K poskytování služeb, analýze návštěvnosti a personalizaci reklamy se využívají soubory cookie. Informace o použití webu mohou být sdíleny s dalšími partnery působícími v oblasti sociálních médií, inzerce a analýz. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace
Solon – elektronická publikace pro pracovníky veřejné správy a návštěvníky knihoven

Místní poplatek ze psů

(Místní poplatky 1.)

Datum: 23. 4. 2013, zdroj: OF 1/2013, rubrika: Legislativa

V souladu se zákonem č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 565/1990 Sb.“), mohou obce formou obecně závazné vyhlášky zavést některý z osmi druhů místních poplatků. Zavedení místního poplatku je právem (nikoliv povinností) obce, kdy obec realizuje své právo, resp. pravomoc na vydání právního předpisu obce v samostatné působnosti. Jedním z nejrozšířenějších druhů místních poplatků je místní poplatek ze psů.

Vedle fiskální (rozpočtové) funkce (příjem do rozpočtu obce) je smyslem zavedení tohoto místního poplatku rovněž regulace počtu psů v obci (což se může projevovat např. i vyšší sazbou místního poplatku za druhého a každého dalšího psa v držbě jednoho držitele, jakožto poplatníka místního poplatku ze psů). Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 23. ledna 2008, sp. zn. 2 Afs 107/2007-168, dovozuje, že regulace počtu psů je, resp. má být hlavním smyslem zavedení místního poplatku ze psů – v citovaném rozsudku uvádí, že smyslem poplatku ze psů primárně není a ani nemá být posílení obecního rozpočtu, protože pak by se již pojmově nejednalo o poplatek, nýbrž spíše o majetkovou daň. Poplatek ze psů tak nemá jiný význam než snižovat či vyrovnávat negativní důsledky spojené s chovem psů.

regulační funkcí místního poplatku ze psů svým způsobem částečně souvisí i možnost obce obecně závaznou vyhláškou upravit pravidla pro pohyb psů na veřejném prostranství a vymezit prostory pro volné pobíhání psů, jak stanoví § 24 odst. 2 zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, a dále rovněž § 13b odst. 2 téhož zákona, podle kterého např. obec může obecně závaznou vyhláškou stanovit povinnost přihlásit psy do evidence a upravit náležitosti a způsob vedení evidence označených psů a jejich chovatelů.

Na straně druhé ale platí, že obec nemůže obecně závaznou vyhláškou (a ani jinými nástroji) nijak určovat počet (stanovit maximální hranici) psů chovaných např. v jedné domácnosti.

Z historie místního poplatku

Místní poplatek ze psů je tradiční součástí soustavy místních poplatků na našem území. Například před rokem 1990 vycházela právní úprava místních poplatků ze zákona č. 82/1952 Sb., o místních poplatcích, podle jehož § 2 odst. 1 platilo, že druhy poplatků, které jsou místní národní výbory povinny vybírat, stanoví vláda a předpisy o těchto poplatcích vydá ministr financí. Na základě tohoto zákonného zmocnění byla vydána vyhláška č. 234/1953 Ú. l., kterou se provádí zákon o místních poplatcích, která byla nahrazena vyhláškou č. 161/1960 Sb., kterou se zrušují některé místní poplatky a upravují předpisy o místním poplatku ze psů. Poslední právní úpravou místního poplatku ze psů, která měla pouze podzákonný charakter, byla vyhláška č. 216/1988 Sb., o místním poplatku ze psů a o lázeňském poplatku.

Předmět místního poplatku

Předmětem místního poplatku ze psů je ve smyslu § 2 odst. 1 a 2 zákona č. 565/1990 Sb. držba psa staršího 3 měsíců (není-li ze zákona nebo z obecně závazné vyhlášky tato držba psa od místního poplatku osvobozena). Za držitele považuje zákon č. 565/1990 Sb. fyzickou nebo právnickou osobu, která má trvalý pobyt nebo sídlo na území České republiky.

