K poskytování služeb, analýze návštěvnosti a personalizaci reklamy se využívají soubory cookie. Informace o použití webu mohou být sdíleny s dalšími partnery působícími v oblasti sociálních médií, inzerce a analýz. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace

Plánování sociálních služeb v obcích

Datum: 8. 1. 2018, zdroj: OF 5/2017, rubrika: Sociální problematika

V těchto týdnech se na mnoha obcích rozjíždí projekty na plánování sociálních služeb. Ať už jako komunitní plány nebo přímo střednědobé plány rozvoje sociálních služeb (SPRSS). I když obce nemají povinnost tyto plány vytvářet, podpora z OP Zaměstnanost je dobrým stimulem.

V článku Střednědobý plán rozvoje sociálních služeb obcí – promarněná příležitost? jsem se zamýšlel nad tím, zda nebylo možné výzvu nastavit lépe. Závazněji pro budoucí příjemce. Možná v další výzvě vyhlašovatel (MPSV) podmínky mírně zpřísní, nyní se však rozbíhají projekty schválené dle podmínek výzvy č. 63.

Mezi příjemci jsou i zkušení „plánovači“, kteří tyto prostředky využijí na aktualizaci stávajících plánů, jejichž platnost dobíhá. Je však zapojena též řada nových, a to zejména z řad MAS (místních akčních skupin), pro které byla podpora nadmíru štědrá. Tyto subjekty mají sice řadu zkušeností z komunitního plánování, ale málo z oblasti plánování sociálních služeb.

Občan v obtížné situaci

Klíčové body

Ať už jste tedy starosta obce, která se do plánování sociálních služeb pustila sama nebo do toho jdete pod vedením MAS, případně svazku obcí, v tomto článku nastíním tři klíčové body, které byste rozhodně neměli opomenout. A jestli je to váš již několikátý plán rozvoje sociálních služeb, uvítám vaši zpětnou vazbu, jak se vám tyto principy v praxi osvědčily.

1. Slovo „komunitní“ není jen fráze

Byť v zákoně č. 108/2006 Sb., o sociálních službách se slovo „komunitní“ nevyskytuje, komunitní přístup je důležitý aspekt plánování sociálních služeb. Při plánování sociálních služeb se střetávají zájmy tří hlavních skupin: uživatelé sociálních služeb, poskytovatelé těchto služeb, zadavatelé služeb. Byť všem by mělo jít o jedno, aby se na daném území lidem v nepříznivé sociální situaci co nejlépe žilo, praxe není tak prostá.

Z podstaty lidských vlastností vyplývá, že naprostá většina bude chtít pro sebe získat vždy co nejvíce, za co nejméně. V tomto případě uživatelé budou mít zájem „konzumovat“ co nejvíce dostupných služeb v maximálním rozsahu. Na druhou stranu je nutné dodat, že tito lidé jsou obvykle hodně skromní. Poskytovatelé sociálních služeb chtějí co nejlépe stabilně platit své zaměstnance a k tomu maximalizovat objem své činnosti. Tyto dvě skupiny tak mají zájem maximalizovat objem poskytovaných sociálních služeb. A to jak do šíře nabídky, tak do počtu výkonů.

Je zde ale i třetí skupina a to zadavatelé, kteří to z velké části platí. Zase je nutné říci, že zadavatelé neplatí vše. Část služeb si platí sami uživatelé, část je pokrýváno od sponzorů a některé činnosti jsou zajištěny dobrovolnickou prací. To ovšem nemění nic na faktu, že zadavatelé sociálních služeb jsou ti rozhodující hybatelé, kteří určují, jaké sociální služby a v jakém rozsahu budou na daném území poskytovány.

Rozpočet, který na tyto služby budou ochotni a schopni uvolnit, bude vždy menší, než si uživatelé a poskytovatelé budou přát. A to i když se objem peněz bude neustále zvyšovat. Ročně je v ČR na sociální služby vynakládáno cca 30 mld. Kč. Jednotlivé kraje na tyto služby ročně vydávají stovky miliónů Kč a MPSV poskytuje granty v celkovém objemu přesahujícím 7 mld. Kč ročně. Je to málo nebo hodně? Bez detailní znalosti konkrétních potřeba na daném území těžko říci.

A právě komunitní plánování slouží k tomu, aby bylo možné hodnověrně zmapovat skutečné potřeby na daném území a na ně alokovat dostupné zdroje. Všechny tři zájmové skupiny spolu musí zasednout „k jednomu stolu“ a dát co nejpřesnější čísla na stůl. Někdy bude stačit „vyzpovídat“ sociální pracovníky, někdy bude vhodné udělat anketu či místní šetření. Region od regionu se vhodné nástroje se budou lišit, ale vždy je nutné řešit toto plánování společně.

