Ochrana osobních údajů při výkonu sociálně-právní ochrany dětí

Ochrana osobních údajů při výkonu sociálně-právní ochrany dětí 1.

Časopis Obec a finance se vedle ekonomických témat věnuje systematicky také otázkám spojeným s elektronizací veřejné správy, mimo jiné také ochranou osobních údajů. Tento článek se zabývá problematikou sdílení a ochrany informací v oblasti (sociálně-právní) ochrany dětí. Jde o agendu, v jejímž rámci dochází ke shromažďování a zpracovávání velmi širokého okruhu citlivých údajů. Na ochraně dětí se přitom podílejí nejen orgány veřejné správy nebo soudy, ale také nestátní subjekty.

Na úvod je třeba uvést, že v oblasti sociálně-právní ochrany v současné době ucelený informační systém neexistuje. Zákon o sociálně-právní ochraně dětí sice vznik tohoto systému umožňuje, k jeho praktické realizaci však doposud nedošlo. Spisová dokumentace, evidence a další záznamy jsou vedeny převážně v „klasické“ listinné podobě nebo prostřednictvím izolovaných elektronických systémů, používaných v rámci jednoho pracoviště. Pro představu, jak významná (a zároveň složitá) je problematika ochrany osobních, resp. citlivých údajů v této oblasti, je vhodné alespoň stručně přiblížit některé aspekty výkonu sociálně-právní ochrany dětí.

Mnoho informací, mnoho zpracovatelů

Hlavní úlohu v systému ochrany dětí hrají obecní úřady obcí s rozšířenou působností, orgánem sociálně-právní ochrany je však (byť s velmi omezeným rozsahem kompetencí) i každý obecní úřad. Určité úkoly mají krajské úřady, úřady práce, Úřad pro mezinárodně-právní ochranu dětí, Ministerstvo práce a sociálních věcí a také další fyzické a právnické osoby, jimž bylo vydáno pověření k výkonu sociálně-právní ochrany (dále jen „pověřené osoby“). Činnost pověřených osob lze zjednodušeně charakterizovat jako poskytování specifických druhů sociálních služeb. Většinu pověřených osob proto tvoří nestátní neziskové organizace, pověřenou osobou se však může při splnění zákonných podmínek stát také například obchodní společnost nebo jednotlivec.

Pokud obecní úřad obce s rozšířenou působností obdrží jakýkoliv podnět svědčící o možném ohrožení dítěte, je jeho povinností informaci prošetřit a v případě potřeby zajistit ochranu „nejlepšího zájmu dítěte“. K vyhodnocení, zda došlo k ohrožení dítěte a následnému naplánovaní ochranných opatření, je nutno shromáždit široké spektrum informací, týkajících se například ekonomické a sociální situace rodiny, zdravotního stavu jejich členů, úrovně tělesného a duševního vývoje dítěte, průběhu jeho vzdělávání a dalších faktorů, které ovlivňují výchovu dítěte a péči o něj. Sociální pracovník vstupuje prakticky do všech soukromých sfér života rodiny, zabývá se mezilidskými vztahy, způsobem komunikace mezi členy rodiny atd.

Pracovníci orgánu sociálně-právní ochrany přitom disponují velmi silnými oprávněními. Mohou například vstupovat bez dalšího zvláštního povolení do všech obydlí, kde se dítě zdržuje, mají právo požadovat od rodičů a dalších osob různé listiny a další doklady. Do kontaktu s orgánem sociálně-právní ochrany se mohou dostat i rodiny, které o dítě pečují bez jakýchkoliv problémů. Obecní úřady obcí s rozšířenou působností vykonávají funkci „kolizního“ opatrovníka dítěte v řízeních, kde by mohlo docházet ke střetu zájmu dítěte a jeho rodičů. Z tohoto důvodu orgán sociálně-právní ochrany například „asistuje“ u každého rozvodu, pokud jsou rozvádějící se manželé zároveň rodiči nezletilého dítěte.

