K poskytování služeb, analýze návštěvnosti a personalizaci reklamy se využívají soubory cookie. Informace o použití webu mohou být sdíleny s dalšími partnery působícími v oblasti sociálních médií, inzerce a analýz. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace
Veřejné osvětlení – součást bezpečného dopravního prostoru

Smluvní pokuta a závdavek

(Obce a nový občanský zákoník 8.)

Datum: 11. 11. 2014, zdroj: OF 4/2014, rubrika: Legislativa

V tomto článku se v rámci dalšího pokračování seriálu o dopadu rekodifikace soukromého práva na obce zaměříme na některé právní instituty, které souvisí s možností zlepšit postavení věřitele ve smluvních vztazích. Jmenovitě půjde o staronový institut smluvní pokuty a závdavku.

Lidská zkušenost stále ukazuje, že vedle dlužníků, kteří své závazky plní v souladu se svými sliby, existuje celá řada osob (právnických i fyzických), které svůj dluh nejsou schopny splnit řádně a včas nebo k takovému plnění nejsou ochotny.

Proto právní předpisy umožňují, aby věřitel – po dohodě s dlužníkem – své postavení posílil a měl k dispozici další prostředky, které mu umožní vyvinout na dlužníka tlak a donutit jej ke splnění převzatého závazku.

Ale pozor, funkce obou vybraných institutů (závdavku a smluvní pokuty) není totožná:

  • závdavek slouží k zajištění dluhu (vedle něj jde dále např. o ručení, zástavu, zajišťovací převod práva),
  • kdežto smluvní pokuta patří ke skupině institutů, které dluh utvrzují, tedy posilují postavení věřitele jiným způsobem (patří sem např. uznání dluhu).

Podstata zajištění spočívá v možnosti věřitele, který od dlužníka neobdržel dohodnuté plnění, aby svoji pohledávku uspokojil jiným způsobem.

Zajištění je prostředkem schopným splnění dluhu nahradit, tj. dává věřiteli jistotu, že nějaké plnění skutečně obdrží.

Naopak utvrzení dluhu spíš signalizuje zvýšený zájem věřitele na náležitém splnění smluvní povinnosti, motivují dlužníka vyhnout se sjednané sankci, utvrzení samo o sobě na rozdíl od zajištění nezvyšuje pravděpodobnost, že pohledávka věřiteli bude uhrazena.

Rozlišování má dopad např. na umisťování dlužníkových plnění, má-li více dluhů, aniž by spolu s plněním určil pořadí dluhů, na něž má být jeho plnění započteno (nesdělí, na který ze svých několika dluhů vlastně plní). V takovém případě se dlužníkovo plnění započte na závazek nejméně zajištěný (§ 1933 obč. zák.). Půjde-li například o dluh zajištěný zástavním právem a dluh utvrzený smluvní pokutou, započte se plnění na druhý z nich (na dluh utvrzený smluvní pokutou), neboť ten je dluhem nezajištěným.

Přechodná ustanovení

Stále je třeba mít na paměti, že (nový) občanský zákoník (zákon č. 89/2012 Sb.) ponechává v platnosti ujednání dohodnutá před jeho vstupem v účinnost, neboť ve svém ustanovení § 3028 odst. 3 stanoví, že se dosavadními předpisy (tj. účinnými do 31. 12. 2013) řídí i ty právní poměry, které vznikly před 1. 1. 2014, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených do uvedeného data.

Jinými slovy, byla-li smluvní pokuta sjednána ve smlouvě uzavřené do 31. 12. 2013, pak se právo věřitele na ni bude řídit předchozí právní úpravou i tehdy, jestliže dlužník svoji povinnost poruší až v průběhu roku 2014. To s sebou přináší i potřebu další zásadní úvahy, totiž podle jakého tehdy platného zákoníku se smluvní pokuta řídí, neboť oba dva zrušené kodexy (obchodní zákoník a občanský zákoník) měly svoji vlastní úpravu.

