Praktické poznatky k místnímu poplatku za odkládání komunálního odpadu z nemovité věci
Díky novele zákona o místních poplatcích provedenou zákonem č. 543/2020 Sb., jsou poplatky za komunální odpad upraveny v jednom zákoně, čímž došlo k odstranění dvojkolejnosti právní úpravy těchto poplatků. Druhým poplatkem za komunální odpad je poplatek za odkládání komunálního odpadu z nemovité věci, jehož obdobu upravoval v současné době již zrušený zákon č. 185/2001 Sb.
Cílem tohoto článku není poskytnout komplexní výklad jednotlivých ustanovení místního poplatku za odkládání komunálního odpadu z nemovité věci, ale zaměřit se na praktické případy, které se mohou v praxi objevit. Konkrétně se článek zabývá, zda obec potřebuje v rámci ohlášení znát počet či jména poplatníků, způsoby realizace svozu komunálního odpadu u kapacitního základu, minimálnímu dílčímu základu, možností osvobození atd.
Potřebuje správce poplatku znát počet poplatníků?
Obec potřebuje znát počet poplatníků v případě, že zavedla minimální dílčí základ, jelikož se výše „minimálního poplatku“ mj. odvíjí od počtu poplatníků bydlících v příslušné nemovité věci. Pokud obec minimální dílčí základ nestanoví, nepotřebuje znát počet poplatníků, jelikož se výše poplatku odvíjí od skutečného množství vyprodukovaného odpadu bez ohledu na to, kolik poplatníků v příslušné nemovité věci bydlí. Správce poplatku nepotřebuje znát v obou případech jména poplatníků, jelikož komunikuje s plátcem poplatku (např. v případě vyměření poplatku).
Za vhodné považujeme uvést jména a příjmení poplatníků do ohlášení v případě, kdy příslušný poplatník bude po správci poplatku chtít potvrzení o tom, že zde má bydliště pro účely uplatňování osvobození v obci, kde má trvalý pobyt. V tomto případě tak bude moci obec, ve které má poplatník bydliště vydat potvrzení, že zde bydlí a toto potvrzení tak bude možné použít jako podklad pro prokázání nároku na osvobození z titulu bydliště v obci, která má zaveden poplatek za odkládání komunálního odpadu z nemovité věci. Text v „kolonce“ k těmto poplatníkům může znít např. takto: Jméno, příjmení, adresa trvalého pobytu poplatníka mající v nemovité věci bydliště, který bude žádat správce poplatku o vydání potvrzení pro účely osvobození dle § 10g písm. a) zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích. Je pak vhodné k tomuto údaji uvést, že se jedná o nepovinný údaj a jeho vyplněním je udělen souhlas s poskytnutím tohoto údaje pro účely správy místního poplatku a daňového řízení.
Jakými způsoby lze realizovat svoz komunálního odpadu u kapacitního základu?
V případě kapacitního základu, se výše poplatku odvíjí od velikosti zvolené soustřeďovací kapacity (tzn. popelnice, kontejneru nebo jiné sběrné nádoby) a počtu svozů (např. při vývozu popelnice o velikosti 240 l jednou za měsíc, je poplatek za toto dílčí období 240 Kč, pokud obec zvolí maximální sazbu poplatku, tedy 1 Kč za litr). V případě objednávání kapacity soustřeďovacích prostředků se obci nabízí široké možnosti, jak svoz komunálního odpadu realizovat.
V prvním případě výše poplatku se bude odvíjet od objednaného svozu popelnic. To znamená, že plátce poplatku (resp. poplatník, když tyto osoby splynou) si dopředu určí velikost soustřeďovacích prostředků (zda bude mít popelnici o velikosti např. 120 l, 240 l nebo více popelnic o velikosti 60 l) a jak často bude chtít svozy provádět (např. jednou týdně, jednou za 14 dní, jednou měsíčně). Svoz tedy bude probíhat na základě dopředu stanovených (objednaných) svozů. V tomto případě se poplatek hradí za objednané svozy, tj. nezohledňuje se skutečnost, že některý z objednaných svozů nebyl realizován např. z důvodu, že ještě nebyla zaplněná popelnice a plátce poplatku (resp. poplatník) usoudil, že ji není potřeba vyvézt.
