Evropské hnutí obnovy venkova přináší důvěru v budoucnost venkovskému prostoru
Jaká to byla šťastná souhra náhod! 19. května 2011 slavil bavorský program rozvoje venkova své 30. a 29. května český program obnovy venkova své 20. narozeniny. Tato shoda nehledíc na datum května není přirozeně náhodná, neboť český program obnovy venkova je výsledkem přímo senzačního brzkého sbližování a spolupráce bavorských, rakouských a českých osobností nadšených pro obnovu venkova.

Univerzitní profesor Dipl.-Ing. Dr.-Ing. Holger Magel se narodil v Neuburgu/Donau v roce 1944. Krátce po absolvování střední a vysoké školy s technickým zaměřením se stal vedoucím projektu, který zpracovával opatření týkající se scelování pozemků v Horním a Dolním Bavorsku. V letech 1975 až 1978 se nadále věnoval práci v oblasti rozvoje venkova a scelování pozemků.
Od roku 1978 spolupracuje s bavorským Ministerstvem zemědělství, výživy, a lesního hospodářství v oddělení pro rozvoj venkova; stál v čele programu obnovy bavorské vesnice a zároveň založil novou metodu územního a regionálního plánování v rámci rozvoje venkova.
Od 1. února 1995 je vedoucím oddělení pro rozvoj venkova a výkonným ředitelem Bavorského úřadu pro rozvoj venkova. V letech 1992/93 působil také jako poradce v Evropské komisi pro rozvoj venkova ve východním Německu. V letech 1984–1995 byl předsedou Spolku německých spolkových zemí pro obnovu vesnice a členem představenstva Evropského sdružení pro rozvoj venkova a obnovu vesnice.
Jako odborník působí po celém světě, přednáší na domácích i zahraničních univerzitách a vydal již více než 250 odborných publikací a knih o obnově vesnice, územním plánování a rozvoji venkova.
Již dva měsíce po „sametové revoluci“ pozvali čeští kolegové v lednu 1990 do Prahy bavorské experty na problematiku obnovy venkova – Dr. Holgera Magela a odpovědného zástupce ředitelství Úřadu pro hospodářskou úpravu pozemků Řezno Petera Czommera. Po této první přednášce před mnoha sty starostkami a starosty českých obcí v Paláci kultury (Kongresovém centru) následovaly další semináře jako např. v Srní na Šumavě nebo na Lipenském jezeře a jako nezapomenutelný vrchol bylo setkání v krásném barokním českém Parlamentu.
Zakladatelé hnutí obnovy venkova byli političtí stavitelé mostů.
Proč to bylo vlastně možné? Bylo to proto, že právě už v tuto dobu na základě iniciativy Dolního Rakouska, Bavorska a Bádenska Würtemberska existovalo Evropské pracovní společenství pro obnovu a rozvoj venkova, které dávno před tím než Evropská komise „objevila“ obnovu venkova, bylo nositelem myšlenky hnutí rozvoje venkova v celé Evropě.
Proto bylo samozřejmé, že se mladé a ještě křehké demokracii v sousedním Česku nabídla pomoc, neboť po pádu komunistického režimu byly venkovské prostory v Česku, zrovna tak jako v jiných komunistických zemích, „zanedbanými prostory“ (Stiefkind) tamních komunistických režimů. Sloužily pouze potřebám zprůmyslněného (industrializovaného) zemědělství, byly ekologicky a krajinně esteticky poničeny (zdevastovány) a v žádném případě nesloužily myšlence vitálního a zdravého životního prostoru pro všechny obyvatele.
Proto se to dá nazvat senzací, jak rychle se filosofie a cíle bavorského a rakouského programu obnovy venkova v Česku uchytila. Následovalo mnoho neoficiálních i úředních setkání a odborných konferencí, přičemž je nutno podotknout, že se objevovaly pokusy z českých vládních míst rozjeté kolo demokracie brzdit a zavést do nových systémů regionálního plánování a obnovy venkova staré myšlení v komunistickém stylu top–down (shora dolů).
Díky bohu se čeští kolegové, především členové spolku pro obnovu venkova úspěšně tomuto tlaku postavili, takže mohl být v květnu 1991 Program obnovy venkova úspěšně uzavřen. Nesmějí zde být zapomenuty jména osobností jako Dejmal, Kruml, Treml, Florian a mnoha dalších. Také bylo štěstí že tomuto spolku poskytl plnou podporu prezident Václav Havel. Tím byla Česká republika nejlépe připravena na budoucí roky a následující vstup do Evropské Unie, která jak je známo od let 1990/1991 zřídila podpůrný fond rozvoje venkova.
Proč a jak to všechno bylo možné?
