K poskytování služeb, analýze návštěvnosti a personalizaci reklamy se využívají soubory cookie. Informace o použití webu mohou být sdíleny s dalšími partnery působícími v oblasti sociálních médií, inzerce a analýz. Další informace

Výzvy a rizika změn týkající se zemědělství a lesnictví

Datum: 31. 5. 2022, zdroj: OF 1/2022, rubrika: Životní prostředí

V tuzemském zemědělství nebývalá smršť dat, postojí, propočtů a diskusních přípěvků na téma budoucnosti zemědělské politiky od roku 2023, která v ČR proběhla na přelomu loňského a letošního roku, v orientaci nezemědělské veřejnosti rozhodně nepomohla.

Veřejně prezentované důsledky změn ve Strategickém plánu Společné zemědělské politiky (SZP) (dále jen „dokument“), které provedla současná vládní koalice, byly totiž natolik protichůdné, že kromě intuitivního hodnocení nebylo z mediálních výstupů bez detailních souvislostí možné určit, zdali jsou nebo nejsou ku prospěchu oboru, a co z nich v praxi vyplývá.

Jak je navíc v naší společnosti zvykem, diskuse o provedených změnách se zúžila v zásadě jen na to, kdo vydělá a kdo prodělá na zvýšení platby na prvních 150 hektarů (takzvané redistribuci), na níž je nyní nově vyčleněno 23 procent z přímých plateb (předchozí verze dokumentu počítala s vyčleněním 10 procent), tedy dotací na plochu. Uvedený krok si proto zaslouží několik poznámek.

Několik poznámek úvodem

V prvé řadě je třeba konstatovat, že zmiňovaných 23 procent na redistribuci tvoří ročně jen odhadem 2,6 miliardy korun z celkových zhruba 40 miliard, které mají jít od roku 2023 do našeho zemědělství prostřednictvím EU, započteme-li spolufinancování programů rozvoje venkova z národních zdrojů. Ani to ale nejsou veškeré dotace do zemědělství, neboť do nich je nutné započítat také speciální národní dotační programy a různé daňové nebo úvěrové výhody, takže ročně by mělo být zemědělství v ČR podporováno částkou kolem 50 miliard korun. Diskuse se tedy vedla o přibližně pěti procentech dotačních prostředků, a ještě k tomu způsobem, kdy každá ze zúčastněných stran argumentovala propočty, které vyhovovaly jen jí samotné.

Jednou z emotivních rovin pak bylo konstatování, že tak vysoký podíl na zvýšenou platbu na prvních 150 hektarů nehodlá využít žádná z dalších členských zemí EU. To je sice pravda, jenže žádná z členských zemí EU nemá tak vysokou průměrnou plochu polí obhospodařovanou jedním zemědělským podnikem, přičemž náš průměr (přes 130 hektarů) je téměř desetinásobně vyšší, než je průměr EU. Ve skutečnosti ale v ČR zhruba polovinu zemědělské půdy obhospodařují podniky s výměrou vyšší, než 1000 hektarů, což se zas tak často nezmiňuje. Z uvedených dat, která může potvrdit Ústav zemědělských a ekonomických informací (ÚZEI) tedy vyplývá, že rozhodnutí o vysoké redistribuci bylo správné a oprávněné.

Tento krok skutečně povede k vyšší podpoře mikro, malých a středně velkých zemědělských podniků v ČR, což je i cílem EU a ostatně i nové vládní koalice. Skutečností ale je, že oproti původní podobě dokumentu budou ze změn profitovat i poměrně velké zemědělské podniky s výměrou zhruba 1 500 hektarů, a ty úplně největší přijdou pouze o několik procent dotací, i když v absolutních částkách může jít pro ty největší o miliony. Důležitá je však proporce, a ta představuje propad (tohoto typu) dotací v řádech procent.

Mýty a obavy

Na pravou míru je také vhodné uvést obavy, podle nichž povede změna dokumentu k „těžbě dotací“, aniž by příjemci podpor museli vytvářet nějakou produkci, případně k výraznému nárůstu nájmů a pachtů za obhospodařované zemědělské pozemky. To je ovšem pravda jen teoreticky. Že by v naší zemi začali jen kvůli vyšším dotacím pro menší zemědělce hospodařit noví zájemci (i když by to bylo žádoucí), se nejeví jako reálné. Jednak je už samotný vstup do oboru podnikání zatížen nemalou byrokracií, jednak není pro zahájení podnikání v zemědělství volná zemědělská půda (tu nicméně mohou noví zájemci získat poté, co by byla současným nájemcům smlouva vypovězena), hlavní skutečností je ovšem fakt, že o jakékoli zemědělské pozemky je nutné se starat a často i manuálně pracovat, a také investovat do potřebných technologií. To pro případné zájemce nebude nijak motivační a vyšší dotace tento přístup nezmění. Pokud se pak týká výše nájemného a pachtovného, pak právě největší zemědělské podniky budou mít reálně dotací o něco méně, a za těchto okolností nemá logiku jim zvyšovat nájmy. A pokud se týká menších zemědělců, tak ti hospodaří nejméně z poloviny na vlastní půdě, takže jich se riziko růstu nájmů a pachtů týká jen teoreticky, a na části pozemků.