Představu o kvantitě shromažďovaných údajů si lze vytvořit nejen z uvedených příkladů věcného zaměření, ale rovněž ze statistického údaje o počtu „sledovaných“ dětí. V roce 2014 bylo v evidenci orgánů sociálně-právní ochrany zařazeno 404 597 dětí, tj. více než 20 % populace ve věku do 18 let v České republice. O rok dříve to bylo dokonce o cca sto tisíc dětí více. Příčiny tohoto „úbytku“ jsou vysvětleny v další části článku.

Oprávnění shromažďovat a zpracovávat citlivé údaje

O zařazení dítěte do základní evidence orgánu sociálně-právní ochrany se nevede zvláštní řízení (buď vyplyne z ustanovení úřadu, nebo je výsledkem úvahy sociálního pracovníka na základě vyhodnocení informací o možném ohrožení dítěte). Jde o úkon, který je běžnou úřední cestou nepřezkoumatelný. Lze sice podat stížnost, ale v zásadě pouze na porušení správního řádu. Neexistuje ani zvláštní povinnost úřadu, aby o zařazení dítěte do své evidence rodiče nebo jiné osoby odpovědné za výchovu dítěte informoval. Se zařazením dítěte do základní evidence je však přímo spojeno oprávnění orgánu sociálně-právní ochrany (často i dlouhodobě) shromažďovat a zpracovávat citlivé údaje. Citlivé údaje jsou tedy zpracovávány na základě kompetencí vyplývajících ze zvláštní právní úpravy (§ 57 odst. 3 zákona o sociálně-právní ochraně dětí) bez nutnosti existence souhlasu tzv. „subjektu údajů“.

Pro srovnání: v některých zahraničních systémech poskytují příslušné orgány pomoc dítěti primárně na základě dohody s rodiči (nejde-li o akutní ohrožení dítěte, v tomto případě mohou intervenovat okamžitě). Pokud k takové dohodě nedojde, musí o převzetí ochrany nad dítětem rozhodnout soud. Např. v Rakousku musí být rozhodnutí o převzetí ochrany dítěte úřadem zpracováno za součinnosti nejméně dvou odborníků z oblasti péče o dítě.

Donedávna byla spisová dokumentace (obsahující však zároveň nejrůznější údaje o rodičích, příbuzných nebo dalších osobách, s nimiž je dítě v kontaktu) vedena často až do zletilosti dítěte, a to i v případech, že ohrožení dítěte pominulo. Sociální pracovníci argumentovali praktičností (řada dětí se do „péče“ orgánu opakovaně vrací). Tento postup je však neudržitelný. Oprávnění shromažďovat a zpracovávat tyto údaje je vázáno na existencí možného ohrožení dítěte. Pomine-li tento důvod, zaniká i příslušnost orgánu sociálně-právní ochrany k dítěti. Podle občanského zákoníku je ochrana dítěte primárně povinností rodičů. Pokud tuto odpovědnost naplňují, není důvod k jakékoliv ingerenci správních orgánů do rodinného života.

Spisová směrnice Ministerstva práce a sociálních věcí z roku 2013, která upravuje podrobnosti pro vedení evidence a spisové dokumentace orgánů sociálně-právní ochrany, na tuto skutečnost zareagovala ustanovením, podle něhož je spis o dítěti „uzavírán“, pokud obecním úřadem obce s rozšířenou působností nebyl proveden žádný úkon v době nejméně 6 měsíců před vyřazením dítěte z evidence. Dikce citovaného ustanovení sice umožňuje, aby orgán sociálně-právní ochrany dětí vyřadil dítě z evidence i po delším než půlročním období „nečinnosti“, tuto lhůtu však s ohledem na zmíněná pravidla (vazba příslušnosti a oprávnění zpracovávat citlivé údaje) nelze bezdůvodně prodlužovat. Směrnice Ministerstva práce a sociálních věcí navíc nemá normativní povahu. Po uzavření spisu běží 15 letá archivační lhůta, informace tedy z pracoviště úplně „nemizí“. V reakci na novou spisovou směrnici došlo na řadě pracovišť k „vyčištění“ agendy a již zmíněnému poklesu počtu dětí vedených v evidenci orgánů sociálně-právní ochrany o 20 % (na konci roku 2013 bylo evidováno 563 222 dětí). O tom, že tato „inventura“ ještě není dokončena, svědčí skutečnost, že samy orgány sociálně-právní ochrany označovaly v roce 2013 jen necelou polovinu vedených spisů (259 992) za tzv. „živé“. Kategorie „živých“ a „neživých“ spisů byla z pochopitelných důvodů po provedení uvedených opatření ve výkaznictví zrušena.

