Poutní místa na českém venkově
O české religiózní krajině můžeme také hovořit jako o krajině barokní. Venkovská krajina je totiž doslova poseta množstvím drobných sakrálních stavbiček (křížků, kapliček, soch světců), které z velké části pocházejí právě z období baroka. Nedílnou součástí krajiny jsou i poutní kostely či kaple na vyvýšených místech nebo jako dominanta nejedné vsi.
Poutní místa přitom již dnes nepředstavují výhradně místa svatá, místa, k nimž směřují procesí poutníků a kde je člověk blíže Bohu. Pro mnoho lidí je poutní kostelík na kopci, ke kterému vede stinná alej, zajímavým výletním místem, cílem nedělní vycházky, architektonickým skvostem, anebo třeba krajinnou dominantou neodmyslitelně spjatou s rodným krajem, siluetou, která již zdáli připomíná domov. Modernizace společnosti, proměny životních hodnot a životního stylu i pokračující sekularizace společnosti vede ke změnám ve významu, charakteru a vnímání poutních míst. Ačkoli místa samotná, respektive sakrální architektura se proměňují jen nepatrně.
Česká religiózní krajina
Zní to možná jako nadsázka, ale religiózní krajina taková, jakou ji známe z prozaických obrázků Josefa Lady, se od jeho dob příliš nezměnila. Co máme na mysli, hovoříme-li o "religiózní krajině"? Je to prostředí, v němž se vyskytují krajinné prvky (hory, stromy, prameny), stavby (svatostánky, oltáře) a výtvory (svaté předměty – relikviáře, obrazy), které mají religiózní symboliku nebo určitý duchovní význam, byly za tímto účelem vytvořeny, označeny, vysvěceny, ačkoli v současnosti již tato jejich stránka nemusí být vnímána.
Religiózní krajina se mění podle náboženského kultu převažujícího ve společnosti na daném území v daném čase. Česká religiózní krajina je dnes odlišná od krajiny v době, kdy naše území obývali Keltové, byla utvářena po staletí vlivy křesťanství a židovské kultury. Jistěže se česká religiózní krajina počátku 21. století v lecčems liší od krajin malovaných Josefem Ladou. Ale ve své podstatě v ní stále nacházíme barokní kostel s cibulovou bání obklopený hřbitovní zdí, který vévodí návrší nad vsí, nebo jeho věž vykukuje nad střechami domů. Na návsi pod lípou opět najdeme kamennou sochu Jana Křtitele, na mostě svatého Jana Nepomuckého a na rozcestí stejná boží muka. Je pravdou, že mnoho sakrálních staveb a posvátných předmětů se do dnešní doby také nedochovalo, ať už vinou nedbalosti lidí, přičiněním vandalů a zlodějů, nenávistí různých skupin obyvatel či jedinců k církvi a k původním uživatelům těchto artefaktů (nacismus, komunismus), nebo se pro ně již v sekularizované společnosti ztratilo využití.
Podoby poutního místa
Když se řekne "poutní místo", zpravidla si jeho kompozici v krajině představíme jako výstavní barokní kostel na odlesněném vrcholu kopce, krajinnou dominantu viditelnou z mnoha směrů, k němuž vede křížová cesta. Takovou podobu dostala většina posvátných míst na území Česka v 17. a 18. století. Ačkoli poutní tradice je v křesťanství, zejména v římskokatolickém vyznání, velmi stará a velký význam nabyla ve středověku (včetně dalekých poutí do Svaté Země), právě v období baroka poutě znovu prožívaly svůj "zlatý věk" a stará poutní místa se dočkala rozsáhlých rekonstrukcí a úprav. V Česku se k tomu přidávaly i mnohé další stavby ve snaze upevnit po bitvě na Bílé hoře v protestantských Čechách katolickou víru, demonstrovat její sílu v kráse kompozice barokní krajiny. Stavitelé usilovali o zasazení sakrální stavby do krajiny tak, aby ji okolní prvky ještě zdůrazňovaly, daleké průhledy či bezlesí k ní sváděly zrak a aby byla viditelná na vyvýšených místech.
Krajinná konfigurace měla vedle estetické stránky především náboženskou symboliku, měla připomínat určité biblické místo (např. Kalvárie – místo ukřižování Krista) nebo obecně pokoru před velikostí a dokonalostí Boha.
