Nové podmínky zemědělských dotací by měly zajímat i obce
Ačkoli se změny ve Společné zemědělské politice EU (SZP) primárně týkají podmínek, které budou muset při čerpání dotací dodržovat podnikatelé v zemědělství, alespoň o některých z těchto podmínek, případně o přínosech či rizicích dotačních programů by měli mít představu také představitelé obcí a měst. Mimo jiné také proto, že nové podmínky budou mít, patrně více než v současné době, vliv i na majetek obcí a stav krajiny v jejich bezprostředním okolí.
Důležitá je v této souvislosti skutečnost, že dokument s názvem „Strategický plán SZP“ (dále SP) definitivně schválila v říjnu letošního roku Vláda ČR, a uvedeným dokumentem se již také zabývají v Bruselu. To v praxi znamená, že se rámec dokumentu již nebude měnit, včetně nastavení hlavních finančních toků, které byly po celou dobu letošního roku předmětem širokých diskusí a sporů. Týkaly se zejména zvýšení podpory na prvních 150 hektarů (redistribuční platby). Co se ovšem ještě v detailech měnit může, jsou konkrétní „podmínky podmíněnosti“, tedy povinnosti dodržovat stanovená opatření, díky kterým mohou zemědělci na dotace dosáhnout, případně získat ještě jiné, než základní podpory, především na základě plnění ekoschémat, tedy hospodaření k přírodě bližším způsobem.
Důležité souvislosti
Na počátku je nicméně vhodné připomenout některé, ne zas tak často prezentované údaje, které s podnikáním v zemědělství, ale i místními strategiemi rozvoje venkova, a právě hodnotou majetku obcí souvisí.
Prvním z nich je možná pro někoho překvapivá skutečnost, která opakovaně vychází z analýz Ústavu zemědělských a ekonomických informací (ÚZEI), a která konstatuje, že v ČR je dostatek zemědělské půdy k zajištění produkce základních zemědělských komodit tak, aby byla v těchto komoditách naše země soběstačná. K tomu by přitom měla stačit plocha 2,7 až 3,0 milionu hektarů zemědělské půdy. Plocha, na kterou směřují zemědělské dotace a reálně se tak na ní hospodaří, ale činí zhruba 3,5 milionu hektarů, přičemž celková plocha zemědělského půdního fondu (ZPF) je přibližně 4,2 milionu hektarů. To fakticky znamená, že část stávající plochy lze využít i nezemědělsky, což by mnoha obcím v jejich rozvojových plánech mohlo pomoci.
Je však třeba vědět, že kvalitní zemědělská půda by k takovým účelům sloužit neměla. O tom, kde kvalitní půda je a kde není, má nejlepší přehled Výzkumný ústav meliorací a ochrany půd (VÚMOP), který navíc na adrese geoportal.vumop.cz informuje o pozemcích vhodných k zastavění. VÚMOP byl také spolu se Státním pozemkovým úřadem organizátorem „Konference 10 let Monitoringu eroze zemědělské půdy v ČR“ (22. listopadu 2022), určené především pro představitele obcí – na konferenci nebo prostřednictvím výstupů z ní získaly obce další praktické informace.
Do třetice je VÚMOP hlavním autorem publikace Zakládání a údržba větrolamů ve zhoršených pedoklimatických podmínkách, která je určena zejména pro obce a státní správu. (Pozn. redakce: pedologie – půdoznalectví). Jde o certifikovanou metodiku, která podle autorů publikace „najde své využití při rozhodování o efektivním využití finančních prostředků na potlačení nepříznivých důsledků větrné eroze pro životní prostředí a zdraví populace“.
