K poskytování služeb, analýze návštěvnosti a personalizaci reklamy se využívají soubory cookie. Informace o použití webu mohou být sdíleny s dalšími partnery působícími v oblasti sociálních médií, inzerce a analýz. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace
Bezpečné úložiště České pošty

Co je a co není komunitní plánování?

Datum: 13. 6. 2017, zdroj: OF 2/2017, rubrika: Reforma veřejné správy

O komunitním plánováním již byly popsány stohy papírů. Byly to nejen různé články, studie, analýzy, ale také knihy. Má tedy smysl se k tomuto tématu ještě vracet? Nemíním opakovat to, co už bylo jinde desetkrát sděleno, ale podívám se na tuto stále ne zcela doceněnou součást strategického plánování obcí z trochu filosofického pohledu. A samozřejmě jak je u mých článků zvykem, nebude chybět ani několik praktických doporučení.

Vít Skála

Snad každý starosta se již s nějakou formou komunitního plánování setkal. Minimálně v těch obcích, které mají alespoň tisíc obyvatel. Znáte to. Osloví vás zástupce nějaké agentury, že potřebuje svolat zástupce různých zájmových skupin z vaší obce, pak někde celý den sedíte, skupinky si povídají o různých tématech, specialista píše spoustu nesourodých poznámek na flipchart, a na konci dne si říkáte, k čemu to vlastně celé bylo. Co vaši obec trápí jste věděli už před tím a říkáte si, že ten den jste mohli strávit užitečněji. Zažili jste již někdy něco takového?

Kde se vzal pojem komunita?

Pojem komunita není výmysl Evropské komise využívaný pro získávání peněz z evropských fondů, jak by se někdo mohl domnívat. Ve vědeckém kontextu bylo slovo komunita použito již v 19. století německým sociologem Ferdinandem Töniesem v díle „Gemeinschaft und Gesellschaft“[1]. Ten si již tehdy všímá faktu, že tradiční venkovská pospolitost – komunita – se díky industrializaci rozpadá do mnoha dílčích fragmentů neosobního individualismu.

Dále tuto myšlenku rozpracovává francouzský sociolog Emil Durkheim ve svém díle z roku 1893 „Společenská dělba práce,“[2] který mimo jiné zavádí pojem „zájmové skupiny“. Tj. skupiny osob založené na profesní solidaritě, které však dávají jednotlivci individuální svobodu. Na rozdíl od tradiční rurální komunity, která mívá nad jedincem výraznou kontrolu. Možná to znáte z některých menších vesnic, kde ještě v současné době toho soused o vás ví více než vy sami. (Myšleno s trochou nadsázky.) A některé věci neděláte a jiné zas děláte prostě proto, že to tak ve vaší obci chodí a očekává se to od vás.

Frič[3] definuje komunitu ve třech různých formách:

  1. Lokální komunita … můžeme si představit jako tradiční vesnickou komunitu. Společným znakem je život osob na společném území, se společnou historií, vyznávající blízké hodnoty. Tyto osoby se zúčastňují společných aktivit a je mezi nimi poměrně vysoký stupeň solidarity. Na tento typ komunit jsem se zaměřoval i při tvorbě své disertační práce a mohu potvrdit, že kde obecní komunity takto fungují, mají vyšší míru sociálního kapitálu, zvyšuje se i potenciál dalšího rozvoje takové obce.
  2. Zájmová komunita … stručně je možné popsat jako „společenství lidí, které spojuje společný zájem.“ Na tento typ komunit se zaměřuje právě komunitní plánování. Tedy pokud se realizuje správným způsobem.
  3. Virtuální komunita … to jsou komunity formované v kyberprostoru, tj. obvykle v internetovém prostředí. Mnozí znáte různé skupiny na Facebooku, fanoušky různých stránek, ad hoc vytvářené skupiny na základě společných zájmů, hodnot a společenských preferencí.

Od komunity ke komunitnímu plánování

Obvykle je užitečné zasadit si pojmy do širšího kontextu, protože pak předejdeme různým nedorozuměním a lépe pak jeden druhého můžeme pochopit. Když se tedy setkáváme s komunitním plánováním, v naprosté většině případů se jedná o zapojování jednotlivých zájmových komunit do procesu zjišťování potřeb a formulování strategických cílů na daném území. Územím může být obec, správní obvod obce s rozšířenou působností (ORP), území místní akční skupiny (MAS), kraj, stát či jiný regionální útvar.