Spolupráce při řešení situace dítěte a mlčenlivost

Ochrana dítěte je často zajišťována prostřednictvím mezioborové spolupráce. Orgán sociálně-právní ochrany spolupracuje se školou, lékaři, sociálními službami, v některých případech i se státní nebo obecní policií, je samozřejmě s kontaktu s rodiči a dalšími osobami, které se pohybují v sociálním prostřední dítěte. Tato spolupráce s sebou nese i nutné předávání informací. To má několik podob. V prvé řadě jde o oznamovací povinnost státních orgánů a dalších subjektů, které pracují s dětmi. Tato (aktivní) oznamovací povinnost se týká skutečností svědčících o možném ohrožení dítěte. Orgán sociálně-právní ochrany si může potřebné údaje od zmíněných subjektů i vyžádat (např. od zaměstnavatele). Při poskytování těchto údajů se dožádané subjekty nemohou dovolávat mlčenlivosti podle zvláštních právních předpisů v případě, kdy se jedná o týrání dítěte, jeho zneužívání nebo zanedbávání.

Třetím způsobem předávání informací je jejich sdílení při řešení situace dítěte. Údaje nejsou přitom předávány jen „oficiální“ cestou (listiny, doklady atd.), ale také ve formě běžné komunikace mezi jednotlivými pracovníky. Pro představu je opět vhodné uvést jeden z možných postupů spolupráce. Jde o tzv. „případové konference“, které probíhají za účasti sociálních pracovníků, zástupci služeb, škol, i rodiny a dítěte samotného. Řeší se postupy při ochraně dítěte a jsou zde (zcela přirozeně) sdíleny různé informace o rodině, včetně údajů citlivých. K otázce sdílení těchto údajů při sociální práci vydalo stanovisko jak Ministerstvo práce a sociálních věcí, tak Úřad pro ochranu osobních údajů. Podle tohoto stanoviska lze shrnout, že „…při provádění úkonů dle zákona č. 359/1999 Sb. se zaměstnanec orgánu sociálně-právní ochrany nebo obecního úřadu nemůže dopustit porušení povinnosti mlčenlivosti, pokud pracuje s údaji, které se týkají jím prověřované věci.“

Zákon o sociálně-právní ochraně dětí ukládá všem zúčastněným osobám povinnost mlčenlivosti „…o skutečnostech, se kterými se při provádění sociálně-právní ochrany nebo v přímé souvislosti s tím seznámili“. V praxi je účastníkům různých jednání, případových konferencí atd., překládán k podpisu závazek mlčenlivosti. Jde sice o vhodné připomenutí zákonné povinnosti, ta však existuje, ať příslušná osoba prohlášení o mlčenlivosti podepsala, či nikoliv.

Je pouze otázkou času, kdy bude oblast sociálně-právní ochrany dětí plně elektronizována, a dojde k informačnímu propojení všech subjektů spolupracujících na ochraně dítěte. Dojde nepochybně ke zvýšení efektivity a zajištění včasného poskytnutí pomoci dětem a rodinám. Na druhou stranu toto informační propojení představuje riziko vzniku skutečného „velkého bratra“, neboť „datová věta“ klienta sociálně-právní ochrany je prakticky neomezená. Definice přístupů do systému i jeho zabezpečení bude představovat poměrně složitý (nicméně řešitelný) technický i věcný problém.