Poplatník místního poplatku

Podle § 2 odst. 1 zákona č. 565/1990 Sb. platí místní poplatek ze psů držitel psa (držitel psa je poplatníkem místního poplatku od 1. ledna 2004 na základě novely zákona č. 229/2003 Sb., zatímco do konce roku 2003 byl poplatníkem tohoto poplatku vlastník psa). Zákon č. 565/1990 Sb. za držitele psa považuje fyzickou nebo právnickou osobu, která má trvalý pobyt nebo sídlo na území České republiky (z povinnosti platit tento místní poplatek jsou tak nelogicky zcela vyňati ti cizinci – držitelé psů, kteří na území České republiky pobývají jinak, než na základě povolení k trvalému pobytu ve smyslu § 65 a násl. zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů). Tato zákonná definice poplatníka místního poplatku ze psa není zrovna šťastná, neboť tímto poplatníkem jistě není každá fyzická nebo právnická osoba, která má trvalý pobyt nebo sídlo na území České republiky, ale pouze ta, která má v držbě psa.

Institut trvalého pobytu upravuje § 10 odst. 1 zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů, podle kterého se místem trvalého pobytu rozumí adresa pobytu občana v České republice, která je vedena v registru obyvatel ve formě referenční vazby (kódu adresního místa) na referenční údaj o adrese v základním registru územní identifikace, adres a nemovitostí, kterou si občan zvolí zpravidla v místě, kde má rodinu, rodiče, byt nebo zaměstnání. Občan může mít jen jedno místo trvalého pobytu, a to v objektu, který je podle zvláštního právního předpisu označen číslem popisným nebo evidenčním, popřípadě orientačním číslem a který je určen pro bydlení, ubytování nebo individuální rekreaci. Problematiku sídla právnické osoby upravuje zejména občanský zákoník, podle jehož § 19c platí, že při zřízení právnické osoby se určí její sídlo. Sídlo právnické osoby nesmí být v bytě, pokud to odporuje povaze právnické osoby nebo rozsahu její činnosti.

Obecně se pro držbu věci (i pes je z právního pohledu věcí ve smyslu § 118 a násl. občanského zákoníku) vyžaduje naplnění dvou předpokladů, kterými je jednak faktické ovládání věci (psa) určitou osobou, a jednak nakládání s věcí jako s vlastní, tj. projevuje se zde úmysl mít tuto věc pro sebe.

Od držby věci je tak nutno odlišit tzv. detenci, u které je naplněn pouze první předpoklad pro držbu, tj. faktické ovládání věci určitou osobou, zatímco druhý předpoklad, tj. úmysl mít tuto věc pro sebe, u detence chybí (příkladem detence je např. nájem či výpůjčka věci, apod.). Za držitele psa tedy nelze považovat „pouhého“ detentora, který se k jím fakticky ovládané věci chová jako k věci cizí. Ten, kdo si psa např. zapůjčí, není jeho držitelem, a proto zároveň nemůže být z tohoto titulu ani poplatníkem místního poplatku ze zapůjčeného psa.

Zákonná definice

Zákonná definice poplatníka místního poplatku ze psů ke škodě věci blíže nespecifikuje vztah držitele k jeho psovi. V této souvislosti lze např. poukázat na předchozí (již neplatné) právní úpravy, které tento vztah blíže charakterizovaly [např. ustanovení § 2 vyhlášky č. 216/1988 Sb., o místním poplatku ze psů a o lázeňském poplatku, stanovilo, že poplatek ze psů platí držitel psa, přičemž za držitele všech psů chovaných v domácnosti se považoval uživatel bytu. Obdobně podle § 4 odst. 2 vyhlášky č. 161/1960 Sb., kterou se zrušují některé místní poplatky a upravují předpisy o místním poplatku ze psů, místní poplatek platil držitel (chovatel) psa, a to v obci svého trvalého bydliště; za držitele všech psů chovaných v domácnosti, s výjimkou psů, které chovali podnájemníci, vyhláška považovala uživatele bytu].