Asi největším mýtem je snaha svázat výplatu dotací s povinností nějaké produkce. To se sice může leckomu jevit jako logické, ve skutečnosti ale jde o princip, který je v přímém rozporu s politikou EU, která naopak považuje za jednu ze svých zásadních priorit oddělení plateb od produkce. Pokud by tedy chtěl někdo podmiňovat dotace produkcí čehokoli (kromě veřejného zájmu), byl by to krok, který by zemědělce o dotace připravil. Společná zemědělská politika EU (SZP) se totiž již řadu let snaží produkci cíleně utlumovat, a rolí dotací do zemědělství je v EU již desítky let (to se ovšem v naší zemi málokdy zdůrazňuje) zajištění zmiňovaného veřejného zájmu, což je například zlepšení stavu krajiny, lepších životních podmínek hospodářských zvířat, péče o zdroje vody nebo vytváření přidané hodnoty k zemědělské surovině, tedy zpracování na farmách, a s tím související zvyšování kvality potravin.

Míra kofinancování

Z uvedených důvodů je tak mnohem zásadnější než zvýšená platba na prvních 150 hektarů potvrzení původního záměru předchozí vlády spolufinancovat evropské dotace na rozvoj venkova z národních zdrojů 65 procenty (v koaliční smlouvě a programovém prohlášení stávající vlády se počítalo s „nejméně 35 procenty“). K tomu je třeba dodat, že s obdobnou mírou kofinancování (a někdy i vyšší) počítají i všechny sousední země, s výjimkou Slovenska, a právě tyto peníze by měly podpořit jak konkurenceschopnost našeho zemědělství včetně investic, tak zemědělce v takzvaných znevýhodněných (ANC) oblastech, ekologické zemědělce a také opatření nezbytná pro zlepšení stavu životního prostředí, včetně takových, jako je agrolesnictví.

To je velmi důležité pro zemědělce, ale také pro celou společnost. Neustále se zvyšující ambice Zelené dohody (Green Deal) totiž v praxi znamenají, že ČR bude muset stejně jako všechny země EU evidovat, dokladovat a hlásit uhlíkovou stopu nejen v průmyslových oborech, ale také uhlíkovou stopu vznikající v zemědělství a lesnictví. Ačkoli to zatím ve veřejnosti moc nezaznívá (mimo jiné i proto, že zatím není známa konkrétní představa), bude v rámci EU dříve či později spuštěn systém, který lze nazvat jako „uhlíkové povolenky“, tedy jakási obdoba současných emisních povolenek, s tím, že státy, které nebudou schopné zabezpečit závazky týkající se ukládání uhlíku, budou nuceny si od zemí, které si naopak vytvoří „uhlíkové rezervy“, uhlíkové povolenky koupit.

Zájem obcí a měst

V zájmu ČR, a potažmo všech obcí, měst i praktikujících zemědělců tak je a bude podporovat takové formy hospodaření a takové technologie, které budou mít uhlíkovou stopu co nejnižší. V zemědělství se za takový způsob považuje mimo jiné ekologické zemědělství, v lesnictví pak takzvané bezzásadové hospodaření. A to je docela problém.

V ČR lesní porosty tvořily před kůrovcovou kalamitou významný prvek pohlcování uhlíku, v současné době je tomu ale naopak. Cestou není ani omezení dalších těžeb, protože naše země potřebuje vytvořit pestřejší strukturu lesní porostů, a nové porosty lze sázet jen tam, kde byl původní les vykácen. Důležité je proto vědět, že produkty ze dřeva s krátkou životností (třeba dřevěné příbory) nebo dokonce využití dřevní biomasy jako obnovitelný zdroj energie v praxi znamená, že se ve dřevě akumulovaný uhlík dostane zpět do atmosféry. A aby se tak nestalo, musí se proto dřevní hmota využít především pro výrobky s dlouhou životností, například nábytku, nebo ještě lépe ve stavebnictví, a vůbec nejlépe k výstavbě dřevěných domů. Další důležitý poznatek ale také je, že ukládání uhlíku v lesních porostech v rámci bezzásahového hospodaření (tedy když se les netěží, což je další z ambicí Green Deal) má své časové limity, což dokladují vědecké studie (k dispozici je má například Sdružení vlastníků obecních, soukromých a církevních lesů ČR – SVOL), a co se zřejmě nebude líbit ekologům. Kromě toho platí, že staré stromy jsou náchylnější k napadení škůdci (nejde jen o kůrovce), a také hůře odolávají silnému větru. Právě obce přitom patří k významným vlastníkům lesů, a jednou z výzev je i pro ně mít ohledně péče o lesní porosty správné informace.