Kupříkladu podle starého občanského zákoníku vznikla povinnost zaplatit smluvní pokutu v případě, že dlužník porušení povinnosti zavinil (úmyslně nebo z nedbalosti). Oproti tomu podle obchodního zákoníku platilo, že není-li sjednáno jinak, je dlužník povinen platit smluvní pokutu, i když porušení smluvní povinnosti nezavinil. Podle obchodního zákoníku mohl soud nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu snížit, zatímco podle občanského zákoníku mohla být nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta jen prohlášena za neplatnou jako celek (pro rozpor s dobrými mravy). Tyto a další rozdíly byly od 1. 1. 2014 odstraněny a institut smluvní pokuty byl sjednocen.

Smluvní pokuta

Ujednání o smluvní pokutě má tzv. akcesorickou povahu (je existenčně svázáno s osudem hlavního právního vztahu); znamená to, že jakmile je splněn hlavní dluh, resp. povinnost, jež byla smluvní pokutou utvrzována, zaniká též závazek založený dohodou o smluvní pokutě. Naopak ke vzniku práva na úhradu smluvní pokuty dochází až porušením smluvené povinnosti.

Vznik práva na smluvní pokutu se váže na porušení smluvní povinnosti (tedy mimo jiné i na porušení povinnosti splnit dluh určitým způsobem). Základem ujednání o smluvní pokutě je určení povinnosti, s jejímž porušením bude spojen vznik práva věřitele na smluvní pokutu. Tato povinnost musí být vždy sjednána dostatečně přesně a určitě; v opačném případě bude takové ujednání pro neurčitost považováno za zdánlivé právní jednání ve smyslu § 553 odst. 1 NOZ a nebude k němu možné přihlížet.

Podle § 2048 obč. zák. musí ujednání o smluvní pokutě obsahovat určení její výše nebo způsobu jejího určení. V naprosté většině případů půjde o sjednání smluvní pokuty konkrétní peněžní částkou či procentem ze sjednané ceny plnění, nebo z absolutní dlužné částky, nebo i pohyblivě, a to za každý započatý den. Nejvyšší soud ovšem dovodil, že u proměnlivých složek výpočtu je nutné, aby bylo možné určit jejich výši i později a tyto veličiny musí být zjistitelné ke dni porušení smluvní povinnosti, jinak by šlo o sjednání neplatné.

Smluvní pokutu si lze ujednat i jako právo na nepeněžité plnění (na provedení prací a výkonů, na dodání většího počtu výrobků, nebo za tím účelem zvlášť stanovené individuální věci, atp.). Možné je i sjednání smluvní pokuty v podobě povinnosti něčeho se zdržet (např. nepožadovat zálohu) či něco strpět (např. použití svěřené věci). Smluvní strany si mohou sjednat i tzv. nepravou smluvní pokutu, jejíž podstata je v tom, že zaplacením smluvní pokuty utvrzená smluvní povinnost zanikne.

Ujednají-li si strany, že dlužník zaplatí věřiteli určitou částku pro případ, že nastane jiná skutečnost, než je porušení smluvní povinnosti, nepůjde sice o smluvní pokutu, nicméně půjde o platné ujednání, které se podle okolností posoudí buď jako ujednání o odstupném, nebo jako netypická smluvní klauzule.

Objektivní princip

Na smluvní pokutu nemá vliv tzv. nezaviněné porušení smluvní povinnosti; mají-li však strany na tom zájem, mohou si ujednat, že dlužník bude povinen zaplatit smluvní pokutu jen při zaviněném porušení smluvní povinnosti (např. jen při jejím úmyslném porušení, při hrubém porušení smluvní povinnosti, nebo jen z nedbalosti apod.). Tomu zákon nebrání. Nesjednají-li si strany však něco jiného pak povinnost uhradit smluvní pokutu je dle § 2048 NOZ konstruována na objektivním principu, tj. vzniká bez ohledu na zavinění.

Smluvní pokutu však lze sjednat vždy pouze jako nepodmíněnou a vyjma otázky zavinění ji nelze vázat na jinou skutečnost, než je porušení smluvní povinnosti. Podle Nejvyššího soudu ČR tak jsou ujednání o smluvní pokutě neplatná i v případě, že jsou vázána jednak na porušení smluvní povinnosti dlužníka a dále je kumulativně stanovena další podmínka, aby právo na smluvní pokutu vůbec vzniklo (takový postup, byť je de iure ve prospěch dlužníka, označuje zmíněný soud za rozporný se zákonem).