Půdní eroze a její vlivy
Omezení rizik eroze je ostatně jedním z hlavních cílů inovovaných podmínek zemědělského hospodaření v rámci strategického plánu, což je důležité pro zachování dostatečných hektarových výnosů hospodářských plodin, ale i pro omezení škod a ztát na majetku obcí. Důsledky intenzity eroze přitom v minulosti vyčíslil právě VÚMOP, a jeho poznatky se do značné míry shodují s poznatky zahraničními. Podle těchto dat klesá při odstranění (odnosu erozí) již 5 centimetrů zeminy hektarový výnos o 5 až 10 procent, při odnosu 10 centimetrů zeminy klesá výnos o 10 až 15 procent a při odstranění 30 centimetrů dosahují ztráty na výnosech 40 až 70 procent.
To je podstatné pro ekonomiku zemědělského podnikání, důležitý je však také fakt, že eroze znehodnocuje cenu pozemků, které obce často pronajímají zemědělcům, a obce tím přicházejí (nehledě na důsledky eroze, jako jsou povodně nebo vysychání studní a nutnost zásobování obyvatel v období sucha) o svůj majetek. K omezení rizik eroze a celkové zlepšení stavu krajiny musí zemědělci od roku 2023 dodržovat celkem devět opatření Dobrého zemědělského a environmentálního stavu (DZES), a není tak na škodu vyjmenovat si alespoň jejich hlavní účel a číselné kódy. Jde o následující opatření:
- Zachování trvalých travních porostů (TTP) na základě poměru TTP k ploše
- Zákaz vypalování strnišť na orné půdě
- Zřízení ochranných pásů podél vodních toků
- Obhospodařování půdy způsobem, který snižuje riziko degradace půdy
- Minimální pokryv půdy, aby se zabránilo holé půdě v nejcitlivějších obdobích
- Střídání plodin na orné půdě
- Omezení plochy jedné plodiny
- Minimální podíl výměry zemědělské plochy vyhrazený pro neprodukční plochy
- Zákaz přeměny nebo orby trvalých travních porostů v lokalitách Natura 2000
S uvedenými povinnostmi je propojena celá řada dalších opatření, například omezení nepřerušovaných ploch polí v silně erozně ohrožených oblastech (SEO) na 10 hektarů. Je však třeba vědět, že právě kategorie SEO se zřejmě dočká úprav, respektive rozčlenění na podkategorie, stejně tak je možné očekávat revizi současného znění protierozní vyhlášky. Plnění DZES a dalších opatření v kombinaci s omezením velikosti některých pozemků by totiž v řadě lokalit výrazně omezilo zemědělské hospodaření. K jakým konkrétním změnám dojde – i to by měli představitelé obcí bedlivě sledovat, stejně jako výčet možností, jak stanovené zásady naplňovat, včetně uplatňování aktuálních výsledků vědy a výzkumu.
Uplatňování vědy a výzkumu
Patří sem řada opatření, které mimo jiné mohou kromě omezení eroze zvýšit ukládání uhlíku do půdy, což je, a hlavně bude výzvou doby nejen pro zemědělce. Jednou z možností je například takzvané regenerativní zemědělství, které je mimo jiné postaveno na bezorebních technologiích, další je pro změnu precizní zemědělství, využívající družicová data k optimalizaci spotřeby hnojiv a osiv, další je již v ČR často uplatňované (a bude to v zásadě povinnost) využití meziplodin. Ukládání uhlíku do půdy, respektive omezení opětovného návratu oxidu uhličitého do vzduchu však také mohou významně ovlivnit i obce tím, že omezí spalování dřeva a nahradí jej jiným zdrojem tepelné energie.
