K poskytování služeb, analýze návštěvnosti a personalizaci reklamy se využívají soubory cookie. Informace o použití webu mohou být sdíleny s dalšími partnery působícími v oblasti sociálních médií, inzerce a analýz. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace

Základní principy hospodaření obce 3.

(Základní principy hospodaření obce 3.)

Datum: 22. 9. 2010, zdroj: OF 3/2010, rubrika: Ekonomika

Tento článek pokračuje s popisem základních principů obecního hospodaření, které mají výslovnou oporu v zákoně č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů. V minulých číslech byly popsány principy uvedené v § 38 odst. 1 obecního zřízení (princip hospodárného a účelného využívání obecního majetku, princip péče o zachování a rozvoj obecního majetku a princip vedení evidence obecního majetku).

Mezi další principy obecního hospodaření, kterým se věnuje tento článek, patří pravidla obsažená v § 38 odst. 2 obecního zřízení, tj. princip ochrany obecního majetku před zničením, poškozením, odcizením nebo zneužitím, a princip naložení s nepotřebným majetkem způsoby a za podmínek stanovených zvláštními předpisy, pokud obecní zřízení nestanoví jinak.

Ochrana obecního majetku

Ustanovení věty první § 38 odst. 2 obecního zřízení stanoví obci povinnost chránit majetek obce před zničením, poškozením, odcizením nebo zneužitím. Uvedená povinnost konkretizuje obecný princip hospodárného a účelného využívání obecního majetku i princip péče o zachování a rozvoj obecního majetku, které jsou uvedeny v § 38 odst. 1 obecního zřízení. Obecní zřízení tak pro obce stanoví obdobnou povinnost, která je v případě ochrany majetku státu (České republiky) zakotvena v § 14 odst. 3 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, z něhož vyplývá, že příslušná organizační složka státu chrání (státní) majetek před jeho poškozením, zničením, ztrátou, odcizením nebo zneužitím.

Obecní zřízení blíže nerozvádí, jakým způsobem a v jakém rozsahu má obec chránit svůj majetek. Obec musí sama zvážit, jakou vhodnou a účelnou ochranu obecního majetku zvolí. Ochrana majetku může být faktická (fyzická) a právní (např. pojištění). Je sice plně na obci, jak bude svůj majetek chránit, nicméně zvolený způsob ochrany majetku by měl být přiměřený jeho hodnotě. Ochrana majetku bude nepřiměřená nejen v případě, kdy bude nedostatečná, ale i v případě, kdy bude naopak příliš rozsáhlá a nákladná a ve zjevném nepoměru k hodnotě majetku. Způsob a míru ochrany obecního majetku je tak třeba posuzovat individuálně a rozhodně ne všechna možná faktická či právní řešení této povinnosti lze po obci spravedlivě požadovat. Obecně jde tedy o to, aby veškeré náklady spojené s ochranou obecního majetku byly přímo úměrné jeho reálné hodnotě.

Obec samozřejmě nemůže nikdy zajistit absolutní ochranu svého majetku, neboť nelze vyloučit např. vlivy vis maior, tedy případy, kdy ke zmenšení hodnoty obecního majetku dojde zásahem vyšší moci (např. rozsáhlé povodně či jiné mimořádné události). Nastanou-li tyto situace, zpravidla příslušná fyzická osoba nebude odpovědna za zmenšení hodnoty obecního majetku, které bylo vyvoláno uvedenými událostmi, ledaže by je bylo možné s určitou mírou pravděpodobnosti reálně předvídat.

Reálné snížení hodnoty

Zákonem stanovená povinnost obce chránit majetek obce před zničením, poškozením a odcizením nečiní problémy z hlediska výkladu pojmu zničení, poškození nebo odcizení. Ve všech případech se jedná o reálné snížení hodnoty obecního majetku, a to buď částečné v případě poškození, nebo úplné v případě odcizení a zničení. Zničení nebo poškození věci znamená porušení hmotné podstaty věci. Zničení je úplné znehodnocení věci (zbouraná stavba, shořelý automobil) a poškození je pouze částečné znehodnocení věci (míra poškození však může být někdy tak vysoká, že se v podstatě může blížit zničené věci). Odcizení představuje protiprávní přisvojení cizí věcí (např. krádež). Je vhodné zdůraznit, že odcizení nelze zaměňovat s pojmem zcizení, které je naopak vždy jednáním souladným s právem (např. prodej, darování).

I když to obecní zřízení výslovně nestanoví, měla by obec chránit svůj majetek i před učiněním věci neupotřebitelnou. Neupotřebitelnost věci na rozdíl od zničení nebo poškození neporušuje hmotnou podstatu věci, nicméně hodnotu věci zpravidla rovněž snižuje, neboť věc nemůže sloužit svému původnímu účelu (např. rozebraný stroj). Věc se však může stát fakticky neupotřebitelnou rovněž z důvodu svého výrazného technického zastarání (např. výpočetní a komunikační technika), nebo je z hlediska svého provozu velmi nákladná. Obec by tak měla dbát o ekonomicky zdůvodnitelnou obměnu svých věcí.