Nejvíce je metodika procesu komunitního plánování popsána pro tvorbu plánů rozvoje sociálních služeb ať už na krajské nebo obecní úrovni.[4] S komunitním plánováním se ale můžeme setkat i při zpracování strategických plánů Leader, od roku 2014 nově pod pojmem komunitně vedený místní rozvoj (CLLD[5]), které vytváří, aktualizují a realizují místní akční skupiny. Mnohá města komunitní plánování okusila při tvorbě a realizaci strategií v rámci Místní agendy 21 nebo v rámci projektů Národní sítě Zdravých měst ČR. Někdy se komunitní plánování využívá i při tvorbě rozvojových strategií obcí a při přípravě různých dalších dílčích strategických rozhodnutí.

Proč se komunitně plánuje?

Mnozí si pokládají otázku, proč se do tohoto časově a organizačně náročného procesu komunikace s veřejností pouštět. Vždyť existují efektivnější metody, jak strategický plán vytvořit. Vždy, když nějaký takový strategický dokument vznikne, a pak se na realizaci jednotlivých opatření rozdělují finanční prostředky, najde se dostatečný počet žadatelů, kteří o tyto prostředky mají zájem. A vůbec není nutné nějak složitě ztrácet čas na první pohled neefektivními jednáními, na která dorazí pár hlasitých aktivistů, a o která většina občanů nejeví velký zájem.

Že je u nás takováto praxe, je smutný obraz důsledků toho, kdy se z původně dobré myšlenky stane pouze formální požadavek. A žel podobná zkušenost je i v řadě dalších zemí EU. Málokdo si ovšem uvědomuje tragické důsledky tohoto vývoje.

Usilujeme o úspěšné čerpání veřejných prostředků a za úspěšnost považujeme, že jsou veškeré alokované prostředky rozděleny. Nastavujeme řadu kritérií hodnocení efektivity (efektivnost, hospodárnost, účelnost je základ všech veřejných zakázek), ale kdo se v tomto segmentuje pohybuje, ví, že realita má do naplnění těchto kritérií často hodně daleko. Byť formálně se vše jeví v pořádku.

Na příkladu Řecka můžeme vidět, kam podcenění efektivního využití veřejných zdrojů vede. A komunitní plánování je jedna z metod, která může zabránit mrhání veřejných zdrojů a zajistí směrování omezeného množství veřejných prostředků do těch oblastí, kde mohou přinést největší užitek. Musí se však dělat dobře, zodpovědně a s politickou podporou nositelů strategií.

Pokud zahrneme veřejnost ve všech jejích skupinách do procesu plánování a už je jedno, zda to bude v oblasti strategického plánu rozvoje obce, v oblasti sociálních služeb či jiného tematického segmentu, je velký předpoklad, že vydefinujeme reálné potřeby, které je třeba na daném území řešit a také ty nejefektivnější nástroje na uspokojení těchto potřeb. Zvláště na vesnicích ještě nevymizel zdravý selský rozum, který by u žádného plánování neměl chybět!

Důležitým aspektem komunitního plánování není jen to, že zjistíte reálné potřeby obyvatel a ty nejefektivnější nástroje na jejich naplňování, ale i to, že se posiluje sounáležitost obyvatel s územím, na kterém žijí, ochota podílet se na naplňování strategického plánu a veřejná kontrola nad tím, aby výsledný materiál neskončil jen někde „v šuplíku“.

Co není komunitní plánování

Je na místě konstatovat, že ne vše, co se za komunitní plánování vydává, opravdu komunitní plánování je! To, že svoláte setkání občanů k projednání nějakého strategického rozhodnutí, je určitě chvályhodné, ale to ještě neznamená, že komunitně plánujete.

Ani rozšíření nějaké ankety mezi občany, např. prostřednictvím obecních novin, samo o sobě není možné nazývat komunitním plánováním. Byť opět je dobré ptát se touto formou občanů na jejich názor k nějaké důležité otázce.

Vyvěšení zpracovaného rozvojového plánu obce na webové stránky s možností zasílat připomínky na obecní úřad také není komunitním plánováním, pokud občané nebyli zapojeni do celého procesu tvorby strategického dokumentu.

Jak tedy dobře komunitně plánovat?

Nebudu zde podrobně rozepisovat metodiku komunitního plánování. To není smyslem ani možností tohoto článku. Zájemci mohou využít bohaté literatury na toto téma např. od Centra pro komunitní práci, od organizace Agora Central Europe, od sítě Zdravých měst, případně od MPSV pro plánování v sociálních službách.