I když zákonné vymezení poplatníka není (ve srovnání se zmíněnými předcházejícími úpravami) optimální, z jiného ustanovení zákona č. 565/1990 Sb. (konkrétně § 2 odst. 4) vyplývá, že místní poplatek ze psů se bude platit té obci, kde má držitel psa adresu místa svého trvalého pobytu (v případě fyzické osoby), anebo adresu sídla (v případě právnické osoby), a to bez ohledu na to, kde je pes fakticky chován. Změní-li držitel psa svůj trvalý pobyt nebo sídlo, platí místní poplatek od počátku kalendářního měsíce následujícího po měsíci, ve kterém změna nastala, nově příslušné obci. V případě držení psa po dobu kratší než jeden rok se platí poplatek v poměrné výši, která odpovídá počtu i započatých kalendářních měsíců.

Důsledkem výše uvedeného je skutečnost, že příjemcem místního poplatku ze psů je obec, ve které má držitel psa trvalý pobyt nebo sídlo, byť je pes fakticky chován v obci jiné. Může se např. jednat o vlastníka chovatelské stanice psů, která se nachází na území jiné obce, než je obec, kde má trvalý pobyt nebo sídlo držitel těchto psů. Z pohledu obce, na jejímž území se nachází takováto chovatelská stanice psů, přičemž jejich držitel má trvalý pobyt na území jiné obce, se to může jevit jako nespravedlivé, neboť žádný výnos z místního poplatku z těchto psů daná obec nemá. Nicméně takto zákon č. 565/1990 Sb. konstruuje poplatníka místního poplatku ze psů (zřejmě z důvodu lepší správy tohoto místního poplatku, neboť trvalý pobyt či sídlo držitele psa je snadno určitelné), a proto není možné zároveň požadovat placení tohoto místního poplatku ze strany obce, kde jsou tito psi skutečně chováni. Obec nemůže ve své obecně závazné vyhlášce definovat poplatníka místního poplatku jinak (šířeji), než stanoví zákon [při vydávání obecně závazných vyhlášek se obec řídí zákonem – § 35 odst. 3 písm. a) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), a povinnosti může obec ukládat v samostatné působnosti obecně závaznou vyhláškou, stanoví-li tak zvláštní zákon – § 10 písm. d) obecního zřízení]. Zákon tedy neumožňuje, aby držitel téhož psa byl zpoplatněn dvakrát – jednou v obci svého trvalého pobytu nebo sídla, a podruhé tou obcí, kde se psi fakticky nacházejí.

Sazba místního poplatku

Zákon č. 565/1990 Sb. stanovuje dvě sazby místního poplatku ze psů:

  • „základní“ sazba činí až 1 500 Kč za kalendářní rok a jednoho psa,
  • „snížená“ sazba činí až 200 Kč za kalendářní rok a jednoho psa, která se vztahuje na psa, jehož držitelem je poživatel invalidního, starobního, vdovského nebo vdoveckého důchodu, který je jeho jediným zdrojem příjmů, anebo poživatel sirotčího důchodu.

druhého a každého dalšího psa může obec horní hranici sazby zvýšit až o 50 %, tj. v případě „základní“ sazby může maximální výše místního poplatku dosáhnout až 2 250 Kč za kalendářní rok a jednoho psa, zatímco u „snížené“ sazby může maximální výše místního poplatku dosáhnout až 300 Kč za kalendářní rok a jednoho psa. V případě držení psa po dobu kratší než jeden rok se platí poplatek v poměrné výši, která odpovídá počtu i započatých kalendářních měsíců.

