažuji za bezvýznamnou, žije zde skvělých 1838 obyvatel ve čtyřech místních částech – Bělotín, Kunčice, Nejdek a Lučice. Po dvaatřiceti letech starostování musím říct, že po celou dobu mám štěstí na lidi, s kterými mohu spolupracovat a od počátku devadesátých let se nám společně podařilo vybudovat hodně nových věcí a změnit nejenom vzhled obce i okolní krajiny, ale také každodenní život spoluobčanů. Základem je úzká součinnost všech místních částí. Nejenom, že všechny místní části mají v jedenáctičlenném zastupitelstvu své členy, ale jednání zastupitelstva se konají střídavě v jednotlivých částech obce a problémy se řeší naprosto vyváženě a proporcionálně.
Je třeba uvést, že Bělotín byl v minulosti součástí Sudet, a s pozůstatky toho všeho se vyrovnáváme do dneška. Má to i své výhody, protože lidé nemají tak zakořeněný vztah k vlastnictví, takže se mi například dařilo poměrně bez komplikací prosazovat liniové stavby. Na druhé straně zde zase není takový hluboký vztah k tradicím a folkloru, jako třeba na Valašsku nebo na Jižní Moravě, ale bavit se taky umíme.
Soubor soch Husovy pravdy lemující cestu k bělotínské škole
Soubor soch Husovy pravdy lemující cestu k bělotínské škole
Jak jste se vlastně dostal k tomu, že se zapojíte do veřejného života v obci?
Za všechno může zpívání. Jsem profesí učitel a měl jsem to štěstí, že jsem od studijních let působil v pěveckém vysokoškolském sboru v Ostravě. Jezdili jsme se souborem často do zahraničí, zejména na západ, což v tehdejších dobách mnoho lidí nemohlo. V roce 1989 jsme se vraceli se souborem ze Španělska a na hranicích nás zadržovali (80 lidí) jen proto, že jedna členka souboru ztratila pas, měla ovšem platný náhradní doklad z ambasády. Tato příhoda byla vyvrcholením nenávisti k režimu, který brání lidem nejenom vycestovat, ale dělá jim potíže i při návratu domů. Když jsem po revoluci dostal nabídku jít do čela obce, tak můj tatínek říkal: „Nikam nepůjde, vy ho do toho namočíte, a potom ho v tom necháte samotného.“ Měl své zkušenosti, dostal sedm měsíců za vtip na Husáka. Já jsem tehdy chodívával do lesa, kde jsem pod jedním vysokým dubem dumal o tom, jak dál – před maturitou, před státnicemi, ale i tentokrát. Říkal jsem si: „Budeš celý život jenom nadávat na poměry, nebo zkusíš něco udělat?“ Dopadlo to tak, že jsem byl v březnu 1990 kooptován a stal se předsedou tehdejšího místního národního výboru. Ve svobodných volbách se to potom ještě osmkrát opakovaně vždy potvrdilo. Práce pro lidi a pro obec je pro mě velikou ctí a nyní, i když mám stále dost sil a nápadů, si myslím, že nastal čas pro generační výměnu.
Já si myslím, že svým následovníkům ještě pomůžete, ale vraťme se k začátkům. Jak jste v devadesátkách začínali?
