Vliv současných zemědělských dotací na rozvoj venkova je spíše negativní
Jeden z nejvýraznějších toků peněz do českého a moravského venkova představují, zejména po vstupu ČR do Evropské unie v roce 2004, dotace do zemědělství a rozvoje venkova. Před vstupem do Unie představovaly zemědělské dotace v ČR něco přes 10 miliard korun ročně, v současné době jde o pětinásobek, celkem o více než 50 miliard korun.
Cílem má být podpora konkurenceschopného zemědělství, veřejný zájem ochrany krajiny, rozvoj venkova v nejširším slova smyslu a produkce kvalitních a cenově dostupných potravin. Bohužel je ale nutné konstatovat, že žádný z těchto cílů, vycházející z oficiální Společné zemědělské politiky EU (SZP), není v praxi plnohodnotně naplňován a řada dotačních programů působí na rozvoj venkova dokonce spíše negativně.
Nastavení podmínek pro dotace
Základním problémem je přitom nastavení dotací, částečně prostřednictvím SZP, z větší části ale díky konkrétním podmínkám nastaveným na národní úrovni v podobě dotačních titulů. Vzhledem k tomu, že důsledkem jejich reálné aplikace je podoba extravilánu obcí, vliv na zaměstnanost na venkově a možný rozvoj služeb v menších a malých obcích, je alespoň základní orientace v alokaci těchto peněz důležitá jak pro vedení obcí, tak komunit, které v nich působí. K často kladené otázce, zda mají vůbec tyto dotace smysl, a zda by tak nebylo rozumné je zrušit, je přitom vhodné uvést následující: Nejen EU, ale i všechny země na světě zemědělství dotují, včetně Ruska, Číny, Japonska, USA, Kanady, ale i Indie či zemí jižní Ameriky. Nečlenské země EU (Švýcarsko, Norsko) dokonce dotují více než členské země. Řešením tedy není zrušení dotací, ale jejich lepší zacílení tak, aby přinášely prospěch společnosti a zejména venkovu. Základní filosofií by přitom měla být vyšší podpora veřejného zájmu, ne pouhá podpora zemědělské produkce, a decentralizace. To bude také prioritou SZP po roce 2020 a naše zemědělství, ale i celý venkov, by se měl na takové pojetí připravit.
Naše zemědělství, ale i zaměření dotačních programů k rozvoji venkova se totiž od takzvaného evropského modelu zemědělství a pojetí venkovského prostoru zejména v původních zemích EU stále více odchyluje. Vzhledem k tomu, že tyto země mají při tvorbě SZP logicky větší váhu a počet hlasů, bude SZP po roce 2020 zaměřena především tak, aby vyhovovala jejich potřebám. Již dnes hovoří zemědělský komisař EU Phil Hogan o plánovaných, poměrně zásadních změnách, které budou reflektovat především potřeby menších farmářů či potřeby reagovat na změny klimatu, které mimo jiné vyústí buď do zastropování přímých plateb pro velké zemědělské subjekty, nebo dokonce ukončení přímých plateb jako takových. To generuje riziko nevyčerpání peněz z bruselských zdrojů, a tedy i nižší než stávající toky peněz do venkovského prostoru.
Současný stav
V současné době přitom činí základní, takzvaná jednotná platba na plochu v ČR (největší zdroj peněz do zemědělství – I. Pilíř) zhruba 5500 korun na hektar, dalších 885 korun mohou získat mladí zemědělci do 40 let. Ročně jde zhruba o 22 miliard korun. V této částce je zahrnuto tzv. „ozelenění“ (greening), což je podpora hospodaření, které nepoškozuje krajinu, respektive nezhoršuje stav půdy a zdrojů vody. Sazba dotace na greening přitom činí 1943 korun na hektar, tvoří 30 procent plateb platby na plochu a je vyjádřením veřejného zájmu péče o krajinu, který ale není v praxi naplňován. Důvodem jsou příliš měkké podmínky pro plnění ozelenění – velmi zhruba řečeno jde pouze o dodržování postupů, které by zemědělci měli v praxi uplatňovat i bez dotační podpory.