Zákon č. 565/1990 Sb. nebrání tomu, aby obec stanovila jiné (vyšší) sazby místního poplatku ze psů pro některou, přesně specifikovanou, skupinu držitelů psů (např. pro ty, kteří psy používají k výkonu podnikatelské činnosti), a to samozřejmě za podmínky, že budou zároveň respektovány maximální výše sazeb místních poplatků stanovených zákonem. K uvedené možnosti obce stanovit vyšší sazby místního poplatku pro některou skupinu držitelů psů lze obecně uvést, že podle čl. 1 Listiny základních práv a svobod jsou lidé svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Rovnost ovšem nelze obecně chápat absolutně, ale pouze relativně. Např. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 21. ledna 2003, sp. zn. Pl. ÚS 15/02, uvádí, že „rovnost je kategorie relativní, jež vyžaduje odstranění neodůvodněných rozdílů“ a dále „že určitá zákonná úprava, jež zvýhodňuje jednu skupinu či kategorii osob oproti jiným, nemůže být sama o sobě bez dalšího označena za porušení principu rovnosti. Zákonodárce má určitý prostor k úvaze, zda takové preferenční zacházení zakotví. Musí přitom dbát o to, aby zvýhodňující přístup byl založen na objektivních a rozumných důvodech (legitimní cíl zákonodárce) a aby mezi tímto cílem a prostředky k jeho dosažení (právní výhody) existoval vztah přiměřenosti.“

Výše uvedený závěr Ústavního soudu lze z hlediska práva územních samosprávných celků na svoji vlastní primární normotvorbu (viz čl. 104 odst. 3 Ústavy České republiky) vztáhnout obdobně i na obecnou možnost obce stanovit rozdílné sazby místního poplatku ze psů pro rozdílné skupiny poplatníků, avšak za podmínky, že pro takovéto rozdílné zacházení existuje objektivní a rozumný důvod. Pouze soud by ovšem mohl závazně konstatovat, zda je v konkrétním případě odlišný přístup k jednotlivým skupinám poplatníků založen na objektivních a rozumných důvodech a dále, zda mezi tímto cílem a prostředky k jeho dosažení skutečně existuje vztah přiměřenosti.

Osvobození od místního poplatku

Od místního poplatku ze psů je osvobozen držitel psa, kterým je

  • osoba nevidomá, bezmocná a osoba s těžkým zdravotním postižením, která je držitelem průkazu ZTP/P podle zvláštního právního předpisu,
  • osoba provádějící výcvik psů určených k doprovodu těchto osob,
  • osoba provozující útulek zřízený obcí pro ztracené nebo opuštěné psy nebo
  • osoba, které stanoví povinnost držení a používání psa zvláštní právní předpis.

Výše uvedené osoby jako držitelé psů sice podléhají místnímu poplatku ze psů, ale ze zákona jsou od jeho platby osvobozeny. Na dané osoby se však může vztahovat ohlašovací povinnost vymezená v obecně závazné vyhlášce spojená se související povinností doložit příslušné doklady, které zakládají jejich osvobození od místního poplatku, což dovodil i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 22. května 2007, sp. zn. Pl. ÚS 30/06, podle něhož podrobit ohlašovací povinnosti osoby poplatku podléhající, avšak podle zákona či obecně závazné vyhlášky od poplatku osvobozené, je ústavně souladným oprávněním obce. I poplatník, který je osvobozen od placení místního poplatku, tomuto místnímu poplatku podléhá, podléhá tedy i ohlašovací povinnosti. Podrobit ohlašovací povinnosti navíc i osoby poplatku nepodléhající, resp. držitele psů jako takové, při vědomí, že to pro tyto osoby představuje jen minimální břemeno, ještě také v daném případě ústavně obstojí. Předmětná ohlašovací povinnost se totiž vztahuje pouze na držitele psů mladších tří měsíců, kteří poplatku nepodléhají. Navázání zániku poplatkové povinnosti na splnění ohlašovací povinnosti jde nad rámec zákona, resp. ocitá se v rozporu se zákonem (s § 14 odst. 2 ve spojení s § 2 zákona o místních poplatcích) a příslušnými ustanoveními ústavního pořádku (čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny, čl. 2 odst. 4, čl. 104 odst. 3 Ústavy).

Obecně závazná vyhláška může okruh osob osvobozených od místního poplatku ze psů dále rozšířit, nikoliv však zúžit.

Mgr. Jan Břeň

TOPlist
TOPlist