K poskytování služeb, analýze návštěvnosti a personalizaci reklamy se využívají soubory cookie. Informace o použití webu mohou být sdíleny s dalšími partnery působícími v oblasti sociálních médií, inzerce a analýz. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace

Obce a nový občanský zákoník – přechodná ustanovení

(Obce a nový občanský zákoník 5.)

Datum: 27. 3. 2014, zdroj: OF 1/2014, rubrika: Legislativa

K 1. lednu 2014 nabyl účinnosti nový občanský zákoník a zákon o obchodních korporacích. Se starým občanským a obchodním zákoníkem se nicméně zatím tak docela neloučíme. Kdy se uplatní nová a kdy stará právní úprava? Kterými předpisy se řídí dříve uzavřené smlouvy? A jaké povinnosti přinášejí přechodná ustanovení NOZ a ZOK právnickým osobám? Nejen těmto otázkám se věnujeme v tomto článku, který je dalším ze série informativních článků, týkajících se dopadů nového občanského zákoníku, resp. rekodifikace soukromého práva, na obce.

Právní režim smluv uzavřených před 1. lednem 2014

Podle obecného přechodného ustanovení § 3028 odst. 1 novéno občanského zákoníku platí, že se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti, tj. od 1. 1. 2014. Naproti tomu odst. 3 říká: „Není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy.“ V některých případech ovšem zákon zavádí tzv. „nepravou retroaktivitu“. Ta se týká např. práv osobních, rodinných a věcných. Jak je tomu u smluv uzavřených před 1. lednem 2014?

Pro smlouvy uzavřené do konce roku 2013 platí zmíněné obecné pravidlo, a tyto smlouvy „dožijí“ v režimu starého občanského, případně obchodního zákoníku, nesjednají-li smluvní strany režim NOZ. Ještě několik desítek let tedy mohou zůstávat v platnosti smlouvy, na něž nové právní předpisy vůbec nebudou dopadat (vyjma základních zásad uvedených v části první hlavy I NOZ, jež se aplikují bez výjimky).

Nutno říci, že toto zdánlivě jednoduché a v principu logické pravidlo, může přinést v praxi řadu nepředvídaných komplikací. Dosud například nepanuje mezi odbornou veřejností shoda, jak postupovat při změnách starých smluv, kdy samotná smlouva se řídí dřívější právní úpravou, kdežto dodatek se uzavírá již za účinnosti nového občanského zákoníku. Obdobný problém může vyvstat v případě smlouvy o smlouvě budoucí, kdy tato byla uzavřena „po staru“, zatímco budoucí smlouva má být uzavřena teprve nyní. I z těchto důvodů lze smluvním stranám doporučit, aby závazky ze smluv uzavíraných na delší časové období revidovaly a smlouvy výslovným ujednáním podřídily novým předpisům.

Výjimky a zvláštní ustanovení

Výjimky z obecných pravidel a některá zvláštní ustanovení týkající se závazků obsahuje Část pátá, Hlava II, Oddíl 7 NOZ. Výjimku z pravidla uvedeného v předchozím odstavci tvoří dle těchto přechodných ustanovení zejména nájem nemovitých věcí a smlouva o účtu. Tyto smlouvy se ze zákona řídí od 1. 1. 2014 automaticky NOZ. (Podle dosavadních právních předpisů se ovšem posuzuje vznik nájmu, jakož i práva a povinnosti vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. To platí např. pro porušení povinností nájemce bytu a na to navazující možnosti výpovědi. Zde mohou také v konkrétních případech vznikat určité výkladové nejasnosti.)

Automatické podřízení nájemní smlouvy režimu nového občanského zákoníku může přitom znamenat pro pronajímatele i nájemce některá více či méně milá překvapení, především u nájmu bytu, kde nová právní úprava přinesla řadu změn. Zejména může jít o situace, kdy smluvní strany nepovažovaly za nutné odchýlit se od dosavadní dispozitivní právní úpravy, kterou NOZ místy zcela změnil. To je např. případ podnájmu, kdy podle § 719 starého občanského zákoníku byl nájemce oprávněn dát byt nebo jeho část do podnájmu jen s písemným souhlasem pronajímatele, zatímco podle § 2274 NOZ platí: „Nájemce může dát třetí osobě do podnájmu část bytu, pokud v bytě sám trvale bydlí, i bez souhlasu pronajímatele.“

Problém může být ale i opačný, např. pokud stará smlouva „opisovala“ dříve kogentní zákonné ustanovení (od něhož se strany nemohly dohodou odchýlit), podle kterého mohl pronajímatel ukončit nájem z důvodu neplacení nájemného výpovědí s tříměsíční výpovědní lhůtou, zavazuje smluvní strany i nyní toto jejich smluvní ujednání i přesto, že nový občanský zákoník umožňuje pronajímateli nájem z tohoto důvodu vypovědět bez výpovědní doby (§ 2291 odst. 2 NOZ). Pronajímatele lze dále upozornit mj. na automatické prodloužení doby nájmu u nájemních smluv uzavřených na dobu určitou, k němuž dojde, nevyzve-li pronajímatel nájemce do tří měsíců po ukončení doby nájmu k opuštění prostor. (V jiných případech činí tato doba pouhý 1 měsíc.) Podle předchozích předpisů obdobné ustanovení pro nájem bytu a nebytových prostor neplatilo.