Dalším způsobem může být, že výše poplatku se bude odvíjet od skutečně provedených svozů. Tento způsob může zavést např. obec, která má popelnice opatřeny čipem a za objednávku svozu považuje, když bude popelnice umístěna na určeném místě u příslušné nemovité věci (např. v den, který obec určí, že se sváží komunální odpad, vlastník nemovité věci postaví popelnici před plot rodinného domu). Plátce poplatku tak dopředu nemusí hlásit četnost svozu a svoz tak může probíhat v nepravidelných intervalech, dle potřeby příslušného plátce poplatku.
Lze dokonce zachovat i známkový (nebo žetonový) systém, pouze s tím rozdílem, že plátce poplatku si nemůže známky nebo žetony zakoupit dopředu. V praxi to tedy bude vypadat tak, že plátce poplatku si objedná (tj. dostane přidělené příslušné známky nebo žetony), ale zaplatí (tzn. odvede poplatek) za ně až zpětně dle splatnosti (příp. splatností, pokud jich obec stanoví více), kterou obec stanoví v obecně závazné vyhlášce.
Musí být v obecně závazné vyhlášce stanoven minimální dílčí základ poplatku?
Nemusí. Je na obci, zda jej stanoví či nikoliv. Funkcí minimálního základu je záměr odradit poplatníky, aby snižovali poplatek za odpady tím, že např. budou odpady umisťovat mimo stanovená místa (např. někde za hranice obce, do příkopů nebo sousedům do jejich popelnice). Je však třeba si uvědomit, že minimální dílčí základ s sebou může přinést větší administrativní zátěž pro obce, jelikož v tomto případě obec musí znát počet poplatníků a musí kontrolovat, zda je příslušným plátcem poplatku odvedena minimální výše základu za každého poplatníka. Je také důležité zavést minimální dílčí základ rozumně, aby nebyl narušen smysl tohoto poplatku, tzn. zaplať tolik, kolik vyhodíš. Pokud by totiž minimální základ byl příliš vysoký, mohl by na plátce poplatku (resp. poplatníky) působit demotivačně, protože i když by řádně třídili odpad a měli tak méně směsného odpadu, platili by obdobně jako kdyby netřídili.
- Příklad 1
- Obec zavede poplatek ve výši 1 Kč za 1 litr a stanoví minimální dílčí základ ve výši 60 l – tzn. jeden poplatník za měsíc zaplatí za poplatek minimálně 60 Kč. Pětičlenná rodina vyváží popelnici o velikosti 240 l jednou měsíčně. Tato rodina tak na poplatku zaplatí 300 Kč za měsíc (5 poplatníků × 60 Kč za MDZ), i když reálně vyprodukovala odpad, který odpovídá 240 l, a bez minimálního dílčího základu by tak zaplatila za měsíc 240 Kč (tzn. poplatek za jednoho poplatníka by odpovídal částce 48 Kč za měsíc).
- Příklad 2
- Obec zavede poplatek ve výši 1 Kč za 1 litr a stanoví minimální dílčí základ ve výši 60 l – tzn. jeden poplatník za měsíc zaplatí za poplatek minimálně 60 Kč. Vlastník bytové jednotky, ve kterém nikdo nebydlí, neprodukuje žádný odpad. I přes tuto skutečnost však zaplatí 60 Kč za měsíc. Bez zavedení minimálního dílčího základu by tento vlastník nemusel platit nic.
- Uvedený příklad platí i v případě, kdyby byl produkován odpad jen v některých měsících, tzn. vlastník nemovité věci by byl povinen hradit poplatek i za měsíce, ve kterých odpad neprodukoval.