Tak samozřejmě, že pomůžu, když bude zájem, vidím například velkou budoucnost v rozvoji komunitní energetiky, ale k tomu se můžeme vrátit. V každém volebním období jsem se snažil zapojovat do zastupitelstva mladé lidi, takže zkušených lidí je tady dostatek. Určitě to nedopadne tak, jako v našich začátcích, kdy nám předchůdci nepomohli, v podstatě všichni odstoupili a dělali všechno proto, aby se dál nedařilo. My jsme fakticky neměli nic a museli začínat od začátku. Pro mě osobně bylo velkou výhodou, že jsem měl poznatky ze zmiňovaných zahraničních cest. Bydleli jsme vždy v rodinách kolegů a měl jsem tak možnost poznat bezprostředně jak funguje běžný život na západě. A taky proto jsem ve vstupním projevu v březnu 1990 všem řekl: „… nemysleme si, že najednou nám sami od sebe začnou létat pečení holubi do huby.“
Vytyčili jsme priority. Na prvním místě musí mít lidé práci, to je hlavní potřeba spokojeného života, tak jsem to venku pozoroval. Druhou prioritou je bydlení – slušné bydlení ve všech podobách, soukromé, družstevní, nájemní a třetí oblastí bylo školství. A teprve potom je „zbytek světa,“ tedy to ostatní, co je třeba k životu v obci. Lidé to zpočátku nechápali, avšak časem uznali, že to byl správný postup. Protože, pokud máš práci, máš peníze. Abys mohl spokojeně chodit do práce, musíš mít kvalitní bydlení a pokud bydlíš, máš rodinu a děti, které potřebují zejména kvalitní školství, až potom je to ostatní. Samozřejmě základní podmínkou rozvoje obce je infrastruktura, budování sítí, ale to je kontinuální záležitost dlouhodobého významu jak pro práci, bydlení, školství i pro to zbývající. V každém volebním období jsme doplňovali svůj Program obnovy vesnice, ale priority zůstávaly stejné.
Jelení kopec – památník Evropského rozvodí
Jelení kopec – památník Evropského rozvodí
Jak se dařilo stanovené priority naplňovat?
Začínali jsme od nuly a dneska máme celkem 135 obecních bytů, 120 nových, 15 po rekonstrukci a další jsou ve výstavbě. Když to bylo v nejsložitějším období potřebné, měli jsme sedm oddělení mateřské školky, školka byla i v budově fary a v hasičárně, umisťovali jsme děti i z okolních obcí. Základní škola je nejmoderněji vybavená, naplněna žactvem. A pokud jde o infrastrukturu a sítě, je ve všech místních částech komplexní vybavenost, voda, plyn, kanalizace, nové vedení elektřiny zčásti uloženo v zemi, komunikace, chodníky, veřejné solární osvětlení. Dokázali jsme vždy plně využít dotační tituly pro venkov a postupně jsme vybudovali i ten „zbytek světa,“ máme v obci šest travnatých hřišť, z toho dvě s automatickým zavlažováním, sedm dětských hřišť, ve všech místních částech opravené kulturní domy, nejmodernější vybavení pro hasiče, bydlení pro seniory, využíváme tepelných čerpadel, opravené všechny sakrální stavby, bohatou veřejnou zeleň, a jsme pyšní na soubor výtvarných kamenosochařských děl ve veřejném prostoru, včetně pítek pro ptáky atd.
A jak to bylo se zaměstnaností?
Bělotín leží na rozmezí Olomouckého a Moravskoslezského kraje a v nejhorších dobách zde byla až dvacetiprocentní nezaměstnanost, ale v rámci veřejně prospěšných prací jsme v obci zaměstnávali až 40 lidí. Máme tady i romské spoluobčany a u nás každý Roma pozdraví, protože denně vidí, jak počasí, nepočasí pracuje na obecním.
Asi nebude možné se všem stavbám věnovat, ale jaký byl postup při realizaci jednotlivých akcí?
V každém volebním období jsme vždy měli stanovený postupný program, který především vycházel ze vzájemné shody a spolupráce zastupitelů. Musím říct, že každý projekt, který jsme schvalovali do realizace, byl vždy odsouhlasen plným počtem hlasů. Kdykoliv jsme projednávali návrh, který neměl jednoznačnou podporu, raději jsem ho stáhnul a schvalovali jsme jej až po vyjasnění všech připomínek jednohlasně. Jestliže mám hovořit jen o stavbách, potom chci zdůraznit další zásadu. Snažili jsme se postupně, krok za krokem, získávat jednotlivé objekty a pozemky v centrech do vlastnictví obce. Jak jsem už uváděl, jsme v bývalých Sudetech, naše obec se nedá srovnávat s historicky jinak stavebně utvářenými vesnicemi na Hané nebo na jižní Moravě. Výstavba je roztroušená, nemáme tradiční náves, jen Bělotín se táhne v délce šesti kilometrů. Byla zde řada domů, hospodářských usedlostí, bývalých provozoven a většina ve velmi zdevastovaném stavu. Řada z nich prošla divokou privatizací, s následným opakovaným pronájmem k nejrůznějším účelům a konečným chátráním. Získali jsme i některé objekty od restituentů, a všechny postupně prošly opravou, renovací, případně demolicí a novou přestavbou. Dnes jsou obecní stavby v luxusním stavu, slouží veřejnosti a jsou ozdobou obce. V centru vesnice jsou v podstatě veškeré pozemky a všechny budovy v obecním vlastnictví.