Chtěl bych ale zmínit a zdůraznit, že komunitní plánování je proces. A to poměrně dlouhodobý, a aby splnil svůj účel opravdu i organizačně a technicky, poměrně náročný. Komunitní plánování začíná zjišťováním potřeb, ale rozhodně tím nekončí. Veřejnost musí být zapojena i do formulace celkové vize plánu, se kterou by se měla ztotožnit a do definování cílů a opatření vedoucích k naplnění této vize. Pokud žádnou z těchto fází nepodceníte, zabere vám sice tvorba takového dokumentu více času než jeho tvorba od zeleného stolu, ale budete vědět, že takový plán neskončí někde v šuplíku a skutečně povede ve vymezeném časovém horizontu ke změnám v daném regionu.

Součástí komunitního plánování jsou i setkání s občany, ankety, průzkumy, individuální nebo skupinové rozhovory, připomínkování pracovních verzí dokumentů a řada dalších nástrojů. Vždy se ale jedná o promyšlený v logickém sledu navazující soubor aktivit, nikoliv ojedinělé jednorázové činnosti.

Dobrou zprávou je, že tento proces nemusí být nijak drahý! Samozřejmě můžete si najmout agentury, které vám vše na klíč zajistí, ale to, že najmete relativně drahou agenturou ještě není zárukou, že výstupem bude dokument, na jehož tvorbě se skutečně reprezentativní část občanů podílela.

Jak jsem se snažil sdělit v první části článku, do komunitního plánování je třeba zapojit všechny zájmové skupiny střetávající se na daném území. Někdy bývají buď omylem nebo i záměrně některé zájmové skupiny z plánování vynechávány. To sice může na první pohled plánovací proces urychlit, ale často se tato zdánlivá časová úspora vymstí při schvalování nebo až při naplňování strategie.

Je pravda, že se na svém území můžete setkat se skupinou osob, se kterou je velmi těžké se domluvit. Ne každý přistupuje k řešení problémů racionálně a pragmaticky se snahou o konsensuální přístup. Někdy v těchto jednáních může sehrát velmi pozitivní roli schopný facilitátor, někdy s lidmi ovládanými ideologií ani sebelepší vyjednávač ke konsensu nedojde. Ovšem poznání, že takovou skupinu na svém území máte a všeobecné vědomí, že jste udělali vše proto, abyste i její zájmy ve výsledném dokumentu zohlednili, přispěje ke kvalitně výsledného dokumentu. Ten pak bude obsahovat i opatření, jak postupovat při naplňování plánu, aby realizaci jednotlivých opatření nikdo neblokoval. To promítnete buď do samostatných opatření nebo uvedete v rámci analýzy rizik.

Komunitní plánování šetří čas i prostředky

Některý čtenář s nadpisem tohoto odstavce možná nebude souhlasit, ale stojím si za ním. Ovšem toto tvrzení platí pouze v případě, že se komunitní plánování provádí dobře! A „dobře“ teď nemyslím jen dodržování nějaké vědecké metodiky, ale skutečně upřímně hledat konsensus mezi rozličnými zájmy různých skupin obyvatel, a to jak ve fázi zjišťování potřeb, tak ve formulaci cílů a opatření na jejich naplňování.

Strategické dokumenty, které vznikají za využití opravdového komunitního plánování, mají potenciál naplnit poslání obcí, a to pečovat o všestranný rozvoj svého území a o potřeby svých občanů.

Poznámky

  1. Komunita a společnost.
  2. Vyšlo u nás v roce 2004.
  3. Frič, P., Vávra. M., Tři tváře komunitního dobrovolnictví: Neformální pomoc, organizovaná práce a virtuální aktivismus. Praha: Agnes, Hestia. 2012.
  4. To je způsobeno díky legislativě, neboť zákon č. 108/2006 Sb. tuto povinnost krajům v § 95 d) nařizuje a obcím v § 94 d) doporučuje.
  5. CLLD = Community-Led Local Development.

Autor se dlouhodobě se zabývá strategickým plánováním a rozvojem malých obcí. Vystudoval mj. Fakultu sociálních věd UK, obor veřejná a sociální politika, kde obhájil rigorózní i disertační práci na téma rozvojového potenciálu venkovských obcí. Podílel se na realizaci několika výzkumných projektů v oblasti rozvoje sociálních služeb a působil též jako metodik při tvorbě NSRSS. Je předsedou MAS Společnost pro rozvoj Humpolecka. Pravidelně publikuje na portálu Policy.eu.

PhDr. Ing. Vít Skála, Ph.D.

TOPlist
TOPlist