K poskytování služeb, analýze návštěvnosti a personalizaci reklamy se využívají soubory cookie. Informace o použití webu mohou být sdíleny s dalšími partnery působícími v oblasti sociálních médií, inzerce a analýz. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace

Potravinová obslužnost obcí: plošná řešení neexistují

Datum: 26. 11. 2018, zdroj: OF 4/2018, rubrika: Regiony

Jednak v souvislosti s blížícími se komunálními volbami, ale také vzhledem k tomu, že především v nejmenších obcích skutečně končí svou činnost místní vesnické prodejny potravin, se politici napříč stranami předhánějí v receptech, jak tento problém řešit.

Ve hře jsou tak různé plánované dotační programy, případně daňové úlevy. Všechny doposud prezentované plány mají ale jedno společné – totiž, že se o podmínkách podpor bude rozhodovat na centrální úrovni a příslušná opatření budou mít plošný charakter.

To znamená, že všichni dotčení budou mít nárok (pokud ovšem vůbec po volbách na realizaci slibů dojde) na stejné dotace, úlevy či další projekty sociálního inženýrství. To je ale přesně to, co venkov nepotřebuje.

Různorodost obcí

Stejně jako je krajina a příroda v každé své lokalitě jedinečná a nelze jí vtěsnat do úřednického šuplíku (proto také nejsou a z podstaty ani nemohou být dotace do zemědělství stoprocentně spravedlivé), platí to samé na potřeby jednotlivých obcí. Jedinou systémovou cestou je změna v zákonu o rozpočtovém určení daní s tím, že nejmenší obce budou při rozdělování vybraných daní zvýhodněny oproti současnému stavu.

Důležité ovšem také bude, co se bude rozumět pod pojmem malá obec – často se v této souvislosti mluví o obcích do 2000 obyvatel. Jenže daleko větší problémy, nejen s potravinovou obslužností, existují především v případě obcí do 500 obyvatel a méně. Platí přitom, že čím nižší počet lidí v obci, tím je zajištění základních služeb těžší, ba nemožné. Pokud se pak týká zmiňované potravinové obslužnosti, pak podle různých analýz, které si dělají maloobchodní sítě, se pohybuje minimální počet obyvatel k tomu, aby se mohla ekonomicky nějaká menší prodejna potravin v místě udržet, mezi 3000 až 5000 obyvateli. Jinak je třeba její provoz dotovat.

Dotovat je ale často nutné i jiné služby, pro tu či kterou obec možná důležitější, než je prodejna potravin. Záleží tak především na tom, jak daleko je nejbližší obec, která takovou prodejnu má, a především, zdali jde o místo, kde lidé z obce bez prodejny také pracují, nebo alespoň jejich značná část. V takovém případě si samozřejmě nakoupí v místě pracoviště, a přímo v obci je pak prodejna zbytečná. I když je to samozřejmě nadsazené, vždy se najde několik buď starších nepracujících lidí v důchodu, nebo naopak mladých nepracujících lidí pečujících o malé děti. Ty ale dostatečný odbyt ani pro malou prodejnu v místě nezajistí.

Jinými slovy, dotovat a držet v nejmenších obcích prodejny potravin, a zajistit tak místní potravinovou obslužnost, nemusí být často hlavní obecní priorita. Právě proto by měla jít změna rozpočtového určení daní ruku v ruce s umožněním většího prostoru pro vedení obcí s veřejnými prostředky svobodně nakládat. Hlavním principem pomoci by tak mělo být „více peněz a kompetencí“, což je ovšem téměř opak toho, čeho jsme reálně svědky. Tedy pokračující centralizace, byrokratizace a navzdory deklarativní podpoře malého a středního podnikání, které je pro menší a střední obce zcela typické (respektive spíše bylo) růst závislosti obcí a jejich vedení na centrech, ať už je to kraj nebo ministerský úřad.