Bělotín – celkový pohled na obec sevřenou dálnicemi a protnutou železničním koridorem
Bělotín – celkový pohled na obec sevřenou dálnicemi a protnutou železničním koridorem
Když jste zmínil pozemky, nakolik ovlivňuje hospodaření s půdou a vůbec život obce ta vaše poloha v úzkém hrdle Moravské brány s hustou sítí komunikací?
To je důležitá otázka, protože dálnice, obchvat, silniční síť, železniční koridor a teď úplně nově vysokorychlostní trať – to vše má obrovský vliv na zábor půdního fondu a je to limitující faktor rozvoje obce, i když to přináší nesporné výhody z hlediska cestování, dostupnosti atd. Aby se naše krajina nestala jen obrazem technického řešení a komunikačních sítí, přistoupili jsme hned v počátcích k pozemkovým úpravám. To se ukázalo jako průkopnické, i když pro nás ne vždy jednoduché, protože jsme tomu v tom čase moc nerozuměli. Bylo to však prozřetelné, a hlavně se udělal pořádek v držbě. Jelikož se zpočátku ještě nerozprodala státní půda, získala obec řadu pozemků a díky tomu jsme mohli postupně tvořit vodní plochy, zeleň, sázíme tisíce stromů atd. A víme, že cokoliv v tomto prostoru uděláme, tak je to naše, nemohou tam vystoupit nějaké nároky z minulosti, restituce apod. Takže vznikala společná zařízení v rámci komplexních pozemkových úprav, vodní laguny, mokřady, průtokové nádrže, suché poldry, protipovodňová a protierozní opatření, vytvořili jsme podmínky k prostupnosti krajiny, polní cesty, stromořadí aj.
Ovlivnila ta výstavba ráz krajiny?
Výstavba dálniční křižovatky a souvisejících sítí rozhodně ráz krajiny změnila. My jsme proti těmto technickým stavbám neprotestovali, podporovali jsme je, a domnívám se, že navazující provedené úpravy přírodě a naší krajině pomohly. Celá řada věcí se přitom vyřešila, například ochrana před přívalovými dešti, což se plně prokázalo při povodních (a měli jsme jich pět!). Daří se zadržovat vodu v krajině a podstatné zvětšení rozsahu vodních ploch je přínosem i pro naše rybáře. Nepotěšilo to sice myslivce, protože honitba už není tak rozsáhlá, přece jen prostor ovlivňuje sekundární hluk, ale krajina je upravená a využívaná také v rámci turistiky. V rámci volnočasových aktivit jsme totiž nově vybudovali spojení cyklostezkou mezi Pobečvím a Poodřím. Evropské rozvodí charakterizuje Moravskou branou tekoucí Bečva, tvořená přítoky z jižních svahů a Odra z přítoků ze svahů severních. Památník rozvodí nad Bělotínem a technikálie dopravních staveb v naší obci jsou turistickou zajímavostí pro návštěvníky, kteří se mohou návazně seznámit i s novými krajinotvornými prvky.
Bývalá sýpka s Reiffaisenkou – dnes domy pro seniory a startovací byty doplněné souborem soch Víly
Bývalá sýpka s Reiffaisenkou – dnes domy pro seniory a startovací byty doplněné souborem soch Víly
Zmínil jste rybáře a myslivce. Jak spolupracujete s občanskými spolky ve vsi?