Právo na informace

Doposud jsme se zabývali ochranou údajů, tedy zachováním práva na soukromí. Vedle toho je nutno zohledňovat rovněž právo na svobodu projevu a na informace, a to jak v užším pojetí (osoby, kterých se sociálně-právní ochrana dětí přímo dotýká), tak v širším pojetí při zohlednění „veřejného zájmu“. V praxi se může uplatňování těchto práv projevit žádostmi o poskytnutí informací nebo o nahlédnutí do spisové dokumentace. Svobodný přístup k informacím je zpravidla v přímém protikladu zájmu soukromého. V případě zvažování o tom, zda informace poskytnout či nikoliv, je nutno zohlednit základní zásadu vyplývající z Úmluvy o právech dítěte, totiž, že „zájem dítěte je předním hlediskem při jakékoliv činnosti týkající se děti“. Součástí zájmu dítěte je ochrana rodinných a dalších vztahů. Judikatura Ústavního soudu dovodila, že součástí soukromého života je „též rodinný život zahrnující vztahy mezi blízkými příbuznými, když k rodinnému životu patří nejen sociální morální vztahy, ale také zájmy materiální povahy, například vyživovací povinnost“. Ochrana soukromí dítěte ve většině případů převažuje nad zájmem veřejným.

V případě nahlížení do spisové dokumentace vedené orgány sociálně-právní ochrany je platná právní úprava poměrně jednoznačná, neboť obsahuje taxativní výčet osob, které mají právo do spisové dokumentace nahlédnout. Jde v zásadě pouze o rodiče, případně jejich zástupce na základě udělené plné moci. Na nahlížení do spisové dokumentace se nevztahuje zákon o svobodném přístupu k informacím.

Předávání informací jinou formou je možné v rámci běžné pracovní komunikace. Samozřejmě při dodržení zásady, že jsou předávány pouze nezbytné informace relevantním osobám. Může jít nejen o odborné pracovníky, ale také například také členy širší rodiny či další blízké osoby, které mohou pomoci při řešení situace dítěte. Všichni příjemci informací jsou povinováni mlčenlivostí. Sociální pracovník musí disponovat vysokou mírou citlivosti při rozhodování, jaké údaje lze dalším osobám předat. Je nutno rozlišovat, zda osoba se zájmem o informace sleduje zájem dítěte nebo spíše zájem vlastní. Je velký rozdíl, zda některá z blízkých osob má rodině pomoci v její složité situaci, nebo zda jde například o novináře usilující o napsání „zajímavého“ článku, případně o politika se zájmem o zviditelněné své osoby. V pochybnostech je vždy nutno upřednostnit zájem na ochranu soukromí dítěte.

Nezúčastněným osobám, včetně médií, nelze žádné konkrétní údaje o dítěti předávat, ledaže by to bylo zcela nezbytné pro ochranu zájmu dítěte (např. pátrání po zmizelém dítěti, hledání svědků atd.). Neoprávněný zásah do soukromí dítěte může vést ke způsobení nemajetkové újmy a její náhradě ze strany osoby, která ji způsobila. U dítěte je zásah do osobnostních práv (s ohledem na jeho budoucí vývoj) výrazně závažnější záležitostí.

V úvodu článku bylo zmíněno, že poskytování sociálně-právní ochrany nezajišťují jen orgány veřejné správy, ale také soukromoprávní subjekty. Zatímco činnosti orgánů sociálně-právní ochrany se příslušný zákon poměrně podrobně, v případě pověřených osob obsahuje jen obecné formulace. Odpovědi na otázky je nutno více než ve speciální úpravě zákona o sociálně-právní ochraně dětí hledat v “obecném“ zákoně o ochraně osobních údajů. Tomuto tématu se bude věnovat dokončení článku v příštím čísle časopisu Obec a finance. Zaměříme se rovněž na otázku „co se stane, pokud“ bude systém ochrany dětí převeden na automatizované zpracování údajů.

PhDr. Miloslav Macela

Seriál Ochrana osobních údajů při výkonu sociálně-právní ochrany dětí

1. Ochrana osobních údajů při výkonu sociálně-právní ochrany dětí, 19. 4. 2016 (právě čtete)
2. Ochrana osobních údajů při výkonu sociálně-právní ochrany dětí, 20. 6. 2016
3. Ochrana osobních údajů při výkonu sociálně-právní ochrany (závěr), 7. 9. 2016