Poutní místo má však mnoho různých podob. Nemusí se jednat pouze o velikou baziliku, jakou známe ze Svatého Kopečku u Olomouce, Dubu na Moravě nebo ze Svaté Hory u Příbrami. Věhlas dalekých výstavných chrámů často předčila lokální oblíbenost na první pohled nenápadných míst, která ukrývala milostné sošky a obrazy nebo jiné zázračné předměty, léčivé prameny (Deštná u Jindřichova Hradce, Křešice na Litoměřicku), kameny s otisky těl světců (Svatý Kámen u Českého Krumlova) apod.
Poutník sice může vykonat pouť z různých důvodů, jít na posvátné místo hledat klid k rozjímání, duchovní útěchu, náboženský zážitek, setkat se s komunitou věřících, ale významným cílem pouti vždy bylo také spatřit unikátní svatý předmět, vyprosit u něj pomoc, ochranu, najít uzdravení. Takový artefakt si získal úctu na základě svých zázračných skutků kdekoli v "sebezapadlejším" regionu.
Často se zde prolíná kombinace prvků různých religiózních krajin: stromů a pramenů (typických projevů lidové mystické zbožnosti) a architektonického ztvárnění jejich náboženského významu. Jednoduše řečeno vše zpravidla začalo podle legend tak, že v lesním porostu kdosi našel dřevěnou sošku a tu ukryl do dutiny ve stromě nebo zázračně přežil setkání s divou zvěří a jako výraz díků pověsil na kritickém místě svatý obraz, případně se napil z pramene a vyléčil tím vleklou chorobu. Takové místo začalo být záhy uctíváno a navštěvováno poutníky, z nichž se některý zámožnější rozhodl vystavět zde honosnější svatostánek. Někdy zůstalo "pouze" u kapličky, ale často, jak se věhlas svatého místa šířil a poutníků přibývalo, byl předmět buďto přenesen do duchovního centra regionu nebo byl svatostánek dále rozšiřován a přestavován na původním místě.
Regionální obliba svatých
Nejčastěji se však poutní tradice rozvinula k obrazu, sošce, ostatkům svatých, a dalším náboženským artefaktům, které pro farnost pořídil bohatý donátor (Horní Bukovsko u Veselého nad Lužnicí), církevní představitel (Vojslavice u Želivu), byly dovezeny z ciziny či vytvořeny jako kopie slavných předmětů (kostel Obětování P. Marie v Českých Budějovicích) nebo konaly zázraky a začaly být proto vyhledávány poutníky ze širšího okolí (obraz Panny Marie Klatovské).
Narozdíl od prvně jmenovaných svatostánků, které byly vystavěny cíleně jako poutní nebo jako přístřešek pro milostný předmět a upomínka zázraku, tato místa mohla mít původně zcela jinou tradici. Náboženský artefakt byl věnován kostelu, který v místech stál již předtím, často od středověku, a byl zasvěcen některému světci. Například předmětem pouti v kostele sv. Havla v Rožďalovicích na Nymbursku je milostný obraz Panny Marie Karmelské z roku 1774.
Ovšem v kostelech bývalo vždy více různých náboženských artefaktů, které se nemusely přímo vztahovat k zasvěcení kostela. Proto nám zasvěcení vždy nevypovídá o tom, co ve svatostánku nalezneme, komu je věnována hlavní pouť v roce. Co však můžeme vyčíst ze zasvěcení církevních staveb, je regionální obliba a preference některých světců. Vzhledem k rozšíření mariánského kultu v období baroka je také většina poutních míst a obecně sakrálních staveb v Česku zasvěcena Panně Marii. V Čechách panovala velká úcta k zemským patronům, především ke sv. Václavu, ale časté je i zasvěcení sv. Vojtěchu, sv. Anně apod. Moravská poutní tradice se zase velmi silně váže k cyrilometodějské misi, zatímco v Čechách žádné poutní místo zasvěcené těmto slovanským věrozvěstům nenajdeme. V pohraničních oblastech nacházíme vlivy německého osídlení v uctívání jiných patronů – kostel sv. Vintíře v Dobré Vodě u Sušice, místa spojená s pobytem sv. Wolfganga na Klatovsku aj.