Od počátku jsem pochopil, že v obci musí být systematická vyváženost podpory spolků. Není možné, aby jeden podporoval hasiče, druhý fotbalisty a třetí myslivce nebo rybáře. Platí zásada, kdo se podílí na životě a rozvoji obce, podporu dostane, kdo se nepodílí – nedostane. Ale není to tak, že bychom čekali, až spolek něco vykoná a teprve potom získá podporu obce. Všichni vědí, jak je systém nastaven a podle toho se chovají. Pomáhali jsme při konstituování honebních společenstev a tvorbě jednotlivých honiteb, rybáři mají nové vodní plochy, se sportovci jsme řešili výstavbu hřišť a jejich zavlažování, pomáháme maminkám, seniorům atd. Ale stejně jako ve vztahu k místním částem i ve vztahu ke spolkům důsledně dodržujeme vyváženost a proporce.
Když mluvíme o podpoře, jaký je vůbec rozpočet obce a co vám v rámci hospodaření obce a jejího rozvoje nejvíc pomáhá?
Obec má 1836 obyvatel a letošní rozpočet jsme schválili vyrovnaný ve výši 43,406 miliony korun. Daňové příjmy celkem jsou 34,7 milionů, běžné výdaje činí 23,9 a kapitálové 13,5 milionů. Šest milionů máme vyčleněno na financování dlouhodobých splátek půjčených prostředků. S financováním nám pomáhá několik věcí, na které jsme vsadili při hospodaření s majetkem. Jak už jsem uvedl máme relativně hodně obecních bytů, u kterých používáme regulované nájemné, vyhlašované Ministerstvem pro místní rozvoj. Ale i v tomto režimu nám správa obecních bytů generuje peníze, což je pro nás jeden ze zdrojů pro splácení půjček, kterými si pomáháme při financování rozvojových projektů. Dalším takovým zdrojem jsou příjmy ze skládky odpadů, které rovněž striktně oddělujeme a využíváme na kofinancování dotací. Na obecních pozemcích je rovněž kamenolom, který pronajímáme za výhodných podmínek, což je opět příjem, který doplňuje rozpočet obce. Podotýkám, že ani skládku ani kamenolom nikdo léta nechtěl a společná koexistence nebyla a není jednoduchá.
Jak pomáhají obci republikové orgány samospráv, mám na mysli Svaz měst a obcí ČR, Sdružení místních samospráv ČR, ale také Spolek pro obnovu venkova ČR, kde jste osobně asi nejvíc angažován?
Myslím si, že tady ani nejde tolik o to, jak tyto orgány konkrétně pomáhají jednotlivým obcím – tak to mnohdy staví představitelé pasivních členů, kteří říkají, proč bychom tam měli být, když pro nás nic nedělají. Domnívám se, že jak Svaz, tak Sdružení, které vzniklo později, ale i Spolek, který nesdružuje jen samosprávy, dělají pro obce hodně práce – poradenství, semináře, konference, připomínkování legislativy, informace a doporučení členům, a hlavně jednání s centrálními orgány, kde prezentují zájmy samospráv. To je jen zlomek jejich práce. Osobně jsem byl při vzniku Svazu a krátce i místopředsedou Komory obcí, spolupracuji se Sdružením a od počátku jsem ve vedení Spolku, osmnáct let jsem byl jeho předsedou a stále jsem 1. místopředsedou a oficiální sídlo Spolku je v Bělotíně. Členství v těchto organizacích jsem vždy považoval za možnost „být u toho“. V některých dobách nebylo výjimkou, že jsem byl i třikrát týdně v Praze. Ale já jsem do Prahy nejezdil pro peníze, ale pro informace. Při aktivní činnosti v těchto organizacích získáte neocenitelné informace, protože se setkáváte nejenom s kolegy (starosty a starostkami z celé republiky), ale i se špičkovými odborníky ze všech resortů a institucí. Při takových jednáních poznáte různé názory a pohledy na věci, které musíte sami řešit, ale poznáte také řadu plánů, programů a vizí, a to vše je pro každého nesmírnou inspirací. Osobně jsem se snažil tyto poznatky využívat, seznamoval jsem s řadou trendů naše zastupitele, a proto se nám také mnohé v obci dařilo s předstihem zrealizovat (fotovoltaika, tepelná čerpadla, voda v krajině, stromořadí, sochy v plenéru, …). Zůstává pravdou, že každá dokončená a slavnostně předaná akce se stává druhý den normální součástí života obce. Je však za tím vším náročná práce, v podstatě dvacet čtyři hodin denně, ale když vidíte výsledky a spokojenost lidí, tak je to hezký a pozitivní pocit.