Ani vznik škody není podmínkou vzniku pohledávky na smluvní pokutu. Právo na smluvní pokutu vznikne již samotným porušením smluvené povinnosti a při tom nemusí dojít k žádné škodě. Okolnosti a příčiny, nestanoví-li smlouva něco jiného, jakož i existence objektivní nepředvídatelné a nepřekonatelné překážky, nejsou pro vznik práva na smluvní pokutu relevantní – tou je pouze porušení smluvené povinnosti. Naplnění podmínek, za nichž právo na smluvní pokutu vzniká, tedy porušení smluvní povinnosti, prokazuje ten, kdo je ze smluvní pokuty osobou oprávněnou.

Smluvní pokuta může být platně sjednána i ústně! To považuji za nevhodný krok zpět zejména pro případy, kdy hlavní závazek byl sjednán písemně a smluvní strany oprávněně očekávají, že podobná smluvní ujednání budou provedena ve formě, v jaké byl sjednán nosný právní vztah. Ani pro tento případ ale občanský zákoník písemnou formu nevyžaduje: může se tak stát, že ke smlouvě kupní, jejímž předmětem bude nemovitost (a je tak dána obligatorní písemná forma), se jedna ze stran obrátí na soud s tvrzením, že mezi stranami byla uzavřena ústní smlouva o smluvní pokutě, a bude ji požadovat.

Smluvní pokuta a náhrada škody

Smluvní pokuta je samostatný majetkový nárok. Tím ji odlišuje od příslušenství pohledávky, zejména od úroku z prodlení. Bude-li hlavní dluh zajištěn, pak se toto zajištění vztahuje jen na jeho příslušenství, nikoli na jiné samostatné nároky (na smluvní pokutu). Má-li být proto zajištěn zástavním právem i dluh ze smluvní pokuty, musí to být mezi smluvními stranami zvlášť ujednáno.

Podle § 2049 NOZ není trvání hlavního závazku zaplacením smluvní pokuty dotčeno. Osobě, která zaplatila smluvní pokutu i nadále trvá povinnost splnit svůj hlavní dluh; smluvní strany mohou toto ustanovení nahradit a změnit vlastním smluvním ujednáním (např. tak, že zaplacením smluvní pokuty hlavní – utvrzený – dluh zaniká), avšak předpokladem je, že smluvní ujednání ponechá vznik a zaplacení smluvní pokuty ve spojitosti s porušením smluvní povinnosti; jinak by totiž šlo o jiný institut – o odstupné (§ 1992 NOZ), které je důvodem zániku závazku bez porušení povinnosti.

Podle § 2005 odst. 2 NOZ zanikne-li smlouva odstoupením pro porušení povinnosti, není tím dotčeno právo na zaplacení smluvní pokuty (toto právo tak „přežije“ zánik smlouvy).

Velmi důležitý je však vztah mezi smluvní pokutou a náhradou škody. Podle § 2050 NOZ je smluvní pokuta paušalizovanou náhradou škody. Sjednání smluvní pokuty tedy vyloučí právo věřitele požadovat náhradu škody vzniklou porušením utvrzené povinnosti. Toto právo je vyloučeno i tehdy, přesahuje-li výše škody ujednanou výši smluvní pokuty; na druhou stranu na povinnost hradit smluvní pokutu nemá vliv skutečnost, že ke vzniku škody vůbec nedošlo; věřitelova pozice je ale jednodušší v tom, že není povinen tvrdit ani vznik škody, ani ji prokazovat, což se týká i příčinné souvislosti tam, kde by to jinak bylo nutné. Zmíněná úprava je však dispozitivní a smluvní strany si mohou dopady zaplacení smluvní pokuty upravit jinak. Mohou si tak sjednat souběh obou nároků, tedy jak nároku na úhradu smluvní pokuty, tak nároku na náhradu škody. Obdobně si mohou dohodnout, že dlužník uhradí jen škodu přesahující smluvní pokutu.

