Obec a přídavek na bydlení
Dne 19. 12. 2019 byl Ministerstvem práce a sociálních věcí předán do mezirezortního připomínkového řízení návrh zákona o přídavku na bydlení a také změnového zákona měnící související zákony v případě přijetí této nové právní úpravy[1].
Podle Závěrečné zprávy z hodnocení dopadů regulace (RIA): „Hlavním cílem úpravy je zajistit poskytování finanční podpory v oblasti bydlení, tak, jak tomu je dnes při poskytování dvou dávek na bydlení, a to formou samostatného právního předpisu, přičemž hlavní cílem je především efektivně podpořit primárně standardní formy bydlení.“
Zpráva dále uvádí: „Smyslem navrhované právní úpravy je podpořit při zajištění a udržení bydlení ty osoby, jež se svojí vlastní aktivitou snaží zlepšit svou situaci. Navrhovaná opatření jsou spjata a navazují na sociální práci a sociální služby v rámci zákona č. 108/2006 Sb. o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů, a nástroje aktivní politiky zaměstnanosti, které upravuje zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů.“
Tento příspěvek se zabývá pouze úpravou působnosti obcí ve vztahu k nově navrhované dávce, a nemá sloužit k hodnocení, zda navrhované změny a sjednocení výplaty dávek na bydlení do jedné dávky může v předložené podobě vést k naplnění vytýčených cílů.
Stávající stav
Nejdříve musím připomenout, že ve stávající právní úpravě dávek na bydlení obec má možnost vstupovat toliko do nároku na doplatek na bydlení[2], a to na základě žádosti obce o vydání opatření obecné povahy, kterým dojde k vyhlášení oblasti se zvýšeným výskytem sociálně nežádoucích jevů[3]. V případě, že taková oblast je v obci vyhlášena, nárok na doplatek na bydlení v této oblasti nevznikne[4]. Přestože dávkový systém pomoci v hmotné nouzi je svou povahou zaměřen na poskytování pomoci k zajištění základních životních podmínek osobám, které se nacházejí v hmotné nouzi, jak vyplývá z úvodního ustanovení zákona o pomoci v hmotné nouzi[5], uvedené opatření je pouze nástrojem obcí, jimiž se pokoušejí o regulaci bydlení nežádoucích osob v obci. Netrpělivě je odbornou veřejností očekáváno rozhodnutí Ústavního soudu, jenž se ústavností tohoto institutu zabývá již od prosince 2017, kdy u něj byla skupinou senátorů podána ústavní stížnost[6].
Přestože obdobný institut se v navrhované právní úpravě nevyskytuje[7], což lze hodnotit pouze pozitivně, neboť ústavní stížností napadaná ustanovení musí Ústavní soud, dle mého názoru, shledat za rozporná s Listinou základních práv a svobod, obsahuje návrh instituty jiné.
Nová působnost
Nově zavádí působnost obce ve vztahu k nákladům na bydlení. Podle této nové působnosti: „Obec v samostatné působnosti může ve svém územním obvodu v souladu s místními předpoklady a s místními zvyklostmi o vytváření podmínek pro uspokojování potřeb svých občanů podle § 35 odst. 2 zákona o obcích stanovit území, ve kterém sníží nejvýše uznatelnou částku nájemného pro účely stanovení přídavku na bydlení na období nejdéle dvanácti kalendářních měsíců. Při stanovení výše uznatelné částky nájemného se použije přiměřeně nařízení vlády č. 453/2013 Sb., o stanovení podrobností a postupu pro zjištění srovnatelného nájemného obvyklého v daném místě, ve znění pozdějších předpisů.“[8] Odůvodnění tohoto ustanovení k tomu uvádí: „Pokud bude v obci v určité lokalitě pronajímatel pronajímat byty za vysokou cenu, která není v místě obvyklá, bude moci obec Úřadu práce ČR sdělit nájem v místě obvyklý, který se na rok stane uznatelným nájemným pro účely nároku a výši dávky, aby se dávkami tito pronajímatelé nepřepláceli a nebujel tak obchod s chudobou.“
Návrh obsahuje nesoulad důvodové zprávy a navrhovaného znění zákona. Důvodová zpráva uvádí, že obec bude moci ÚP ČR sdělit nájem v místě obvyklý, zatímco zákon předpokládá, že obec stanoví území, ve kterém sníží nejvýše uznatelnou částku nájemného, tedy o žádném sdělení ÚP nehovoří. Podstatnější však je, že zákon neuvádí, jakou formou má obec území stanovit. Lze předpokládat, že k tomu by mělo dojít formou obecně závazné vyhlášky pro konkrétní území obce. Má jít o rozhodnutí činěné v samostatné působnosti, které bude „zavazovat“ úřad práce při posuzování nároku na dávku a její výši, tedy nelze předpokládat žádnou jinou formu činnosti veřejné správy.