V této souvislosti je vhodné také připomenout rostoucí roli kompostování a aplikace hmoty z kompostů opětovně na zemědělskou půdu jako zdroj organické hmoty podporující vyšší kvalitu půdy. Obojí v praxi znamená využívat biomasu přednostně k zúrodňování půdy, a ne tedy k energetickým účelům. Energetické využití biomasy je prostě strategicky krátkozraké, přesto tak ale mnohé obce činí, a dokonce za to pobírají environmentální ocenění. Za biomasu je třeba také považovat statková hnojiva, což souvisí s potřebou podpory chovů hospodářských zvířat. I ta jsou v rámci EU vnímána jako zdroj emisí a v případě chovu skotu také jako zdroj oteplovacího plynu metanu, je však třeba vědět, že koncentrovanější zdroje metanu představují zejména koncentrované chovy, což je problém spíše v zahraničí. V ČR tak snad redukce stavů hospodářských zvířat nehrozí, pokud to ovšem chovatelé ekonomicky ustojí. Představitelé obcí by ale měli vědět, že jsou to právě hospodářská zvířata, která zvyšují biodiverzitu (druhovou pestrost) krajiny v jejich okolí, a navíc jsou a budou zdrojem přirozených hnojiv jako alternativy k drahým a obecně omezovaným průmyslovým hnojivům.
Podpora agrolesnických systémů
Ačkoli se struktura dotací na období od roku 2023 zas tak moc nemění, jeden dotační titul bude zcela nový. Tím je podpora agrolesnických systémů, které spojují zemědělské a lesnické hospodaření, a mají také příznivý vliv na životní prostředí, neboť stromy a keře omezují erozi a v krajině působí jako větrolamy. I vytváření agrolesnických systémů je tak v zájmu obcí, a pokud se v jejich území vyskytne iniciativa k jejich založení, neměly by tomu bránit, například poskytnutím k tomu potřebných pozemků.
Nejen zemědělci čelí v současné době razantnímu nárůstu cen energií a s tím souvisejícímu hledání nových energetických zdrojů. Jednou z cest je existence bioplynových stanic, které nejenže mohou vyrábět energii pro zemědělské podniky, ale také pro své okolí. Energii z bioplynových stanic lze navíc využít k provozu skleníků, v nichž je možné pěstovat nemalé spektrum zeleniny, po níž roste a dále poroste poptávka, a bude-li mít obec na svém území takový provoz, může svým občanům i potenciálním zákazníkům mimo obec nabídnout tyto komodity, přičemž zdaleka nemusí jít jen o rajčata nebo saláty. Digestát z bioplynových stanic kromě toho také částečně obohacuje zemědělskou půdu. Bioplynkám, pokud budou vznikat, by tedy obce neměly bránit, a spíše se s budoucím provozovatelem na využití energie z nich domluvit.
Na zvýšení energetické soběstačnosti obcí a venkova se ale může zemědělství podílet také produkcí energie z rychle rostoucích dřevin. I ty přispívají ke zlepšení stavu krajiny, opad listí z nich doplňuje organickou hmotu do půdy, a zvyšují také ukládání uhlíku do půdy. K rozvoji pěstování energetických dřevin by přitom přispěla změna pravidel v zákonu o zemědělském půdním fondu, neboť její současné znění zakazuje pěstování rychle rostoucích dřevin v I. a II. zóně ochrany zemědělského půdního fondu. Obecně však i tak platí, že v zemědělství vyprodukovaná biomasa by měla končit přednostně opět v přírodě, a ne v komínech.
Závěrem
Z výše popisovaných příkladů je každopádně zřejmé, že spolupráce obcí zejména s místními zemědělci může mít celou řadu rovin, z nichž mohou mít prospěch obě strany. Nejdůležitější podmínkou k tomu jsou přitom dobré osobní vztahy mezi nimi, což ne vždy v praxi funguje, přestože život na venkově a malých obcích byl se zemědělstvím spjat odjakživa. Aby to bylo možné i do budoucnosti, je potřebná, a to právě ze strany obcí, také určitá obhajoba a tolerance zemědělského podnikání. Bioplynka nebo prasečák prostě generují nějaký zápach, kohout skutečně ráno kokrhá a silnice z pole je občas od zemědělské techniky zablácená. Bez toho to ale nejde, nehledě na to, že silnici po sobě zemědělci většinou uklidí, prasečáků je málo a jsou situovány obvykle mimo obec, a bioplynky již dnes disponují technologiemi, které zápach výrazně redukují.