Na prahu 21. století

30. 1. 2008 OF 5/2007 Životní prostředí

Časopis Respekt přetiskl článek ze známého britského periodika "The Economist", který se věnuje debatě o společenské odpovědnosti podniků (Corporate Social Responsibility -- CSR). Mnohé firmy usoudily, že užívat, nebo alespoň argumentovat touto zodpovědností, je může stavět do lepšího světla, než ve kterém by normálně byly. Je otázkou, co to v praktických důsledcích znamená.

Klasičtí zastánci a obhájci trhu nemohli jinak, než resolutně připomenout, že "jedinou společenskou odpovědností podniků je zvyšovat zisky".

Článek informuje o stanovisku amerického levicového ekonoma Roberta Reicha, který ve své publikaci Superkapitalismus pokusy o uplatnění CSR odsuzuje. Zůstává v pozici obhajoby trhu a zisku, ale společenskou odpovědnost očekává od vlád a další reprezentace států. Ty je údajně nutné přinutit, aby byly společensky odpovědné, řešily sociální a další problémy a hlavně, aby stanovily pravidla, zajišťující, aby tržní jednání soutěžících firem s cílem maxima zisku nebylo v rozporu se zájmy a cíli společnosti jako celku, nebo dokonce aby se uvedené reprezentace s firemními cíli ztotožnily.

Veřejný zájem

Podnikatelská sféra má dnes obrovskou moc: moc podpořit nebo zesměšnit "udržitelný" život. Podpůrná síla reklamy a médií dovede, v důsledku nevzdělanosti nebo služebnosti, zmanipulovat cokoli. Média mohou svým zaměřením ignorovat skutečné trendy, vedoucí proti dosavadním devastačním trendům, kterých se dopouštíme vůči planetě. Připomeňme "udržitelnost", pojem, který se zneužívá v procesech a argumentacích naprosto neudržitelných.

Lákavé pobídky lobující podnikatelské sféry odvádějí politiky od jejich poslání a možné změny světa na prahu 21. století se tak oddalují a komplikují. Ekonom Robert Reich hovoří "o zničující politické moci obrovského bohatství podniků". Přínosem k bodu obratu by bylo "..přimět podniky, aby jednaly informovaně a ve svém vlastním dlouhodobém zájmu". Ukazuje se, že zde někde se protínají účinky "chytrého managementu" (opět Robert Reich) i požadované společenské odpovědnosti. Přijměme Reichovo zjevně správné tvrzení, že CSR by měla přicházet od osvícených politiků, a to na všech úrovních.

Podpora cílů trhu politickou reprezentací by nebyla ničím negativním, kdyby prezentovala především jasné postoje tzv. "veřejného zájmu", který by závažností argumentů vyvažoval ty mocnější, soukromé a institucionální zájmy. Zatím je to jinak. V povědomí veřejnosti panuje přesvědčení, že "vytvářet optimální podmínky pro podnikání", je totožné se zájmem veřejným. Vůdčí ideou je "zelená" pro podnikání. Úroveň, kvalita záměrů, jejich obecná prospěšnost, životnost atp. jsou druhotné. Důsledky se dostavují opožděně, ale jsou dlouhodobé. Takto ovlivňovaný, nebo dokonce "zmanipulovaný" veřejný zájem přinesl na léta narušenou sídelní strukturu v krajině a mnoho patových situací, zaviněných špatnými koncepcemi, neodborností, povrchností. Neuvážené, nerealizovatelné rozměry rozvoje blokují za současných podmínek obcím jejich úsilí "jak z toho". Kdo věrohodně vyjádří veřejný zájem? Kde je odpovědnost, vyjádřená legislativou?

Předpokládali bychom, že autoři územních plánů patří také mezi ty, kteří mají formulovat a zastávat veřejný zájem s prokazatelnou odborností. Tento očekávaný postoj je velmi často přehlušen komerčním zájmem, vedoucím k podobám, diktovaným investorskou sférou. Ta nemůže být obviněna z pochybení. Chová se přesně v intencích tržních zákonů a jde tvrdě za maximálním ziskem.