Nějaká negativa?
Každý starosta ví, i když tu práci koná jen jedno volební období, že největší oporou je pro něj rodinné zázemí. Měl jsem ho také, přesto mně po dvaceti šesti letech manželství opustila žena a manželství se mi nepodařilo udržet. Zůstal jsem sám a překonal to, opravil jsem dům, mám dospělou dceru, která už jde v mých stopách, zůstává mně zpívání a po letech jsem našel novou skvělou partnerku. Takový už je život.
Spolek pro obnovu venkova je zřejmě Váš osud, úděl nebo poslání?
Byl jsem u samých začátků Spolku pro obnovu venkova a měl jsem čest poznat osobnosti jako byli Ivan Dejmal, Bohuslav Blažek, Miroslav Baše, kteří už nejsou mezi námi, ale věděli, co venkov potřebuje. Oproti SMO a SMS, které reprezentují zájmy samospráv, Spolek má něco navíc – nastoluje širší problémy jako je zaměstnanost a úbytek mladých lidí na venkově, poslání rodiny, vztah k přírodě a krajině, vybavenost obcí, společenský život… Právě na půdě Spolku (zde je nutno vzpomenout Jana Krumla a Jana Floriana) vznikla myšlenka, po vzoru řady evropských zemí, pořádat i u nás soutěž Vesnice roku v Programu obnovy venkova, která reflektuje rozvoj venkovských obcí. Spolek také řadu let soutěž organizoval a řídil. Z blízka jsem viděl úspěchy a výsledky vítězných obcí, které pro mě i pro naši obec byly velkou inspirací. Musím říct, že soutěž naší obci velmi pomohla.
Měli jste nějaké výsledky v soutěži?
V první třech ročnících jsme získali modrou, bílou a opět modrou stuhu, to je za společenský život a za činnost mládeže v obci. Potom jsem byl zvolen předsedou Spolku, a to už jsme soutěžit nemohli, byl by to střet zájmů. Když jsem po 18 letech odstoupil z funkce předsedy, vstoupili jsme opět do soutěže a byli jsme dvakrát druzí v Olomouckém kraji. Vždy jsem říkal: „…nejsem žádný Einstein, abych vymýšlel nové geniální věci, ale můžeme zdravě opisovat a udělat to, co se jinde osvědčilo.“ A tak jsme vzali autobus, se členy zastupitelstva, seniory a předsedy spolků jsme „vyjeli na výzvědy,“ objížděli vítězné obce, poznali spoustu dobrých lidí, skvělých vesnic, vzali si příklad a v roce 2019 jsme se stali Vesnicí roku v Olomouckém kraji.
A protože nastoupil covid, jsme jí dodneška, ale ať žije Vesnice roku 2022.
Jedno z kritérií při soutěži Vesnice roku se zaměřuje na společenský život. Co je u vás v tomto směru zajímavého?