Podpora malého a středního podnikání

Právě skutečný rozvoj malého a středního podnikání, do něhož lze počítat také různé typy služeb, představuje pro obce základ jak pro vytváření vlastních finančních zdrojů na své důležité programy, tak pro klientelu, která může alespoň některé základní služby v obci svou poptávkou udržet.

Důležitou součástí atraktivity obcí je pak samozřejmě turismus. Jeho potenciál v ČR zdaleka není vyčerpán, i když různé typy cyklostezek nebo naučných stezek rostou po naší zemi jako houby po dešti. I když vlastně spíš jako houby poté, co zas tak moc nepršelo. V ČR tak existují místa turisticky zcela „profláknutá“, jako je třeba Pravčická brána nebo jižní Čechy, ale také dosud turisticky, a tedy i podnikatelsky neobjevená. Postupně rostoucí zájem veřejnosti o přírodu a krajinu i četné historické památky (nemusí to být zrovna známé zámky a hrady) skýtá proto potenciál tohoto trendu využít. I když to tak na první pohled nevypadá, alespoň po část roku by se tak mohla vytvořit klientela, která obci ekonomicky pomůže, třeba i se ztrátovou prodejnou potravin. Vymyslet zajímavý příběh nějaké naučné stezky přitom není zas tak složité…

S možným turismem samozřejmě ale také souvisí základní infrastruktura, kvalitní přístupové komunikace, dopravní obslužnost, restaurace a nakonec i ony cyklostezky. V určitých případech je – především pro návštěvníky, právě restaurace důležitější než prodejna potravin. V naší zemi se totiž, i díky uzavření řady restaurací kvůli regulacím typu EET, zákazu kouření, omezování hracích automatů, rušení nočního klidu a dalších projevů byrokracie, není na řadě míst kde najíst, což v praxi opět znamená pokles ekonomického potenciálu obce pro vlastní obyvatele i její návštěvníky. Je přitom docela varující, že nefunkční hospody najde našinec i ve větších městech a v místech, kde by absenci této gastronomické služby vůbec nepředpokládal.

Dostupnost služeb v obcích, byť se potravinové obslužnosti tolik netýkající, by bylo vhodné podpořit také moderními komunikačními prostředky. Například, a tady by byla plošnost na místě, vysokorychlostním internetem. Primárně by to bylo přitom žádoucí hlavně z hlediska zdravotnictví. Internet lze ale také prostřednictvím e-shopů využít i při objednávkách potravin. Samozřejmě je to nákladnější, ale pokud by si ale lidé z obce zvykli na sdružené objednávky, mohli by dosáhnout na různé množstevní slevy. Faktem totiž je, že ani potravinářské zboží v malých venkovských prodejnách není nejlevnější, náklady na provoz se musí rozpočítat do menšího objemu prodávané produkce. Takže na obecně chudší vesnici nakupují místní lidé paradoxně jídlo za vyšší ceny, než v obecně bohatších městech. Což znamená, že nevýhodnost e-shopů je v obci o něco nižší.

Naopak teze o zásobování obcí pojízdnými prodejnami, jako tomu bylo v minulosti, je třeba opustit. Dosavadní zkušenosti nejsou zrovna pozitivní, ani pojízdné prodejny zásobující menší obce zas tolik zboží neprodají, takže je častou praxí, že neudané zboží následně prodávají v blízkosti standardních obchodních míst, aby jej nemusela posádka vracet zpět do skladů. To nelze donekonečna, jakákoli potravina každým transportem ztrácí něco na své kvalitě, snad s výjimkou zboží s dlouhodobou trvanlivostí. To však není zrovna typ produktů, který je učen ke každodenní a krátkodobé spotřebě, což je ovšem to, co na obcích chybí.