Zdá se, že chtít za současné situace umravnit trh a jeho cíle zisků prosazením společenských korekcí pro společnost je (zatím) naivní. Naplnění pojmu "účast veřejnosti" při její dosavadní neinformovanosti a bez cílevědomé podpory státní reprezentace zní v těchto souvislostech poněkud bezzubě. Nastolené klima ostouzí snahy po zavedení změn s cílem kultivace prostředí, k prosazení inovativních technologií, nejrůznějších limitů nebo ke snahám po určitém řádu v našem chaoticky užívaném městském nebo venkovském prostředí. Je skutečně veřejným zájmem zabírat téměř libovolně plochy krajiny kdekoli, aniž máme ujasněno, nejde-li o území, která bychom měli nechat nezastavěná? Je skutečně veřejným zájmem posadit co nejvíce občanů do automobilů a následně je nechat (snad ne efektivně) postávat na různých silnicích několikrát denně a přitom podceňovat rozvoj veřejné dopravy? Je až s podivem, jak tupě opakujeme notorické chyby, které se staly v jiných státech téměř před padesáti léty. Firmy vinit nelze. Koho tedy?

Individuální zájem

Vše, co překáží zjednodušeným představám o vše řešícím trhu, může být prohlášeno za "zátěž", "překážku", někdy ještě "zbytečnou". Je to znak pokleslé kultury podnikání u nás, ale zejména chybějící kultury "veřejného zájmu".

Z těchto příkladů je patrné, do jaké situace se u nás dostal pojem "veřejnost". Možná, že jsme nuceni sdílet iluzi, hojně podporovanou v 90. letech, že "společnost neexistuje, existují jen silní jedinci" (M. Thatcherová). Tento silně podporovaný individualismus se všemi důsledky může být jednou z příčin, proč společnost necítí nedostatek, nebo dokonce absenci "sociální soudržnosti", která by jasněji vyjádřila vědomí potřeb korekcí mnoha současných dění.

Proč tomu tak je? Vidět dále, než za trvání investiční akce, nebo dobu volebního období znamená nedostatek zkušeností, vzdělání, nebo jinou motivaci? Dr. P. Robejšek, ekonom a politolog, který působí v Hamburku, v nedávném rozhovoru pro ČT odpověděl na otázku v čem vidí rozdíly mezi veřejnou sférou v současném Německu a v ČR (volně interpretováno) toto: "...naše republika je v jakési quasi-gründerské fázi obnoveného kapitalismu, kdy jeho akumulované hodnoty jsou pociťovány jako stále nedostatečné. Platí to především pro jednotlivce, kteří se snaží nashromáždit prostředky pro sebe a prosazovat své zájmy a teprve následně dochází na zájem veřejný. Německo má tuto fázi údajně dávno za sebou. Materiální zbohatnutí již není heslem dne, a proto se mohou objevovat vůle a ochota podílet se na velkorysé činnosti pro celou společnost a posuzovat situace z dlouhodobého hlediska zájmů veřejnosti včetně seriózních hledisek "udržitelnosti".

Exploatace planety nebo příslib jiné orientace?

V roce 2003 vyšla v českém překladu pozoruhodná kniha P. Hawkena a A. a L. H. Lovinsových, nazvaná "Přírodní kapitalismus", v jejímž podtitulu stojí "Jak se rodí další průmyslová revoluce". Na překladu se podílel Mgr. Bohuslav Blažek, silný zastánce vývodů této publikace, od jehož nečekaného úmrtí uplynuly v těchto dnech dva roky.

Knihu lze rozdělit na dvě části, které se prolínají jednotlivými kapitolami. Jednak jde o šokující soubor informací o tom, za jakou cenu lidstvo (resp. jeho mocnější část) dosáhlo své dnešní civilizační úrovně, tj. do jakého stavu svým působením celou planetu přivedlo (a přivádí), jednak o část nadějných pohledů do budoucna, podložených celým arsenálem argumentů a výsledků výzkumů, kdy integrací a regenerací technologií s nebývalým důrazem na vysokou účinnost přírodních zdrojů se může dospět k ohleduplné a skutečně "dlouhodobě udržitelné" existenci celé přírody na této planetě, aniž se část lidstva musela vzdát svých snah po soutěži a zisku. Neustálý trend inovací a invence je podporován "veřejným zájmem" pro inteligentní podnikatelskou sféru.