Změny využití poutních míst
Tradice každého poutního místa je udržována skrze praktikování poutí, pobožností na daném místě, povědomím o těchto skutečnostech v myslích veřejnosti či alespoň vybrané skupiny obyvatel. Poutní místo však snadno upadne do zapomnění, pokud již společenské hodnoty, válečné události apod. nepřejí jeho návštěvě. Drobné stavby, není-li o ně pečováno, zaniknou rychleji a zrakům snáze ukryté, než velký kostel. Pokud se podíváme na mapu typů poutních míst dle velikosti stavby, vidíme, že na Moravě se vyskytuje větší množství kaplí a drobné sakrální architektury, než v Čechách. Konstrukce takové mapy pochopitelně podléhá mnoha omezením. Jedno z nich je například dostupnost pramenů, soupisů poutních míst, které se mohou regionálně lišit a být neúplné, takže ne všechny objekty se podaří podchytit. Přesto se zdá, že uvedená mapa potvrzuje skutečnost, že náboženský život na Moravě je živější než v Čechách a že poutní místa mají dodnes v tamní společnosti svůj tradiční význam. Obraz náboženského života a poutních tradic by dále dokreslily údaje o počtu poutníků, účastníků bohoslužeb na poutních místech. Zde by jistě Morava významně předčila Čechy.
Již na začátku našeho článku jsme zmínili, že charakter a využití poutních míst se v čase mění. Na jedné straně máme v našem kulturním prostředí vžitý poznatek, že kostel, kaplička, kříž jsou náboženské prvky v krajině, ale jaký podíl populace je na druhé straně k tomuto účelu využívá? Jaké hodnoty s nimi spojujeme? Jdeme se skutečně do kostela pomodlit, nebo si chceme prohlédnout jeho výmalbu, mramorové sloupy, bohatě zdobené oltáře? Je pro nás více sakrálním, nebo architektonickým a historickým dědictvím? Chce zastupitelstvo obce opravit poničenou sochu svatého na návsi proto, že v tomto stavu daného světce neoslavuje, anebo proto, že nevzhledná socha činí nevzhledné prostředí celé vsi, působí nelibě na místní obyvatele i návštěvníky, prostě "to vypadá ošklivě"?
A tak přeci i poutní kostel v méně religiózních Čechách v sobě ukrývá duchovní hodnoty a vnitřní význam. Může představovat pro místní obyvatele velkou cennost v podobě jejich dědictví po předcích, symbol jejich regionu, prvek regionální identity.
K čemu slouží poutní místo?
Tato otázka se na první pohled jeví jako naprosto nesmyslná. Přeci náboženským poutím! K čemu ale dnes slouží poutní místo, které se nachází v pohraničí, odkud byli po roce 1945 odsunuti němečtí obyvatelé, když noví příchozí vnímali toto posvátné místo jako výraz hodnot a víry nepřátel nebo minimálně úplně cizích lidí a neviděli důvod obnovit zde poutní tradici a stavba nezadržitelně chátrá? K čemu dnes slouží poutní místo, kam přijde o hlavním svátku hrstka poutníků a v nestřežený okamžik zloděj hledající poslední cenný předmět? K čemu dnes slouží poutní místo se zářící novou fasádou, kde však náhodný příchozí nalezne po celý rok uzamčená vrata a žádnou informaci o konajících se poutích?
I taková poutní místa v Česku máme a není jich málo. Co od nich lidé očekávají, jaký k nim mají vztah? Očekávají od nich vůbec něco? Měli by takové názory znát zastupitelé obce? Může znalost takových názorů pomoci rozvoji obce nebo alespoň zkvalitnění prostředí pro život v obci? Co se stane po rozsáhlé rekonstrukci nevyužívané sakrální stavby? Co taková investice znamená, komu slouží? Jak se opravou změní využití stavby? Jak bude stavba bez využití vypadat za dvacet let?
Mělo by to tedy znamenat, že opravovat církevní stavby v Česku je zbytečné a nepotřebné? Byli bychom zděšeni, kdyby toto mělo být vyústění našeho článku. Možná je v jeho závěru příliš otázek a žádné odpovědi, ale ty by měl každý jedinec a každá obec hledat ve svém regionu. Údržba, úprava a zvelebování religiózní krajiny je žádoucí a účelné v případě, že o ni má někdo zájem a že dojde k vhodnému konsensu všech zájmů vážících se k ní. Poutní místo či obecně sakrální stavba by měla být místem, které bude různé skupiny obyvatel spojovat a ne rozdělovat. Může být nekonfliktním společným dědictvím, které stojí za to chránit, i když třeba pro každého s jiným vnitřním významem.
Příspěvek vzniknul za podpory projektu GA UK č. 165110 "Poutní místa v kulturním dědictví české společnosti a jejich role v reprodukci územních identit".