Jak už jsem uvedl, lidové tradice z minulosti se moc neuchovaly, zůstalo vodění medvěda a klepotání o Velikonocích, ale děláme nově i akce nadobecního významu jako pivní slavnosti (29. ročník), soutěže mažoretek (20. ročník), tradicí se stal, také díky mému zpívání (www.chorusostrava.cz) Bělotínský týden zpěvu (31. ročník), kdy hostíme 120 dospělých a 70 dětí, zpěváků z celé republiky i ze zahraničí. Listopadový Valentův hudební podzim se koná k uctění bělotínského skladatele, učitele a hudebníka letos už po dvacáté šesté. Musím také zmínit naše partnerské vztahy s obcemi v Německu a Polsku, které nejsou jen formální, ale aktivní, vyměňujeme si každoročně návštěvy, soubory, „kujeme společné pikle“ a obohacujeme si vzájemně společenský život.
Chceme také zřídit Ukrajinský ateliér.
Letos již po třicáté prvé se sejde 120 dospělých a 70 dětí z celé ČR i zahraničí, aby pod vedením profesionálů týden pilně nacvičovali
Letos již po třicáté prvé se sejde 120 dospělých a 70 dětí z celé ČR i zahraničí, aby pod vedením profesionálů týden pilně nacvičovali
Dotýká se Bělotína současná situace na Ukrajině, máte v obci uprchlíky?
Ano, díky dokončované rekonstrukci bytů se nám podařilo umístit 9 ukrajinských občanů, z toho čtyři děti, mají práci. Dostali ubytování, děti školu a školku, lidé jim dali vybavení a pomohlo nám, že v obci už žije ukrajinská rodina, která řešila hlavně v počátku jazykové záležitosti. Do obce dojíždí dvakrát týdně učitelka a v kulturním domě se naši noví sousedé učí česky.
Před týdnem jsem měl besedu s důchodci, kteří měli obavy z možných problémů vzájemného soužití. Když jsem jim řekl, že hlavní zájem uprchlíků zněl – kde seženou zaměstnání, kam budou děti chodit do školy a jak se nejrychleji naučí jazyk, tak další dotazy nebyly.
Blížíme se k závěru. Jak hodnotíte po letech zkušeností vztah státu a samosprávných obcí?
Především jsem rád, že se v zásadě podařilo vyřešit financování obcí, protože první byl Spolek pro obnovu venkova, který už v devadesátých letech volal po optimální dělbě daní mezi obec a stát v tehdejší petici Senátu. Teprve později, společně s tlakem SMS i SMO, se přidalo malým obcím a územním samosprávám obecně. Obce dnes hospodaří s penězi mnohem efektivněji než stát, přestože právě stát obcím nesmyslně přidává nové a nové úkoly a zvyšuje centralizaci, maskovanou jakýmsi „zkvalitněním služeb pro občana.“ Přináší to obcím stále více administrativních povinností a zbytečných kontrolních akcí. Stát by měl pro obce vytvářet systémové podmínky pro jejich práci, aby mohly řešit lokální problémy a místní záležitosti v daném rámci, ale podle vlastního uvážení. Za celou dobu stát vůbec nic neudělal pro konkrétní spolupráci obcí. Ta je ve skutečnosti mizivá. Pořád se mluví o slučování obcí, to není cesta. Obcím musí zůstat jejich identita, ale slučme administrativní agendy a dejme obcím více daní pro jejich rozvoj. Ale zanechejme kritiky, ta by možná nezněla, pokud by vedení státu více naslouchalo samosprávám a více s námi hovořilo. Zatím se stará více o to, jak si koupit voliče.
Co tedy závěrem?
Napřed bych chtěl uvést, že „nemám patent na rozum“ a byl bych nerad, aby moje zkušenosti a poznatky byly chápány jako návod pro nastávající představitele obcí, kteří jdou do voleb. Ale pokud můj pohled na věc někomu pomůže, potěší mě to. Mám radost, že po třiceti letech se můžeme v řadě věcí na venkově se západem srovnávat, někde jsme dokonce lepší, ale mohli bychom být ještě dál. A úplně na závěr chci říct, že práce pro lidi a pro naši obec byla pro mě velkou ctí, děkuji svým spoluobčanům za jejich důvěru, kterou cítím po celou tu dobu i za pomoc, bez které by dosažené změny nebyly možné.

Děkuji za rozhovor.

Antonín Eliáš