Společenské chování ve veřejné správě
Položme si hned v úvodu otázku, k čemu nám je "slušné" chování? V době zrychleného života s tryskáči, SMS-kami a kladením důrazu na výkonnost a zisk se může slušnost jevit spíše jako něco, co je zbytečnou obezličkou na dravém kolbišti hospodářské soutěže a přesložitém poli veřejné právy. Všichni ale tušíme, že tomu tak není -- i když bohužel u mnohých lidí "skutek utek"!
Zásady společenského chování nejsou ani přežitkem feudální minulosti, ani dalším projevem utlačování národů Evropy ze strany Evropské unie. Ve skutečnosti je staré jako lidstvo samo a bude přetrvávat tak dlouho, dokud bude člověk existovat.
Chování člověka ve společnosti, které je obecně přijatelné a žádoucí, nazýváme tzv. slušným chováním. Je to systém mezilidských vztahů, který usnadňuje začlenění člověka do společnosti, urychluje poznávací procesy a představuje jistý všeobecně přijatelný způsob (sociálního) chování.
Společenská výchova nás učí vlastně jakémusi rituálu, obřadu, který vykonáváme ve styku s jinými lidmi. Tento obřad nemá pevnou formu a mění se v detailech podle okamžitých podmínek, podle dané situace. Poskytuje nám prostředky pro dorozumívání, pro vyjadřování pocitů, postojů a názorů -- moderně řečeno, je součástí mezilidské komunikace. Chceme-li mít v životě úspěch, a to jak profesní, tak osobní, bez umění dobře vycházet s lidmi okolo sebe nemáme šanci!
Společenský kodex
Od samého vzniku lidské společnosti existovaly určité zvyklosti, práva, nepsané zákony, způsoby jednání a chování lidí vůči sobě. Vznikaly jako důsledek každodenní praxe ve snaze zavést jakýsi systém, řád, kodex do života společnosti. Jak se měnily materiální podmínky, náboženské kulty, filosofie, politické směry, ale i geografické podmínky, podnebí apod., vyvíjely se a přizpůsobovaly se tyto zvyklosti. Některé z těchto požadavků na chování se dokonce dostaly mezi zákony nebo mezi náboženská přikázání. Přitom pojem "slušný" je -- jako řada dalších abstraktních pojmů -- něčím velmi relativním. Co u nás a právě teď je považováno za zcela slušné a společensky přijatelné, může jinde na druhém konci světa způsobit těžkou urážku. Co bylo zvykem před dvaceti lety, je dnes k smíchu.
Společenské chování člověka (neboli společenský kodex, popřípadě etiketa) můžeme definovat jako souhrn společenských zvyklostí, které nám umožňují efektivně přežít a chránit se před společenskými úrazy. Je to vlastně souhrn pravidel, norem, zvyklostí, tradic, nepsaných zákonů... atd., které určují obvyklé a přijatelné mechanismy našeho chování ve společnosti. Normy společenského chování většinou nevznikly na základě nějakého rozhodnutí, právních a normativních aktů, ale vyvinuly se přirozeně, na základě společenské nutnosti a potřeby. Jak se měnily podmínky života a struktura společnosti, měnil se i společenský kodex. Některé normy a zvyklosti ztrácely svoje opodstatnění a mizely, jiné se objevovaly a objevují stále.
Co našim předkům připadalo zcela nemožné (dát se s někým do hovoru bez představení, pozvání muže ženou...) se stalo tu běžnější, tu méně běžnou, ale existující součástí společenského styku. Vynutil si to sám život! A tak je třeba chápat celou nauku o společenském kodexu. Není to soubor přesně daných a neměnných předpisů, ale soustava dynamických prvků s různou platností a různým způsobem výkladu, který je třeba vždy přizpůsobit konkrétním, momentálním podmínkám, typickým pro každou sociální, geografickou, politickou a kulturní oblast. Nerespektování těchto změn a specifických odlišností může vést jen a jen ke komplikacím.
Reprezentace veřejné správy
Profesní společenské chování reprezentanta orgánu veřejné správy (starostou počínaje a strážníky konče) má dva směry: vnější -- vůči veřejnosti, vůči veřejnosti a vnitřní -- vůči kolegům, od nadřízených, přes spolupracovníky na stejné úrovni až po podřízené na nejnižší úrovni funkční hierarchie. Bez respektování obvyklých zásad dříve nebo později každý narazí -- a někdy docela tvrdě! Kromě toho je třeba se zmínit i o chování soukromém, které je samozřejmě také nesmírně důležitou složkou osobního projevu, mj. také proto, že mnohé společenské situace jsou prolínám soukromého a profesního chování a "shození" se soukromé bude mít nepochybně vliv i na přijímání úředníka jako opravdového profesionála.
Takových situací v mezilidských vztazích, které musíme ve veřejné správě denně řešit, je mnoho. A podobně jako dělník nepřemýšlí, zda má montážním klíčem otáčet doleva či doprava, velmi nám ulehčí život, když i tyto situace budeme řešit automaticky, podvědomě tak, abychom se mohli soustředit na nejpodstatnější obsah konkrétní komunikační situace. Čili nepřemýšlet, zda máme pozdravit první nebo ne, nepřeříkávat si v duchu, kdo je společensky nejvýznamnější, nehloubat dat tím, jak zacházet s příborem nebo jak hovořit k zastupitelstvu. Naše hluboké znalosti společenského chování nám zajistí výhodu oproti jiným osobám, účastnícím se veřejného života. V oblasti veřejné správy se taková "výhoda" zúročí denně -- nejen před volbami.
Desatero starostovy společenské hlouposti
- Přikládání většího významu vlastní osobě nežli ostatním. (Já, já, já.)
- Nevyhodnocení společenské významnosti účastníků jednání nebo chování, které je v rozporu s ním. (Neprojevování úcty či přímo přehlížení společensky významnějších osob -- nadřízených, starších osob, žen, ale i hostů nebo lidí, kterých si je proč vážit).
- Nesjednocení celkového projevu: mimika, gestikulace, slova.
- Chybné podávání ruky (ve špatném pořadí, nevhodná síla či délka stisku, vlhká či špinavá ruka, nedbalé podání).
- Zmatečné či chybějící představení účastníků jednání nebo telefonického rozhovoru, absence vizitek.
- Nevytvoření prostoru pro vyjádření názorů a postojů partnerů na vyšší nebo stejné společenské úrovni, shazování a potlačování projevu podřízených či občanů (veřejnosti).
- Nepřizpůsobení formy jednání jeho obsahu, cílům, účastníkům, prostředí a jiným okolnostem.
- Nevhodné oblečení (neadekvátní situaci, nevhodné vzhledem k fyziognomii starosty, zjevně nekvalitní, špinavé či poškozené, nevhodné kombinace jednotlivých dílů a jejich barev, výrazné šperky -- typické "zlaté řetězy" apod.).
- Nedostatek taktu, ohleduplnosti a úcty k lidem. (Být taktní znamená umět se vžít do situace toho, s nímž jednáme, a jednat s ním tak, jak bychom si my sami přáli, aby za stejné situace bylo jednáno s námi.)
- Oslovování lidí v nesprávném pádu (správně pane Smejkale, nikoliv pane Smejkal).