Pokud jde o závazky z protiprávních jednání, lze upozornit na ustanovení § 3079 odst. 1 NOZ, podle kterého platí, že právo na náhradu škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se posuzuje podle dosavadních právních předpisů.

Zakladatelské dokumenty obchodních korporací

Po 1. lednu 2014 platí, že zatímco u smluv obecně není s nabytím účinnosti nových soukromoprávních předpisů vyžadována od smluvních stran žádná aktivita, jakkoliv bude v mnoha případech vhodná, jinak je tomu u společenských smluv a jiných zakladatelských dokumentů obchodních korporací a u stanov spolků a zakladatelských dokumentů dalších forem právnických osob. Zde může mít naopak pasivita právnické osoby závažné následky.

Pokud jde o obchodní korporace, ukládá jim ZOK v § 777 do 6 měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, tj. do 1. 7. 2014 přizpůsobit své zakladatelské dokumenty nové právní úpravě a uložit je do sbírky listin. Pokud tak neučiní ani na výzvu soudu, hrozí zrušení obchodní korporace soudem a nařízení její likvidace. Navíc, aby to nebylo tak jednoduché, platí, že již k 1. 1. 2014 pozbyla platnosti ujednání společenských smluv, která jsou v rozporu s donucujícími ustanoveními ZOK, a dále se má dle § 777 odst. 4 za to, že „obsahem společenských smluv obchodních korporací, které vznikly před účinností tohoto zákona, jsou i dosavadní ustanovení obchodního zákoníku, která upravovala práva a povinnosti společníků, pokud nejsou v rozporu s donucujícími ustanoveními tohoto zákona nebo se od nich společníci neodchýlili ve společenské smlouvě“. Opačné pravidlo, podle kterého by se použila nová dispozitivní právní úprava, která by mnohdy mohla být v příkrém rozporu s vůlí společníků, by bylo velmi nežádoucí, nicméně situace, kdy obchodní korporace podléhá z části režimu obchodního zákoníku a z části režimu ZOK, může být v budoucnu značně nepřehledná. Proto lze jen doporučit dobrovolné podřízení se režimu zákona o obchodních korporacích (ZOK) jako celku, se kterým počítá ustanovení § 777 odst. 5. Není nicméně zřejmé, z jakého důvodu zákonodárce stanovil, že tak mohou obchodní korporace učinit „nejpozději do 2 let ode dne účinnosti tohoto zákona“, neboť nedává příliš smyslu, aby po uplynutí této lhůty byla obchodní korporace do konce své existence „uvězněna“ v režimu obchodního zákoníku.

Změny ve smlouvách o výkonu funkce členů orgánů obchodních korporací

Obchodní korporace, a zejména jejich jednatelé a členové dalších jejich orgánů, by měly věnovat zvýšenou pozornost také smlouvám o výkonu funkce. Zákon o obchodních korporacích upravuje, oproti obchodnímu zákoníku, smlouvu o výkonu funkce uzavíranou mezi obchodní korporací a členem jejího orgánu podrobněji, a to zejména, pokud jde o otázky odměňování. Ani podle nové právní úpravy není uzavření smlouvy o výkonu funkce povinné. Má-li však člen orgánu obchodní korporace (vč. jednatele s. r. o.) za výkon funkce pobírat odměnu, je nutné tuto smlouvu v souladu se ZOK uzavřít. Dosavadní ujednání smluv o výkonu funkce a o odměně je dle přechodného ustanovení § 777 odst. 3 ZOK nutné přizpůsobit tomuto zákonu do 6 měsíců ode dne nabytí jeho účinnosti, jinak rovněž platí, že je výkon funkce bezplatný. Nebude-li ovšem smlouva o výkonu funkce uzavřena z důvodů na straně obchodní korporace, nebo pokud bude z důvodů na straně obchodní korporace neplatná, vznikne členu jejího orgánu nárok na odměnu obvyklou v době uzavření smlouvy.