To se ostatně týká i využití dřeva pro energetiku. Jak přitom v lednu letošního roku konstatovala expertní studie Lesnické a dřevařské fakulty Mendelovy univerzity v Brně (MENDELU), v současné době „je podíl lesní biomasy z primární produkce v palivovém mixu na své maximální možné hranici a jeho další zvyšování při zachování principů trvale udržitelného hospodaření v lesích už není možné“. Pokud tak chce ČR plnit cíle stanované Green Deal, měla by hledat zdroje obnovitelných zdrojů jinde než v lese. Klíčem může být podle vědců z MENDELU lepší využití odpadu na pilách, v papírnách nebo ve stavebnictví. Pro energetické účely se přitom zpracovává dřevo, které po pokácení (zatím) nemá technologické využití. Typicky jde o větve, shnilé části kmenů stromů a podobně. Odborníci ale zjistili, že celkový roční disponibilní objem biomasy pro energetické účely v ČR do roku 2036 činí 13,473 milionu tun s maximálním ročním podílem lesní biomasy 7,645 milionu tun. V období do roku 2018 činil přitom tento roční objem průměrně 7,896 milionu tun.

Lesnická strategie

Přestože v rámci EU zatím neexistuje na rozdíl od zemědělství nějaká společná lesnická politika, připravuje se na úrovni EU celá řada regulací, které se lesnického hospodaření týkají, přičemž podoba většiny z nich bude známa v průběhu letošního roku. Vedení obcí a měst by proto mělo sledovat nejen změny týkající se zemědělství a nastavení toků dotačních podpor, ale také měnící se evropskou lesnickou strategii s cílem přispět na obecní úrovni ke snižování emisní a uhlíkové stopy při hospodaření v krajině. Pokud se tak nestane, zaplatí následné vícenáklady z povinných regulací celá společnost, a potažmo tedy i města a obce.

Jejich představitelé by přitom měli dodržovat, samozřejmě podle místních podmínek, několik základních principů:

  • environmentálně propracovanější podmínky v pronájmech a pachtech jimi vlastněné zemědělské půdy,
  • podpora výsadby nelesní zeleně v krajině,
  • přiměřená těžba dřeva spojená s výsadbou nových porostů.

Všem vlastníkům lesa by k tomu mohla a měla pomoci novela lesního zákona, která by mimo jiné vlastníkům umožnila flexibilnější rozhodování o druhové skladbě lesních porostů na pozemcích obcí, ale také například snížila dobu obmýtí (v jakém věku je povoleno stromy kácet), aby se druhová skladba mohla rychleji měnit. Jak v lesnictví, tak i v zemědělství je pak výzvou dobu zpracovat lesnickou i zemědělskou surovinu přímo v místě její produkce, buď prostřednictvím lokálních pil, nebo u potravin podporou tvorby přidané hodnoty přímo na farmách. Cestou naopak není a nebude maximalizace využití lesní a zemědělské biomasy k energetickým účelům.

Jako jednu z mnoha cest je v této souvislosti možné zmínit od počátku letošního roku spuštěný projekt, kterým je nová vrstva lokalit v systému elektronické evidence půdních bloků (LPIS) vhodných pro aplikaci vodárenských kalů na zemědělské pozemky. Jde přibližně o 140 000 půdních bloků, na které je žádoucí vodárenské kaly aplikovat, především s cílem zvýšit v půdě množství fosforu. Vrstva je veřejně přístupná a bude každoročně aktualizována na základě prováděných rozborů půd. V menu vrstev je předmětná označena jako „DPB potenciálně vhodné pro aplikaci kalů“ a detail příslušných pozemků obsahuje i kontakt na zemědělský subjekt, který je aktuálně obhospodařuje.

Často zmiňované obavy o poklesu potravinové soběstačnosti, případně zdražování potravin, přitom novelizovaný dokument, představující „jízdní řád“ pro naše zemědělství zas tak moc neovlivní. Mnohem větší vliv budou mít totiž opatření související s Green Deal, chování spotřebitelů nebo kurz české měny, ale také – správná interpretace v úvodu zmíněného dokumentu a způsob hospodaření v lesích ze strany obcí a měst.

Petr Havel, agrární analytik