Když by se mne dnes někdo zeptal, proč toto tak časné a báječné setkání bylo možné, tak to byl jednoduše řečeno apel na positivní společné zájmy v dějinách obou zemí, apel na uvědomění si společné evropské kultury, dějin a identity. Nikdy nezapomenu na to, jak byly všichni posluchači pohnuti, když jsem tehdy při své přednášce v Kongresovém centru s trochou úzkosti v hlase po dlouhé době ztuhlých komunistických časů vzpomněl na slavnou dobu císaře Karla IV., který zanechal nesmazatelnou stopu nejen v dějinách Českých zemí, ale i v Bavorsku. Lucemburk Karel IV., král český a císař německý, byl a zůstává nosným (základním) pilířem česko bavorského přátelství.

Nové výzvy pro obnovu venkova 2020
Přeji oslavenci, českému programu obnovy venkova, především jeho „otcům zakladatelům“ a všem odpovědným činitelům Spolku pro obnovu venkova do budoucna mnoho štěstí a také otevřeného přístupu (rozhodnosti) v pokračování a vedení českého programu obnovy venkova. Venkovské obce a venkovský prostor v Evropě budou ještě vytaveny mnoha novým výzvám, zvláště když bychom měli trvat na pokud možno stejných životních podmínkách města a venkova. Jde o stále intensivnější globalizaci, zvyšující se konkurence v otázce polohy (lokality) – regiony a konkurence město – venkov, dále k tomu musíme připočítat důsledky klimatických změn, změny energetických zdrojů, narůstající urbanizace s nebezpečím vyprazdňování venkovských prostorů, změna struktury řemesel (živností), zemědělství a místního zásobování. S tím je spojené nebezpečí rostoucího vylidňování vesnických center (jádra obcí). Na toto všechno musí program obnovy venkova najít odpověď, tak jak se o to pokusila moje katedra při zpracování výzkumného projektu Obnova venkova 2020. Právě Evropský pracovní spolek pro obnovu a rozvoj venkova jakožto celoevropská myšlenka se k tomuto úkolu musí postavit čelem. Česká republika se mezitím již stala členem tohoto pracovního spolku.
Občanská společnost
Jak v Česku, tak i v Bavorsku se musí ještě více než dosud vykonat v obratu od paternalistického přístupu státu k aktivní občanské společnosti. To se ovšem nestane automaticky, tady musí jak stát, tak Spolky nabídnout pomoc občanům – v mezinárodních souvislostech se tím rozumí Capacity Building and Empowerment (tvorba a posilování kapacit). Především školy pro obnovu a rozvoj venkova jsou ideálním místem a příležitostí které poskytují tento nástroj pro účast občanů jako jsou společné diskuse, představy a hledání vizí, ale i řešení konfliktních situací.
Velký problém také představuje zcela určitě to, že ve stále větších částech země dochází k útlumu (života) vesnic a venkovských regionů. Zde se musí podařit tento trend , který je výsledkem demografických změn, stárnutí obyvatelstva, nízké míry reprodukce a rovněž migrace, stabilizovat. Za tím účelem se musí vytvořit atraktivní pracovní příležitosti, včetně moderní infrastruktury informačních technologií, aby se tak umožnila lepší slučitelnost povolání a rodiny. V regionech, kde toto nebude možné, je třeba nastartovat nutné i když bolestné postupy, které budou přizpůsobené podmínkám útlumu. Tyto postupy jsou již v chodu ve velkých částech východní části Německa. Všude tam je to bráno jako velice „hořký“ vývoj, který znamená nutnou změnu v myšlení starostů obcí, ale i tam žijícího obyvatelstva.
Pracovat s novou chutí
Zároveň to ovšem neznamená vymírání těchto prostorů. Neboť obnova venkova i když se v některých případech musí zabývat managementem ubývání venkovského prostoru, je jednou z nejlepších zbraní, jak nepropadnout pasivní resignaci, ale společně ve spolupráci s občany a odborníky si uvědomit problémy, které bude třeba v budoucnosti řešit, přistupovat k nim aktivně, s tím, že je pro ně nutné vytvořit určité strategie a opatření.
Je to podobné jako u nemoci, teprve tehdy když vím, co mně chybí, mohu začít analyzovat, vytvářet strategie a zase se vzchopit a proti nemoci se úspěšně bránit.
Činovníci obnova venkova mají stále na mysli dosti skličující, i když aktuální výrok bývalého francouzského ministerského předsedy Edgara Faura: Když venkov nemůže volně dýchat, potom se dusí města. To bylo od Faura svého času proroctví, které se nyní dramaticky naplňuje v Asii, Africe a Latinské Americe. Když vidíte tamější megametropole a jako rakovina se rozrůstající „městské slumy“, vracíte se kajícně domů do „staré Evropy“ a začnete pracovat s novou chutí ať v Bavorsku, Rakousku, nebo Česku na obnově venkova a posilování udržitelného životního prostředí na venkově.
Tuto odvahu a chuť přeji všem odpovědným činitelům v Česku.