S novými právními předpisy se opět otevírá otázka výkonu funkce statutárního orgánu v pracovním poměru. Toto v praxi poměrně rozšířené řešení soudy vytrvale odmítaly a teprve novelou obchodního zákoníku, účinnou od 1. 1. 2012, byl výslovně umožněn výkon „obchodního vedení společnosti“ v pracovním poměru, a to i členům statutárních orgánů společnosti včetně jednatelů. (§ 66d ObchZ). Nový zákon o obchodních korporacích obdobné ustanovení neobsahuje (z původního návrhu bylo vypuštěno). Názory odborné veřejnosti na přípustnost výkonu funkce (člena) statutárního orgánu v pracovním poměru od 1. 1. 2014 se liší. Jedni tvrdí, že v souladu s pravidlem „co není zakázáno, je dovoleno“ se nic nemění, jiní se z vícera důvodů domnívají, že tento souběh již možný není a někteří v návaznosti na to zpochybňují i možnost dalšího trvání dříve uzavřených pracovních smluv. V tuto chvíli nelze s jistotou říci, který výklad převáží. Tak či onak bude i v těchto případech nutné uvést smlouvy o výkonu funkce do konce června do souladu se ZOK a upravit v nich odměňování.

Stanovy spolků a dalších právnických osob

Nutnost změny zakladatelských dokumentů se nevyhne po 1. lednu ani spolkům a dalším formám právnických osob, které upravuje nový občanský zákoník, tj. spolky, nadace, nadační fondy, ústavy a společenství vlastníků jednotek (SVJ). (Existuje přitom i názor, spíše menšinový, že na SVJ vzniklá podle zákona o vlastnictví bytů úprava NOZ nedopadá). Vůči nim je zákonodárce benevolentnější a pro uvedení stanov spolků, v něž se ze zákona transformovala dosavadní občanská sdružení, do souladu s NOZ stanovil tříletou lhůtu. Totéž platí pro zakladatelské dokumenty dalších forem právnických osob, které NOZ upravuje. V případě, že tak právnická osoba neučiní ani na výzvu orgánu veřejné moci v dodatečné lhůtě, opět hrozí její zrušení a likvidace. Oproti obchodním korporacím podle obecného přechodného ustanovení § 3041 platí, že právní povaha právnických osob upravených tímto zákonem se řídí ustanoveními tohoto zákona ode dne nabytí jeho účinnosti. S dřívějšími předpisy se tedy loučí na dobro. Opět platí, že ustanovení zakladatelských dokumentů, která jsou v rozporu s donucujícími ustanoveními NOZ pozbyla k 1. 1. 2014 platnosti.

Právnické osoby upravené NOZ mají dále povinnost do dvou let změnit svůj název tak, aby odpovídal nové právní úpravě. To se bude týkat zejména spolků, v něž se ze zákona transformovala dosavadní občanská sdružení. Jejich název musí obsahovat slova „spolek“ nebo „zapsaný spolek“, příp. zkratku „z. s.“. Veškeré tyto změny se nově zapisují do rejstříků, které vedou krajské soudy podle zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob. (Ustanovení NOZ o právnických osobách a spolku se použijí přiměřeně také na odborové organizace a organizace zaměstnavatelů.)

Dosavadními předpisy se budou i nadále řídit obecně prospěšné společnosti (netransformují se tedy na ústavy – odpovídající formu právnické osoby upravenou NOZ) a zájmová sdružení právnických osob, nerozhodnou-li se pro změnu právní formy dobrovolně. Zásadnější změny nepostihnou ani další formy právnických osob, které neupravuje nový občanský zákoník – např. příspěvkové organizace nebo dobrovolné svazky obcí. I pro ty však platí obecná ustanovení NOZ o právnických osobách (§ 118 a násl.)

Stavby a pozemky

Nakonec alespoň na okraj k věcným právům. Jednou ze změn, která je v souvislosti s novým občanským zákoníkem zmiňována nejčastěji, je návrat ke staré zásadě, podle které je stavba součástí pozemku. Úderem půlnoci na Nový rok 2014 však s pozemky nesplynuly všechny stavby, které se na nich nacházejí. Tak se stalo pouze tehdy, pokud stavba a pozemek měly téhož vlastníka (vlastníky). V těchto případech se skutečně stavba a pozemek staly jedinou věcí v právním smyslu.

Pokud ovšem vlastník stavby a vlastník pozemku byly osoby odlišné, zůstávají stavba i pozemek nadále samostatnými věcmi. Vlastníku pozemku přitom ze zákona vzniklo předkupní právo ke stavbě na pozemku stojící a stejně tak vlastníku stavby vzniklo předkupní právo k pozemku. Zákonodárce tím sleduje postupné sjednocení vlastnictví staveb a pozemků. Celá řada staveb si tak zachová status samostatné věci třeba i desítky let a k úplnému sjednocení vlastnictví staveb a pozemků nemusí nikdy dojít. Samostatnými nemovitými věcmi jsou podle NOZ dále stavby dočasné, inženýrské sítě včetně staveb a technických zařízení provozně s nimi souvisejících či podzemní stavby se samostatným účelovým určením.

Pro stavbu na cizím pozemku lze nyní vedle dosavadních institutů (např. nájemní smlouvy) využít staronové „právo stavby“ (které mimochodem zákon považuje též za nemovitou věc).

Mgr. Viktor Kalabza, KVB advokátní kancelář, s. r. o.

TOPlist
TOPlist