V Programu rozvoje venkova (PRV – takzvaný II. Pilíř) činí pak celková částka na období 2014 až 2020 kumulativně pro ČR celkem 97 miliard korun, což je zhruba 14 miliard korun ročně, v praxi ale více, neboť první rok sedmiletého rozpočtu nebylo možné dotace čerpat, protože nebyla stanovena konečná pravidla. Důležité je, že součástí II. Pilíře je metoda LEADER, která má podporovat aktivitu místních lokálních komunit. Celkem je ale v rozpočtu ministerstva zemědělství na tyto účely vyčleněno jen 5 procent z celkové částky na PRV. Je však pravda, že na komunitní či komunální rozvoj lze čerpat i peníze z jiných resortů, jako je MŽP nebo MMR.
Spolu s dalšími typy přímých nebo nepřímých dotací činí roční dotační podpora na jednoho pracovníka v zemědělství ve výši blížící se 500 000 korun, přičemž do těchto příjmů nejsou zahrnuty tržby zemědělců za prodej vlastních produktů a služeb. To v praxi znamená, že podpora zemědělství v ČR není malá, jak se často říká. Pokud jde o takzvané spravedlivé dotace, zemědělci ve vyspělých zemí EU sice mají vyšší dotace, také ale vyšší výdaje. Mimo jiné na pracovní sílu nebo za nákup nebo pronájem pozemků, přičemž ceny půdy jsou v původní EU-15 vyšší dvoj až trojnásobně, ceny nájmů jsou ale pěti až dvacetinásobně vyšší. V poslední době se tento rozdíl snižuje díky růstu minimálních mezd a různým sociálním programům, roste i cena půdy (jen loni o 25 procent meziročně), což ale snižuje konkurenceschopnost českého zemědělství.
Důsledky
Zejména výsledkem prvního pilíře v praxi je tolik kritizované nadměrné pěstování řepky, kukuřice a dalších širokořádkových plodin, mezi které ale patří také například brambory. Zacílení dotací je totiž výhodné pro co nejjednodušší produkci, která je dobře zpeněžitelná. Odbyt přitom posiluje nepotravinářské, technické využití plodin, řepky do pohonných hmot (bionafta) a kukuřice do bioplynových stanic. Biopaliva první generace jsou však na ústupu, bioplynové stanice o kapacitě nad 0,5 MW navíc zhoršují stav krajiny.
Základním problémem je růst rizika vodní a větrné eroze, kdy ročně může být z hektaru pole odplaveno až 20 tun ornice, podíl pozemků v nějakém stupni ohroženosti půdy činí 66 procent, podíl utuženosti půdy těžkou technikou 40 procent a tak dále. To představuje problém pro obce v okolí pozemků, protože taková půda nedokáže efektivně zadržet vodu, což znamená vyšší riziko sucha i povodní, a tedy ohrožení obecního i privátního majetku.
Pokud se týká greeningu, pak současné nastavení ani nepodporuje pestrost krajiny, ani biodiverzitu a 73 procent ploch v plochách ekologického zájmu pokrývají intenzivně pěstované, chemií dotované hospodářské plodiny.
Pro rozvoj venkova je přitom klíčová vyšší diverzifikace podnikání, což v zemědělství umožňuje rozklad cenových, ale i klimatických rizik a také tvorbu nových pracovních míst zpracováním zemědělské suroviny, činností se zemědělstvím spojených a rozvojem doprovodných služeb. V ČR však k příliš velké diverzifikaci nedochází, ačkoli i v předlistopadovém období existoval systém takzvaných přidružených výrob, které zvyšovaly potenciál zaměstnanosti venkova a mimo jiné také vytvářely příležitost k tvorbě vyšší přidané hodnoty.