Za netypické je třeba považovat citaci § 35 odst. 2 zákona o obcích v uvedeném ustanovení navrhovaného zákona. Taková konstrukce působnosti v dávkových systémech je mimořádně neobvyklá, zejména s ohledem na fakt, že v tomto případě nemá působnost žádným způsobem vést k vytváření podmínek pro uspokojování potřeb občanů obce, ale naopak je jasné, že má být jakýmsi restriktivním nástrojem, v jehož důsledku může dojít k vystěhování osob z bydlení. Snahou (či záměrem) zákonodárce je sice přimět pronajímatele ke snížení cen nájemného, ze zkušeností však vyplývá, že takové opatření dopadá především na nájemce. Ti musejí často bydlení opustit, pronajímatel získá nájemce jiné. To je způsobeno naprosto tristní situací na trhu s byty, zejména pro skupiny osob ohrožené sociálním vyloučením.
Stále tak neexistuje právní úprava řešící oblast sociálního bydlení, která by obcím ukládala výslovné povinnosti v oblasti bydlení, návrh zákona o přídavku na bydlení však obcím dává nástroj, jenž nelze považovat za podpůrný, nýbrž opět „sankční“, neboť v jeho důsledku mohou osoby o bydlení přijít.
(Pozn. redakce: Stanovení výslovné povinnosti obcí řešit sociální bydlení na svém území by v zákoně ovšem muselo být provázeno stanovením potřebných příjmových zdrojů obecních rozpočtů. To je, oč tu běží. Celá situace je důsledkem kompetenční schizofrenie, která nastala odebráním podstatné části sociální práce a zejména finančních prostředků obcím, které mohou jako jediné, se znalostí místních podmínek, řešit problematiku optimálně.)
Pouze sociální práce pomůže
Obdobně jako v případě opatření obecné povahy v zákoně o pomoci v hmotné nouzi je otázkou, zda samosprávný vstup obce do schématu nové dávky lze považovat za ústavně konformní. Do podmínek nároku na dávku vstupuje obec v samostatné působnosti, přitom z čl. 30 odst. 3 Listiny základních práv a svobod vyplývá, že podrobnosti naplnění práva osob na pomoc v hmotné nouzi stavuje zákon. V dané souvislosti však rozhodnutí obce (byť vydáním obecně závazné vyhlášky, která povahu zákona v žádném případě mít nemůže, na základě § 10 zákona o přídavku na bydlení) může ovlivnit nárok na dávku (či v některých případech její výši).
Jediným „podpůrným opatřením“, které má vést k řešení situace osob, zůstává sociální práce, jež má být (nadále) realizována pověřenými obecními úřady. Pro případ bydlení v ubytovacích zařízeních (ubytovnách) nově, opět zcela nesystémově, stanoví podmínku, že takové ubytovací zařízení „má zavřenou písemnou dohodu s obcí, podle které bude v prostorách ubytovacího zařízení umožněn výkon sociální práce ze strany pověřeného obecního úřadu a hodnocení případu hodného zvláštního zřetele“. Tato dohoda má být uzavírána ve smyslu § 35 odst. 2 zákona o obcích, kdy je obec v samostatné působnosti ve svém územním obvodu povinna pečovat o uspokojování potřeby bydlení.[9] Pokud dohoda nebude uzavřena, nárok na přídavek na bydlení opět nevznikne.