Naopak za úvahu stojí jiná než standardní otevírací doba obecních obchůdků. Přijmeme-li tezi, že většina lidí z obce dojíždí za prací mimo své bydliště, protože v něm pracovní příležitosti nejsou, vychází z toho logicky, že nakoupit základní potraviny, případně něco, na co přes pracovní den zapomněli, potřebují v místě svého bydliště večer, případně o víkendu. Což znamená, že by obecní prodejna nemusela mít otevřeno přes den, ale spíše navečer a v sobotu a v neděli, což by znamenalo zkrácený pracovní úvazek a tedy nižší náklady na plat prodavače nebo prodavačky. Problém ovšem samozřejmě je, kdo by chtěl takovou pracovní dobu akceptovat.

Multifunkční centra

Jako skutečně systémové řešení pro potravinovou obslužnost obcí se tak jeví budování multifunkčních center, která by propojovala několik typů služeb najednou. Na některých místech v tomto duchu již funguje projekt „Pošta Partners“, spojení pouze poštovních služeb například s prodejem potravin (mimochodem tato myšlenka je stará více než 10 let, Česká pošta ale mnoho let takové spojení odmítala). To však není plně dostačující. Jistě platí, že vyšší počet služeb v praxi znamená širší a složitější dohody jednotlivých partnerů. Přesto se zdá, že pro mnohé lokality jiné východisko, než multifunkční středisko nebude. Takové středisko by přitom mohlo spojovat prodej potravin, poštovní služby, základní lékárenské služby, bankovní služby spolu s možností výběru z bankomatu i gastronomické služby, a dokonce by to mohlo být i místo, kde by mohly trávit alespoň část dne předškolní děti. Taková střediska fungují i v zahraničí, v našich krajích je ale taková integrace obtížnější, také proto, že se společnost mezi sebou nedokáže efektivně dohodnout.

Tam, kde to jde a kde by existovala vůle zainteresovaných stran, by bylo možné do služeb v obci zapojit třeba i místní zemědělce. Pokud jde přitom o podnikatele na bázi rodinných farem, znamená to v praxi, že v příslušné obci tráví celý den, byť jsou v sezóně často na polích a mimo obecní katastr. Rostoucí počet zemědělců, nabízející na řadě míst v naší zemi prodej potravin „ze dvora“, je přitom také jedním z možných místních řešení při potravinové obslužnosti obcí. Místní sedláci se ostatně na potravinové obslužnosti obcí, v nichž působili, podíleli i historicky. I tady je ale dnes situace jiná. Úspěšní sedláci jsou často (ne vždy, ale kupodivu dost často) předmětem závisti sousedů, takže nakupovat potraviny ze dvora jezdí lidé z měst, ale ne ti z obce, kde místní farmář sídlí. K tomu lze ještě podotknout, že někteří ze zemědělců provozují také různé agropenziony – tedy vlastně místní restaurace, kam by bylo možné také třeba někdy zajít, nebo si něco nakoupit – každá restaurace musí disponovat surovinami k výrobě pokrmů. Jde jen o tu oboustrannou vůli.

Závěrem

Tak či tak je zřejmé, že možností, jak na lokální úrovni zajistit potravinovou obslužnost obcí je celá řada. Stejně tak je ale zřejmé, že některé představy se mohou zdát podle místních podmínek naivní nebo zcela bezpředmětné.

Jako vždy bude i v tomto případě záležet na aktivitě místních lidí, osvícenosti zastupitelstev a vůli obyvatel obce se mezi sebou dohodnout na nějakých „multifunkčních kompromisech“. Jak již bylo napsáno v úvodu, plošná a jednoduchá řešení neexistují. Spíše platí a platit bude slogan, že „nejbližší pomocnou ruku najdeš na konci svého ramene“. Tedy, že si s potravinovou obslužností budou muset obce poradit samy. Vyzkoušet některé nápady by ale měly, aby si místní lidé někde a alespoň někdy mohli koupit alespoň čerstvé pečivo a mléko…

Ing. Petr Havel, agrární analytik

TOPlist
TOPlist