Zneužití majetku

Na rozdíl od povinnosti obce chránit majetek obce před zničením, poškozením a odcizením je poněkud obtížnější se vypořádat s výkladem další povinností obce, kterou je ochrana majetku obce před jeho zneužitím. Pojem zneužití majetku je v jistém slova smyslu širší než zničení, poškození nebo odcizení, neboť může zahrnovat nejrůznější formy tohoto protiprávního jednání.

Zneužitím lze rozumět takové použití majetku, které je v rozporu s právními předpisy nebo interními předpisy dané obce (např. použití obecního automobilu neoprávněnou osobou). Ke zneužití majetku však může docházet nejen v oblasti hmotného majetku, ale i majetku nehmotného (např. software, ocenitelná práva a jiný obdobný majetek). Při neoprávněném přístupu k počítačovému systému (nebo k jeho části) nebo k nosiči informací může vzniknout např. trestněprávní odpovědnost za trestný čin podle § 230 trestního zákoníku (zákon č. 40/2009 Sb.).

S problematikou ochrany obecního majetku souvisí i otázka případné součinnosti obce s jinými orgány veřejné moci v této oblasti. Na mysli se zde má především tzv. oznamovací povinnost obce vůči orgánům činným v trestním řízení a vůči orgánům, které projednávají a rozhodují o správních deliktech majetkového charakteru. Podle § 8 odst. 1 věty druhé trestního řádu (zákon č. 141/1961 Sb.) platí, že státní orgány jsou povinny neprodleně oznamovat státnímu zástupci nebo policejním orgánům skutečnosti nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin (tedy např. i v oblasti proti majetku, jako je krádež, zpronevěra, neoprávněné užívání cizí věci, podvod, atd.). Obec jako územní samosprávný celek pochopitelně není státní orgán, nicméně při výkonu státní správy v rámci přenesené působnosti obcí se výkladově dovozuje, že má (pro účely trestního řádu) postavení státního orgánu.

Je však otázkou, zda tento výklad lze zcela aplikovat i pro případ, kdy obec zjistí podezření ze spáchání trestného činu proti majetku, který se týká, resp. má souvislost pouze s výkonem (nevrchnostenské) samostatné působnosti, do které spadá oblast obecního hospodaření. Bez ohledu na uvedenou pochybnost lze však učinit možný závěr, že obec by měla oznamovat každé podezření ze spáchání trestného činu proti majetku obce (tj. nerozlišovat, zda obec v konkrétní situaci vystupuje ve vrchnostenské pozici či nikoliv), a to s ohledem na zákonem stanovené základní principy obecního hospodaření, tj. zejména princip ochrany obecního majetku či princip péče o zachování a rozvoj obecního majetku.

Přestupky proti majetku

Na rozdíl od trestního řádu je situace odlišná v oblasti přestupků, neboť obci je stanovena výslovně povinnost oznamovat příslušným správním orgánům přestupky, o nichž se dozví, není-li obec sama příslušná k jejich projednávání. V oznámení obec uvede zejména, který přestupek je ve skutku spatřován, důkazní prostředky, které jsou jí známy a které prokazují, že jde o přestupek a že byl spáchán určitou osobou (viz § 58 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích).

S oblastí obecního hospodaření souvisí především § 50 zákona č. 200/1990 Sb., jenž upravuje přestupky proti majetku, které projednávají právě obce (viz § 53 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb.). Ustanovení § 50 přestupkového zákona chrání každý majetek (tedy i obecní majetek) před jeho úmyslným poškozováním, resp. před taxativně stanovenými útoky zde uvedenými. Konkrétně se přestupku dopustí ten, kdo úmyslně způsobí škodu na cizím majetku krádeží, zpronevěrou, podvodem nebo zničením či poškozením věci z takového majetku, nebo se o takové jednání pokusí, úmyslně neoprávněně užívá cizí majetek nebo si přisvojí cizí věc nálezem nebo jinak bez přivolení oprávněné osoby (základním kritériem pro rozlišení přestupku od korespondujících trestných činů je výše způsobené škody – viz § 138 trestního zákoníku ve spojení s jeho dalšími ustanoveními, které upravují skutkové podstaty korespondujících trestných činů).

Přestupku se rovněž dopustí ten, nebo úmyslně ukryje nebo na sebe nebo jiného převede věc, která byla získána přestupkem spáchaným jinou osobou, nebo to, co za takovou věc bylo opatřeno (tzv. podílnictví). Za všechny uvedené přestupky proti majetku lze uložit pokutu do výše 15 000 Kč (§ 50 odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb.).

Nakládání s nepotřebným majetkem

Podle věty druhé § 38 odst. 2 obecního zřízení má obec povinnost naložit s nepotřebným majetkem způsoby a za podmínek stanovených zvláštními předpisy, pokud obecní zřízení nestanoví jinak. Obecní zřízení u uvedené povinnosti obce zároveň odkazuje na poznámku pod čarou č. 15, která jako příklad oněch zvláštních předpisů uvádí občanský zákoník a obchodní zákoník. Provedený odkaz na občanský zákoník a obchodní zákoník je však nesmyslný, neboť ani jeden z těchto předpisů neupravuje postup při nakládání s nepotřebným majetkem. Skutečnost, že obec musí dodržovat mj. občanský zákoník a obchodní zákoník, vyplývá z § 35 odst. 3 obecního zřízení, což je ovšem obecná povinnost, která nesouvisí s mechanismem naložení s nepotřebným obecním majetkem. Obecní zřízení či jiný právní předpis tedy postup při nakládání s nepotřebným majetkem obce neobsahují.