Za zcela nejasné je třeba považovat to, proč má být uzavírána dohoda mezi obcí a ubytovacím zařízením (tj. i obcí, která není obcí s pověřeným obecním úřadem), když výkon přenesené působnosti má zajistit obec, která nemá být smluvní stranou takové dohody. V důvodové zprávě se podává: „Zavádí se nové opatření, že majitel (pronajímatel) ubytovacího zařízení musí mít uzavřenou písemnou dohodu s obcí, podle které bude v prostorách ubytovacího zařízení umožněn výkon sociální práce ze strany pověřeného obecního úřadu a hodnocení případu hodného zvláštního zřetele. Smlouva s ubytovacím zařízením je uzavírána ve smyslu zákona o obcích, kdy je obec v samostatné působnosti ve svém územním obvodu povinna pečovat v souladu s místními předpoklady a s místními zvyklostmi o vytváření podmínek pro rozvoj sociální péče a pro uspokojování potřeb svých občanů. Jde především o uspokojování potřeby bydlení. Obec tímto aktem bude informována, že na jejím území je poskytováno bydlení v ubytovacím zařízení pro osoby pobírající dávku na bydlení a že bude potřeba se na tuto oblast zaměřit především výkonem sociální práce, která bude moci být v zařízení vykonávána (majitel či pronajímatel ubytovny nebude na základě dohody výkon sociální práce v jeho zařízení zakazovat).“
Opět je zcela nelogický i odkaz na ustanovení § 35 odst. 2 zákona o obcích[10], resp. celé odůvodnění je zcela nesmyslné. Důvodová zpráva totiž vůbec neuvádí ten nejdůležitější dopad tohoto nového opatření – zákonodárce jen dává obcím nástroj, kterým lze docílit toho, že osobám bydlícím v ubytovně bude znemožněno přídavek na bydlení pobírat, pokud se obec rozhodne, že takovou dohodu s ubytovacím zařízením neuzavře.
Je rovněž zřejmé, že neuzavření dohody bude pro obce podstatně jednodušší než současné opatření obecné povahy, o jehož vydání musí obec požádat pověřený obecní úřad. Přitom není zřejmé, zda budou splněny podmínky pro jeho vydání (byť zákonem o pomoci v hmotné nouzi vágně definované) a bude tak žádosti obce vyhověno. Uzavření (či spíše neuzavření) uvedené dohody však bude výlučně v kompetenci obce, resp. na rozhodnutí příslušného orgánu obce.
Závěrem
V souvislosti s výše uvedeným tak v žádném případě nelze návrh zákona považovat za úpravu, která by mohla přispět ke zlepšení situace osob, které potřebují podporu v oblasti bydlení. V tomto příspěvku zmíněné instituty je třeba zásadně odmítnout. Pokud nedojde k výrazné úpravě působnosti obcí (či vypuštění uvedených institutů), bude nezbytné celý zákon odmítnout a raději ponechat stávající právní úpravu příspěvku na bydlení a doplatku na bydlení (zejména, pokud již v dohledné době rozhodne Ústavní soud o opatření obecné povahy a příslušná ustanovení zákona o pomoci v hmotné nouzi zruší).
Poznámky
- Návrh zákona o přídavku na bydlení a návrh zákona, kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o přídavku na bydlení
- Dávka pomoci v hmotné nouzi podle zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů.
- § 33d zákona o pomoci v hmotné nouzi
- § 33 odst. 9 zákona o pomoci v hmotné nouzi
- § 1 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi
- Spisová značka Pl. ÚS 40/17 – informace o řízení včetně ústavní stížnosti
- Koneckonců je hodnocen jako neúčinný – viz Dva roky vyhlašování bezdoplatkových zón. Méně dávek, více bídy.
- § 10 návrhu zákona o přídavku na bydlení
- § 4 odst. 2 návrhu zákon o přídavku na bydlení
- Zcela je v tomto příspěvku odhlíženo od nesmyslného systematického zařazení do ustanovení definujícího společně posuzované osoby.