Úroky z prodlení

Jiný režim platí u úroků z prodlení; i přesto, že i ony mají charakter sankčního plnění, může věřitel vedle smluvní pokuty požadovat i úrok z prodlení (v zákonné či smluvené výši), aniž by si strany musely souběh obou těchto nároků ve smlouvě zvlášť sjednat.

Nový občanský zákoník přejal z obchodního zákoníku možnost soudu moderovat (zmírňovat, snižovat) nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu; toto právo soudu není možné dohodou smluvních stran vyloučit. Rozhodnutí soudu o snížení smluvní pokuty má zásadní význam, neboť v jeho důsledku nárok věřitele na smluvní pokutu v rozsahu snížení zaniká. Dlužno však podotknout, že je to právě samotná výše škody vzniklá porušením utvrzené povinnosti, která je rozhodná pro určení hranice, pod níž nelze smluvní pokutu snížit (výše vzniklé škody je minimum, jehož se musí věřiteli dostat); tato hranice je fixována k okamžiku rozhodnutí soudu. Podle judikatury Nejvyššího soudu se náhrady škody vzniklé v době po soudním rozhodnutí může dlužník domáhat do výše sjednané smluvní pokuty, i kdyby tuto smluvní pokutu soud posoudil jako nepřiměřenou.

Moderační právo lze aplikovat jen, dokud právo na zaplacení smluvní pokuty trvá; zanikne-li kupř. tím, že ze smluvní pokuty oprávněná osoba započte tuto svoji pohledávku proti pohledávce, kterou u ní má povinný, pak zanikne možnost soudu moderovat výši smluvní pokuty.

Závdavek

Závdavek je minulostí vyzkoušený institut, který je obsažen v mnoha právních úpravách, vycházejících z římského práva. Závdavek má tři hlavní funkce.

Předně je to funkce důkazní: byl-li závdavek dán, potvrzuje se tím, že smlouva byla uzavřena. Strana, která závdavek přijala, nemusí dokazovat, že došlo k smluvnímu konsensu, a důkazní břemeno se přenáší na druhou stranu, která, popírá-li uzavření smlouvy, musí dokázat, že smlouva uzavřena nebyla. To je praktické zejména při smlouvách uzavřených v jiné formě než písemné.

Dále je to funkce zajišťovací: závdavek se dává jako jistota, že dluh bude splněn; věřitel si tedy může závdavek podržet až do splnění dluhu nebo mu může propadnout. Konečně je to funkce postižná (penální): nesplní-li smlouvu strana, která závdavek přijala, zatěžuje ji povinnost vydat straně, která smlouvu plnila, dvojnásobek závdavku. Dojde-li však ke zmaření splnění dluhu v důsledku vyšší mocí, závdavek nepropadá (závdavek připadá protistraně jen tehdy, jestliže strana smlouvu porušující tak učiní zaviněně – ať už úmyslně, nebo z nedbalosti).

Poskytnutý závdavek lze, umožní-li to smlouva, započítat na hlavní dluh (tj. přistoupit k němu jako k záloze). Zákon činí rozdíl mezi zálohou a závdavkem v tom, že zálohou je cokoli, co dala jedna strana druhé před uzavřením smlouvy. Závdavek je naproti tomu plnění poskytnuté při anebo po uzavření smlouvy. Záloha je spjata s předmětem plnění a odpadne-li právní důvod k povinnosti plnit, musí se záloha vrátit. Naproti tomu závdavek, jak sám zákon předpokládá, si v některých případech mohou smluvní strany ponechat.

Závdavkem může být peněžité, nebo nepeněžité plnění a jeho výše (hodnota) by měla být přiměřená k hlavnímu dluhu. Ve vztahu ke smluvní pokutě lze dojít k závěru, že souběh není vyloučen, ovšem zřejmě jen tam, kde smluvní pokuta akcentuje objektivní odpovědnost za splnění dluhu.

Mgr. Ludvík Matoušek, KVB advokátní kancelář s. r. o.

TOPlist
TOPlist