Legislativní změny a dokončení reformy veřejné správy

Rozhovor s Miladou Halíkovou, předsedkyní sněmovního výboru pro veřejnou správu a regionální rozvoj.

Novela zákona o Nejvyšším kontrolním úřadu, která má rozšířit jeho pravomoci i na obce, města a kraje, rozvířila před jejím projednáváním v Senátu opět bouřlivou diskusi. Jak se stavíte k přehlcení veřejné správy různými kontrolami?

Velmi kriticky. A nejen já. Výbor pro veřejnou správu a regionální rozvoj se množstvím a nepřehledností kontrol zabýval už několikrát. Na základě našeho návrhu si sněmovna od vlády vyžádala jejich analýzu a návrh na řešení. Předložený materiál byl pro nás zklamáním. Vlastně to bylo jen shrnutí toho, co už víme. Hlavní problém je, že například k vyúčtování jedné dotace přijde několik kontrol a každá skončí s jiným závěrem. Představitelé krajů, měst a obcí tak nemají žádnou jistotu. Výbor proto chce, aby mu vláda předložila skutečnou analýzu, a v tomto smyslu jsem jednala i s představiteli ministerstva financí. Rozumím obavám Svazu měst a obcí z toho, že do systému kontrol se přidá další subjekt bez koordinace s jinými a může tak ochromit činnost kontrolovaných obcí. Místopředseda SMO Pavel Drahovzal to vyjádřil slovy, že starostové se pak nemohou starat o své občany, ale o kontrolory. Budu nadále prosazovat zrušení duplicity kontrol. Zaznamenala jsem i úvahu, zda by neměl existovat národní koordinátor kontrol.

Značné emoce vzbuzuje nyní vládní návrh zákona o ochraně přírody a krajiny. Jak pokračuje jeho projednávání?

V době, kdy spolu hovoříme, bylo přerušeno jeho projednávání ve druhém čtení. Vláda se vrací k tomu, aby se všechny čtyři národní parky řídily jednou normou. Rozsáhlé debaty však ukazují, že nejvíce připomínek se opět týká pouze jediného národního parku. Jsem přesvědčená, že by si ten na Šumavě, vzhledem k mnoha specifickým otázkám, zasloužil vlastní zákon. To zatím vždy skončilo nezdarem. Vedení výboru se sešlo s představiteli tamních obcí, a podle některých z nich čiší z vládní předlohy snaha vyhnat obyvatele z této oblasti. Dokladovali to v rozsáhlém materiálu a výbor se proto snažil ještě před druhým čtením připravit pozměňovací návrhy, které by posílily úlohu obcí. Do žhnoucího kotle hádek kolem Šumavy přikládají někteří ekologové podezření, že prý jsou obce manipulovány developery toužícími budovat zde golfová hřiště a hotely. Myslím si, že starostové, zastupitelé v obcích a lidé, kteří zde žijí po generace, žádný zájem na zničení tohoto nádherného koutu naší země nemají. Jen tu chtějí dál bydlet a žít s vědomím, že národní park má jistá omezení.

Co obyvatele Šumavy nejvíc trápí?

Ukázal to nedávný seminář, na němž ministr životního prostředí Richard Brabec souhlasil s tím, že čelíme bezprecedentní změně klimatu. Postěžoval si, že jsme bezbranní. Podle něho lze nedostatek vody na Šumavě jen zmírnit obnovením všech vodních nádrží a uzavřením meliorace hatí. To ale řada dalších vystupujících považovala za nedostatečné. Petice „NE ohrožení zdrojů vod pro Volarsko, Vimpersko a Strakonicko“ upozorňuje na to, že v národním parku Šumava není funkční polovina lesů, zatímco většinou to bývá desetina. Usychající stromy snižují retenční schopnost lesů, což by podle něho měl být také jeden z cílů NP. Petice z jiné dílny, zase upozorňuje na 20 tisíc hektarů uschlého lesa na Šumavě. Její tvůrci se obávají, že uzákonění patnáctileté neměnnosti zón (zóny přírodní, přírodě blízké a zóny soustředěné péče o přírodu a kulturu krajiny) by mohlo vést ke zhoršení stavu. Objevují se i hlasy, zda by se neměla aktivně měnit druhová skladba dřevin. Původní pomezní prales přece nebyl převážně smrkový. Na druhé straně třeba Zelený kruh odmítá, aby obce podle zákona mohly zajišťovat protipožární opatření. To by prý mohlo vést k budování nádrží na vodu a cest k nim i v tzv. bezzásahových zónách. Pokud bude na Šumavě hořet, mají se plameny hasit pouze ze vzduchu. Sporných otázek je mnoho. Přitom udržování zdrojů vody pro obyvatele není okrajovou záležitostí. V dnešním době jde o strategickou surovinu, která může ovlivnit osudy národů i kontinentů.