Zájemce o komunitní plánování odkazuji na článek Co je a co není komunitní plánování?, kde jste se dočetli i něco z teorie a pozadí komunitního plánování.

2. Konsensus je lepší než přehlasování

Jaký je rozdíl mezi společným souhlasem a tím, kdy většina přehlasuje menšinu? V tragikomické podobě to můžeme posledních několik let vidět na národní úrovni. Jedna vláda silou prosadí poplatky u doktora, další vláda to zruší, jedna vláda silou prosadí II. pilíř důchodové reformy, další ho zruší. A mohli bychom podobné příklady uvádět i z dalších oblastí. Tyto neustálé zásadní strategické změny jsou obrovsky nákladné, nehledě na nejistotu vyvolávanou v obyvatelích a institucích.

Podobné důsledky vidíme, pokud stejným způsobem postupujeme na regionální úrovni. Můžete mít na svém území vlivnou osobnost (např. v organizaci některého poskytovatele nebo zadavatele), kterou sice můžete na jednání pracovní skupiny tvořící SPRSS přehlasovat, ale to ve finále povede k tomu, že schválený plán nebude realizovatelný. Minimálně v té části, kde má přehlasovaná osobnost moc a bude schválené činnosti bojkotovat. A to buď aktivní nebo pasivní resistencí. Obojí může být pro rozvoj sociálních služeb fatální.

Ano, hlasování je mnohem rychlejší než hledání konsensu, ale takovéto urychlení procesu plánování může zásadně zpomalit až ochromit následnou realizaci hotového plánu. Věnujte čas vzájemné komunikaci, a to nejen na oficiálních jednáních, ale investujte i do bilaterálních jednání a využijte třeba i večerní posezení u piva. Někdy bývají takováto neformální jednání nejplodnější.

V procesu plánování tomu můžete pomoci tím, že zorganizujete dvoudenní pracovní výjezd s večerním neformálním programem. Plánujte to ale tak, aby se vám takové akce všichni klíčoví aktéři opravdu zúčastnili.

Je pravda, že některá jednání jsou nepříjemná, ovšem konsensus stylu výhra–výhra (nikoliv prohra–prohra) vynaložené úsilí nakonec vyváží slastným pocitem. Život není jen procházka růžovým sadem, ale upřímná snaha o pochopení druhé strany řadu věcí usnadňuje. Tvorba SPRSS je ideální činnost, kde tuto schopnost můžeme pilovat.

3. Dobrá metodika je předpoklad úspěchu

Přiznám se, že jsem příznivcem daných metodických postupů. Vychází to nejen z mého pragmatického naturelu, ale i z praktických poznatků. Řada procesů jde řídit citem, zkušenostmi, ovšem využití standardizovaných postupů dokáže vše velmi výrazně urychlit a výstupy zkvalitnit.

Pro proces sociálního plánování byla již vytvořena řada metodických vodítek. Ať už z dílny MPSV nebo některých poskytovatelů, kteří se nebojí sdílet své know-how. Některé z těchto postupů jsou srozumitelnější, některé jsou spíše formálního charakteru. V každém případě se vyplatí těchto metodických postupů držet. Pokud čerpáte dotaci z výše uvedené výzvy je to nakonec vaše povinnost.

Na jiném místě tohoto časopisu najdete upoutávku na on-line kurz, který dává dohromady to nejlepší z relevantních metodik. Najdete tam podrobněji rozvedené myšlenky z tohoto článku a řadu dalších konkrétních tipů a doporučení.

Přesto všechno souhlasím s tvrzením autorů metodiky na tvorbu veřejných strategií „Samotná metodika a její aplikace nezaručuje kvalitu vykonávaných činností.“[1] Při rozumné aplikaci metodiky je nutné zachovat si vždy zdravý lidský přístup a mít na zřeteli to zásadní, proč to vše děláme. Zejména u tak citlivě oblasti jako jsou sociální služby, je využití empatie, zodpovědnosti a znalosti místního prostředí zásadní.

Autor se dlouhodobě se zabývá strategickým plánováním a rozvojem malých obcí. Vystudoval mimo jiné Fakultu sociálních věd UK, obor veřejná a sociální politika. Podílel se na realizaci několika výzkumných projektů v oblasti rozvoje sociálních služeb a působil též jako metodik při tvorbě NSRSS. Je předsedou MAS Společnost pro rozvoj Humpolecka a autorem e-learningového kurzu „Jak získat maximum ze SPRSS“. Pravidelně publikuje na portálu Policy.eu.

Poznámky

  1. Metodika přípravy veřejných strategií. MF. Praha: 2012:8.

PhDr. Ing. Vít Skála, Ph.D.

TOPlist
TOPlist