Obec se však může do jisté míry inspirovat zákonem č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, který upravuje mj. postup při nakládání s nepotřebným majetkem státu, který je nepotřebný pro příslušnou organizační složku státu a o který zároveň neprojevily zájem na základě širší nabídky jiné organizační složky státu ani jiné právnické nebo fyzické osoby. Postup při nakládání se státním majetkem, o který neprojevily zájem jiné organizační složky státu ani jiné právnické nebo fyzické osoby, upravuje vyhláška č. 62/2001 Sb., o hospodaření organizačních složek státu a státních organizací s majetkem státu, a to v části čtvrté (§ 20).

Pokud obec dojde k závěru, že určitý majetek je pro ni nepotřebný, měla by zkoumat, zda je tento obecní majetek primárně využitelný např. její příspěvkovou organizací nebo jinou právnickou osobou, kterou obec založila, resp. ve které má majetkový podíl.

Od nabídky státu až po likvidaci

Pokud pro obec nepotřebné věci neprojeví zájem třebas ani dobrovolný svazek obcí, ve kterém je obec členem, je možné (nikoliv však povinné) věc také nabídnout státu či kraji. V této souvislosti je vhodné poukázat na § 37 obecního zřízení, podle kterého má obec, v níž sídlí orgány státu nebo orgány kraje, napomoci zabezpečit pro ně důstojné prostory odpovídající významu těchto orgánů. Jestliže obec má pro ni nepotřebnou budovu či jiný vhodný prostor, měla by učinit nabídku vůči příslušnému orgánu státu nebo orgánu kraje (sídlí-li v dané obci), byť povinnost obce podle § 37 obecního zřízení není právně vymahatelná.

Vyjdeme-li analogicky z pravidel uvedených ve vyhlášce č. 62/2001 Sb., tak v případě pro obec nepotřebných věcí, o které neprojevil zájem nikdo z oblasti veřejného či soukromého sektoru, obec může věci (nebo jejich části), které mohou být využity jako druhotná surovina, nabídnout právnické nebo fyzické osobě, která se zabývá výkupem druhotných surovin.

V případě staveb, které jsou ve špatném technickém stavu a náklady na jejich zabezpečení, opravy nebo rekonstrukci trvale přesahují výnos z jejich užívání, popřípadě které jsou zcela nevyužitelné, měla by obec zajistit jejich odstranění. U bezcenných movitých věcí, které nelze nabídnout sběrně druhotných surovin, by obec měla zajistit jejich fyzickou likvidaci v souladu se zákonem č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů. Obecně jinak platí, že obec musí při nakládání s nepotřebným majetkem respektovat zvláštní právní předpisy, pokud pro určité druhy majetku stanoví jiný způsob naložení anebo upravují zvláštní podmínky pro nakládání s ním (jde např. o věci v režimu zákona České národní rady č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči).

Věci ztracené, skryté a opuštěné

Při různých způsobech nakládání s nepotřebným majetkem obce je třeba zdůraznit, že obec si musí být jista, že se jedná skutečně o majetek v jejím vlastnictví. V praxi totiž v některých případech nemusí být zjevné, kdo je vlastníkem určité věci (jde zejména o nejrůznější starší věci, které se nacházejí na území obce a u nichž zpravidla není znám původní vlastník).

V této souvislosti je vhodné upozornit na specifický režim nakládání se ztracenými věcmi, který je upraven v § 135 občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb.). Podle § 135 odst. 1 občanského zákoníku platí, že ten, kdo najde ztracenou věc, je povinen ji vydat vlastníkovi. Není-li vlastník znám, je nálezce povinen odevzdat ji obci, na jejímž území k nálezu došlo.

Nepřihlásí-li se o ztracenou věc vlastník do 6 měsíců od jejího odevzdání, připadá věc do vlastnictví této obce. Tedy až uplynutím šestiměsíční lhůty od odevzdání ztracené věci se obec stává jejím vlastníkem a může s touto věcí nakládat (přihlásí-li se vlastník ztracené věci před uplynutím lhůty 6 měsíců od jejího odevzdání obci, je vlastník věci podle § 135 odst. 3 občanského zákoníku povinen nahradit obci náklady, které jí v souvislosti s opatrováním věci vznikly).

Výše uvedená pravidla týkající se ztracených věcí platí přiměřeně i na věci skryté, jejichž vlastník není znám, a na věci opuštěné (§ 135 odst. 4 občanského zákoníku). U opuštěných věcí lze dále poukázat např. na odstavené vraky vozidel, na které dopadá zvláštní právní úprava – viz § 36 až § 37e zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, a dále § 19 odst. 3 a 4 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích.

Mgr. Jan Břeň

TOPlist
TOPlist