Současná politická reprezentace by měla řešit i otázku, že nebyla dokončena reforma veřejné správy. Věnuje se tomu vláda a sněmovna?

V předběžné podmínce pro čerpání evropských fondů číslo 11, zaměřené na veřejnou správu, se dosud hovořilo hlavně o služebním zákonu. Méně se už ví, že jako druhý strategický cíl je uvedena harmonizace správního členění. Pracuje se proto na materiálu, který by vláda měla projednat do konce roku a poté se s ním seznámí i poslanci. Nezdá se to jako mediálně zajímavé téma a přece nedokončená reforma veřejné správy ztěžuje život občanům i podnikatelům. Na nedávném jednání kulatého stolu o územním členění státu na Vysoké škole finanční a správní v Praze zazněl příklad živnostníka z obce Rokytnice na Zlínsku. Do Valašských Klobouk musí na živnostenský úřad. Úřad práce najde ve Slavičíně a správu sociálního zabezpečení ve Zlíně. Zmatek způsobuje i to, že po zřízení 14 současných krajů a zrušení okresních úřadů zůstal platný také zákon z roku 1960 o územním členění státu, který dělí území na 7 krajů a Prahu a dále na 75 okresů. Původní kraje a okresy využívá řada resortů i státních institucí. Stačí připomenout třeba krajské a okresní soudy. Rovněž Česká správa sociálního zabezpečení má své okresní správy. Některé správní úřady se na první pohled snaží přizpůsobit krajské struktuře s voleným zastupitelstvem a správním obvodům obcí s rozšířenou působností, mezi něž se rozdělily kompetence zaniklých okresních úřadů. Neděje se tak ale důsledně a mimo zákonnou úpravu vznikají různá detašovaná pracoviště.

Jaké jsou možnosti řešení?

Zatím se počítá se čtyřmi návrhy řešení. První variantu lze označit jako nulovou. Tedy že všechno zůstane tak jako teď. I s možností přesouvat detašovaná pracoviště a různé referáty podle libovůle ústředních orgánů státní správy. A připouštím, že právě tato varianta má nejvíce příznivců. Většina ministerstev nechce nic měnit. Možná by mohla mít naději i druhá možnost, podle níž by se zrušily kraje podle zákona z roku 1960, a územní obvody by vymezovalo současných 14 samosprávných krajů. Byla by to nákladnější varianta, protože by se musely zřídit například krajské soudy i tam, kde dosud nejsou. Okresní členění by zůstalo, ale vyhlásil by se tzv. stop stav. Současná snaha správních úřadů přesouvat detašovaná pracoviště do bývalých okresních měst by se zastavila. Třetí možností je zrušit vedle krajů i okresy podle zákona z roku 1960 a důležité správní úřady, jako finanční úřady, správy sociálního zabezpečení a další, umístit do každé obce s rozšířenou působností. Těch je 205. Netuším, jak by to ministr financi rozdýchal. Poslední variantou je zrušení zákona z roku 1960 bez náhrady. Tak to by zřejmě chaosem a hrozilo hromadným ministerským infarktem. I když se zdá územní členění státu jako nepříliš atraktivní téma, ve skutečnosti se dotýká každého z nás. Někdo často, jiný zřídka, ale každý potřebujeme vyřizovat něco na úřadech. Kde je najdeme a jaké mají kompetence je proto důležité i v běžném životě. Reforma veřejné správy uvízla na půl cesty a je otázkou, zda ji vláda opravdu dokáže popostrčit dál.