Přestože Pilíř II by měl být základním nástrojem rozvoje venkova, je – především v podmínkách ČR – spíše nástrojem rozvoje průmyslu. To je dáno zvýšením stropu nákladů na jeden projekt v PRV z původních 30 milionů na 150 milionů korun. Tak velké projekty však obvykle realizují firmy z měst, vytvořená infrastruktura (například velké kravíny) je navíc často obhospodařována subjekty, které nemají sídlo na venkově, a tyto peníze tak fakticky na venkově nekončí. Dalším systémovým problémem je zúžení jak okruhu příjemců dotací na venkově, tak zúžení okruhu činností, které smí zemědělec vykonávat, aby mohl pobírat dotace a žádat o dotační podporu, definicí takzvaného „aktivního zemědělce“. Zavádějícím pojmem je také označování zemědělců obhospodařující pozemky do 150 hektarů za takzvané „malé zemědělce“. Je třeba vědět, že tato výměra je více než desetinásobně vyšší, než je průměrná velikost farmy v EU, která činí 16,1 hektaru. Vysoká byrokracie spojená s vypracováváním projektů v PRV navíc nemotivuje část zemědělců k pestřejší struktuře svého podnikání, což ústí do vytváření již zmíněné nízké přidané hodnoty k zemědělské surovině a tím i vyšší závislosti na dotacích. Nadměrná byrokracie také odrazuje od vstupu do podnikání v zemědělství mladé lidi, čímž přispívá k vylidňování venkova a prohlubování nevhodné demografické struktury lidí žijících a pracujících na venkově.
Východiska
Východiska ze současného stavu jsou relativně snadná a kupodivu ani neplatí, že by zemědělci v ČR (a tedy i venkov) díky tomu přišli o peníze, ba dokonce ani neplatí, že by se měly velké zemědělské podniky dělit na menší celky. Na menší celky je totiž třeba rozdělit především samotnou krajinu a začlenit do ní více krajinných prvků, což jsou například meze, mokřady, stromořadí, travnaté údolnice a další „terénní vlny“, které dokáží jednak zpomalit odtok vody z krajiny a tím snížit riziko vodní eroze a povodní, ale také zabránit odplavování kvalitní zemědělské půdy z obhospodařovaných pozemků. Konkrétním řešením je zvýšit sazbu dotace na jmenované krajinné prvky tak, aby byli hospodáři motivování k jejich údržbě i tvorbě. Lány velkých polí mohou být také členěny pomocí agrolesnických systémů (například alejemi), i to lze podporovat dotacemi z EU, avšak naše země tuto možnost nevyužila a nevyužívá.
Zásadní výzvou je pak výrazně snížit odplývání dotací z venkova do měst, a to tím, že podpora bude svázána se sídlem a životem zemědělců a podnikatelů obecně v konkrétní lokalitě, v níž podniká. Tak tomu dosud není. Změnit je také třeba státní přerozdělovací systémy, především pak zákon o rozpočtovém určení daní (RUD) tak, aby tím získaly zejména nejmenší obce více peněz pro vlastní rozhodování o prioritách, které jsou v každé lokalitě jiné. To znamená, že centrální plošné dotace nemohou konkrétní problémy té které obce vyřešit. Proto je oproti současným centralistickým trendům a posilování moci úředníků z center nutná větší decentralizace. První krůček k tomu vede přes návrh novely RUD podaný Libereckým krajem, s nímž je zatím vyslovena předběžná politická shoda a jehož přijetím by se ročně zvýšily příjmy obcí o 7 miliard korun.
Závěrem
Rozbor důsledků dotací, jejich nastavení a možností, jak stávající systém změnit, překračuje prostorové možnosti tohoto článku. Podstatné však je, že změna je nejen žádoucí, ale i možná, a není k ní nutné více peněz, než je v současné době k dispozici. Je jenom třeba je jiným způsobem zacílit.