- Příklad 3
- Obec zavede poplatek ve výši 1 Kč za 1 litr a stanoví minimální dílčí základ ve výši 60 l – tzn. jeden poplatník za měsíc zaplatí za poplatek minimálně 60 Kč. Rodinný dům, ve kterém nikdo nebydlí, vlastní 2 osoby a neprodukují zde žádný odpad. Tyto osoby jsou povinny platit poplatek společně a nerozdílně. To znamená, že není každý z nich samostatným poplatníkem, který by hradil plnou výši poplatkové povinnosti. Výše poplatku za spoluvlastněnou nemovitou věc i v takovém případě odpovídá výši poplatku za jednu fyzickou osobu. Spoluvlastníci by tak byli povinni hradit poplatek ve výši minimálně 60 Kč za měsíc. Bez zavedení minimálního dílčího základu by spoluvlastníci nemusel platit nic.
Oproti uvedeným modelovým situacím minimální dílčí základ neovlivní výši poplatku tehdy, když je vyprodukován odpad o větším objemu nebo hmotnosti, než je stanoven minimální dílčí základ. V tomto případě je plátce poplatku (resp. poplatník) povinen odvést poplatek odpovídající skutečnému množství vyprodukovaného odpadu.
Je možné upravit v obecně závazné vyhlášce osvobození nebo úlevu?
Ano, je to možné, avšak v případě poplatku za odkládání komunálního odpadu z nemovité věci, je potřeba zvážit, zda je toto osvobození účelné zavádět nebo by to s ohledem na charakter poplatku založeného na principu „zaplať, kolik vyhodíš“ způsobilo komplikace. Pokud by obec stanovila osvobození např. u dětí nebo v případě dosažení příslušného věku, tak bude jen těžko identifikovatelné, který odpad je od této osoby (tzn. jaké množství odpadu vyhodil tento poplatník). Ve svém důsledku by došlo k tomu, že se poplatek za osvobozeného poplatníka rozdělí mezi ostatní poplatníky, kteří mají bydliště ve stejné nemovité věci. Výjimkou však může být osvobození poplatníků, kteří bydlí např. v centrech sociálních služeb, které poskytují výhradně tyto služby (za podmínky, že se jedná o nemovitou věc zahrnující byt, rodinný dům nebo stavbu pro rodinnou rekreaci), příp. vlastníků těchto center, pokud v nich nemá nikdo bydliště. Dále v případě, kdy obec zavedla minimální dílčí základ, přichází do úvahy osvobození poplatníků, kteří vlastní zákonem o místních poplatcích specifikovanou nemovitou věc, ve které nikdo nebydlí a zároveň není využívána.
Jaké možnosti má správce poplatku, aby zjistil skutečnosti rozhodné pro stanovení poplatku (např. z důvodu, že plátce poplatku nespolupracuje)?
Pokud správce poplatku zjistí, že v obci bydlí např. nový majitel nemovité věci a produkuje odpad (má svou popelnici a v obci nejsou popelnice čipované), který nepodal ohlášení a nehradí poplatek, má správce poplatku možnost poplatníka (resp. plátce poplatku, pokud v nemovité věci bydlí více osob) vyzvat dle § 14a ZoMP k ohlášení poplatkové povinnosti. K zjišťování údajů o vlastnictví nemovitých věcí lze využít nahlížení do katastru nemovitostech věcí. Dále lze využít institutu místního šetření (např. správce poplatku dostane podnět nebo sám zjistí skutečnost, která nasvědčuje vzniku poplatkové povinnosti) či institutu vysvětlení (např. od sousedů či nájemců).
Závěrem
lze konstatovat, že pro některé obce zavedení poplatku za odkládání komunálního odpadu z nemovité věci mohlo být náročnější, jelikož tento druh poplatku volily ve většině případů obce, které před zmíněnou novelou měly zaveden poplatek dle zákona o odpadech nebo vybíraly úhradu za komunální odpad na základě smlouvy. Začleněním tohoto typu poplatku do zákona o místních poplatcích mohly obce narazit na různé otázky ve vztahu k poplatníkům, plátcům poplatku či možnostem osvobození, přičemž článek se snažil nastínit, jak je možné k těmto otázkám přistoupit.