V 15 kapitolách kniha provádí čtenáře klíčovými oblastmi lidských činností. Volně interpretováno: Jak se může proměnit automobil. Příroda jako vzor bezodpadového hospodaření. Revoluce v projektování. Úsporné a přitom atraktivní inteligentní budovy. Více za méně -- a podceněné vzdělání. O "mudě" (japonský výraz pro plýtvání, marnost nebo bezúčelnost), tj. o nákladných operacích, které nepřinášejí žádný užitek. Přírodní kapitál na příkladu tajuplného pojmu "půda". Důležitý průmysl vláken a jejich nadále neudržitelný způsob výroby. Odlidštěná výroba potravin. Trestuhodné plenění vodních zdrojů. Křehká atmosféra, naše ignorance a možný obrat. Cesta za správným fungováním trhů. Příčina problémů-naše předchozí "řešení". Podceňování širších kontextů. Překračování kapacity této planety a opozice podnikatelské sféry. Harmonizace "přežití" přírody s kapitalismem na planetě.

Produktivita přírody

Základem celé koncepce je důraz na vzrůstající produktivitu přírodních zdrojů. Znamená větší množství užitku z produktů, z práce, při radikálně snížené spotřebě materiálů a energie. Hnutí, do kterého se autoři publikace zapojili, vyjádřilo až šokující možnosti zvýšení efektivnosti (vyjádřeno tzv. "faktorem čtyři", faktorem 10, nebo ještě vyššími). Po létech příprav bylo možné tuto koncepci formulovat do tzv. "Carnoulské deklarace" (1994). Kroky v naznačeném směru vysoké účinnosti zdrojů mají odvrátit hrozící pohromu, která by při dnešních "tupých", stereotypních a dravých metodách dříve či později nastane.

Co je důležité pro 21. století: některé evropské vlády přijaly tuto deklaraci za základ svých programů, stejně tak jako Evropská unie jako celek. Ta přijala deklaraci jako nové paradigma udržitelného rozvoje. Nejde jen o úspory zdrojů a peněz, ale také o zlepšení kvality života.

Například: V tepelně účinnějších budovách není zapotřebí ani klimatizace, ani vytápění (což zní až snově). Je slibné, že pro každou probíranou oblast činností již existují realizované případy, kdy inteligentní, prozíravé firmy již zcela přehodnotily způsob tvorby zisku, o který v žádném případě nepřicházejí.

Publikace mj. dokazuje, že úsilí o zvýšení standardu života států jako je Čína a Indie nemůže být dosaženo "klasickými" způsoby, kterými Západ dosáhl v minulosti své dnešní úrovně. Pro tyto metody již není dostatek přírodních zdrojů ani prostředků, jak odbourávat negativní dopady takových procesů vůči planetě.

Kniha dále upozorňuje na současné manipulace s ekonomickými prostředky i hodnotami, kdy do finálních produktů nejsou započítávány některé klíčové náklady. S mnoha přírodními zdroji se nakládá jako s volnými statky. Důsledky bezohledného pustošení nejsou ve svém souhrnu známy. Vědomí těchto hrozeb existuje, stejně jako jejich ignorování.

Vysoká úroveň dnešních technologií a vzdělání lidí dovoluje restrukturalizaci činností a produktů ve směru stále větší shody s biologickými ekosystémy. Oproti primitivnímu "ovládnutí přírody" se objevuje pokora a obdiv k cestám přírody, jež je v účinnosti využití svých zdrojů zatím lidskými technologiemi nedostižná.

Autoři se netají tím, že konzervatismus mocných odvětví, jmenovitě automobilového průmyslu, stavebnictví, atp., brzdí potřebné revoluční změny, zejména tam, kde neexistují viditelné výsledky chystaných změn, připravené vysoce účinným výzkumem a prosazované do praxe. O to více si musí být politická reprezentace vědoma, proč a jak má ovlivňovat vládnoucí hospodářské "elity".

prof. Ing. arch. Miroslav Baše