Vzdělávání ve veřejné správě
Ideálem, ke kterému se máme blížit, je vzdělaný, kompetentní úředník, který rozhoduje rychle, správně, je zdvořilý a vychází účastníkům veřejnoprávních vztahů pokud možno vstříc. Přitom je slušně oblečen, nemá na nohou sandály, vstane, vstoupí-li do místnosti žena nebo starší osoba.
Okřídlená pravda říká: Jaký je úředník, takový je stát.
V souvislosti se schvalováním nového služebního zákona se vede debata, které dominuje téma odpolitizování státní správy. Zákonodárci se přou, zda vůbec, případně kolik máme mít politických náměstků a má-li být zrušeno generálního ředitelství státní služby. Nechci se zabývat všemi naznačenými problémy, i když například zrušení generálního ředitelství státní služby mně vadí. Považuji tento kompromis za kapitulaci před obecným pojetím odpolitizování veřejné (státní) služby. Poctivé by bylo, kdyby politické strany řekly, že si chtějí zachovat část vlivu na chod státní správy.
Více mě zajímá vzdělávání státní služby, druhé vážné téma po odpolitizování administrativy. Jak je realizovat? Nejlépe by bylo, kdybychom v České republice měli speciální vzdělávací instituci, která by poskytovala vzdělání pro potřebu státní správy, speciálně pro státní úředníky. Je to obvyklé v některých evropských státech, ale v České republice se to asi nepodaří. Příliš mnoho kandidátů na vzdělávání státních úředníků jen čeká na novou šanci.
Chci se jasně postavit proti snahám udělat ze vzdělávání zaměstnanců veřejného sektoru především výdělečný podnikatelský prostor pro školy všeho druhu, většinou žalostných kvalit. Úroveň nelze nahradit názvem instituce nebo školy. Sebeodbornější název školy nebo instituce ještě nic neznamená.
Ve veřejné správě nemůže a nesmí jít o vzdělání všeho druhu. V konečném důsledku o jeho úrovni nemohou rozhodovat byť sebelépe zavedení kamarádi ministrů, náměstků, poradců, ředitelů sekretariátů, … Vzdělávání státní správy musí mít pravidla, potřebuje definovanou strategii a jasnou, v konkrétním čase kontrolovatelnou cílovou vizi. Jinak to celé skončí jako typický český „ein kessel buntes“, učit bude kde kdo a kde co. Na vzdělávání budou bohatnout školy, které by naopak vzhledem ke své kvalitě měly směřovat ke svému zániku. Na úředníky státu budou mít vliv lidé, kteří by sami potřebovali řádné vzdělání a formaci. Strašná představa.
Tři priority
Vzdělávání má jen tři priority, které je třeba sledovat: Touhu, řád a obecnou vzdělanost.
- Touha: Proces vzdělávání by měl ve státním úředníkovi
probudit a udržovat trvalou touhu vzdělávat se. Učený z nebe nespadl, říká
přísloví. Nikdo se nestane vzdělaným, nebude-li pilným a vytrvalým. Píli a
vytrvalost nenahradí ani nepotvrdí hodiny strávené na různých kurzech a
seminářích, kde je nejdůležitější prezenční listina.
Jen vzdělaní a po dalším poznání toužící učitelé mohou motivovat své okolí. To však nezvládne každý. Proto je mimořádně důležité, kdo konkrétně bude učit. Ideální by bylo, kdyby část vzdělávání státních úředníků byla povinně v cizím jazyce (anglicky). To klade nárok nejen na učitele, ale i na státního zaměstnance a otevírá nové obzory.
- Řád: Systém vzdělání musí mít řád. Tento řád musí být logický, vyvážený a vedoucí k efektu. Jen s takovým řádem se studující úředníci ztotožní a budou ho respektovat, budou ve vztahu k němu disciplinovaní. Bez disciplíny a náročnosti se totiž při vzdělávání členů státní správy neobejdeme. Jsme mistry v nalézání skulin a výjimek, ve švejkování. Hra na vzdělávání, kurzy pro kurzy, testy pro testy, zkoušky pro zkoušky, jen ať všichni formálně naplní, co by se naplnit mělo. Formuláře lze vyplnit kdykoliv, peníze na účty musejí přijít hned.
- Obecná vzdělanost: Přinutit studenty (úředníky), aby přečetli
také texty, které sice bezprostředně ke zvládnutí svých pracovních výkonů
nepotřebují, které jim ale poskytnou širší vzdělanostní zázemí a informační
rozhled.
Úkolem nadřízených je trvat na znalosti problematiky nutné pro vlastní výkon funkce. Ke vzdělání úředníka je ale nezbytné, žádoucí a prospěšné, aby věděl víc, než co znát nezbytně musí. Ať růst jeho znalostí a vědomosti vede k růstu jeho osobnosti a obecné kultivovanosti.
Definujme profil státního úředníka
Kéž úředníci čtou i knihy, nejen dokumenty a texty na internetu. Projeví se to okamžitě minimálně v jejich slovní zásobě. Kdo více ví, více chápe. Definujme profil státního úředníka České republiky, co musí znát a umět, i když jde o vzdělání za hranicemi jeho každodenních potřeb. Od profilu úředníka se odvíjí nárok na jeho školitele, aby jednooký neučil slepého.
Je mně jasné, že neobjevuji Ameriku, neříkám nic zásadně nového, mám pouze obyčejný strach, aby nové vzdělávání českých státních úředníků nedopadlo jinak.
Když už vládní koalice nedokázala prosadit generální ředitelství státní služby, tak ať alespoň nedovolí privatizaci vzdělávání úředníků na principu, kdo má lepší konexe, ten bude učit. Nestavím se proti soukromým vzdělávacím institucím. I mezi nimi je několik velmi kvalitních s potenciálem růstu. Ale opravdu nesouhlasím s obecnou tezí, že soukromý sektor je lepší a výkonnější než veřejný a že proto lidé úspěšní na poli podnikání by měli učit úředníky státu. Jisté prolínání světa soukromého a veřejného je i v procesu vzdělávání ku prospěchu věci, ale není pravda, že soukromé je z principu lepší a že veřejné nestojí za nic.
Závěrem
Poznal jsem za dvacet let ve státní službě mnoho velmi kvalitních, mravně bezúhonných úředníků. Mohl jsem se na ně kdykoliv obrátit, spolehnout se na ně. Je jich ve státní správě dost a moc našemu státu pomohli. Jejich ambicí a ctižádostí je být úspěšným ve veřejné službě. Jejich kvalitní výkon veřejné služby potřebujeme všichni od bezdomovce po miliardáře, třebaže někteří si myslí, že by se jim bez státu žilo lépe. Nežilo!
Poznal jsem i hodně zbohatlíků v soukromém sektoru, kteří, měřeno jejich výdělky a bohatstvím, jsou veleúspěšní, přesto bych je svým dětem za příklad nikdy nedal a jsem moc rád, že je jako své vzory nemají. Nestojí pevně, nedá se o ně opřít, když jde o obecný zájem.
Rozhodování ve veřejné správě je jiné, než v soukromém sektoru. Jak víme již od Aristotela, ctností politiky (veřejného života) je dobro druhých, ne primárně osobní prospěch. V dobré demokracii oba světy se navzájem ovlivňují, svět soukromý a veřejný. Ani jeden by neměl ovládat ten druhý. Proto je tak vážné kdo a jak bude vzdělávat veřejnou správu.