K poskytování služeb, analýze návštěvnosti a personalizaci reklamy se využívají soubory cookie. Informace o použití webu mohou být sdíleny s dalšími partnery působícími v oblasti sociálních médií, inzerce a analýz. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace

Aktuální judikatura k místním poplatkům

Datum: 10. 7. 2017, zdroj: OF 2/2017, rubrika: Legislativa

Problematika místních poplatků je upravena zejména v zákoně č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZoMP“). Na výklad jednotlivých ustanovení ZoMP má kromě praxe a odborné literatury významný vliv také judikatura.

Michal Jantoš
Michal Jantoš
Václav Těžký
Václav Těžký

V oblasti místních poplatků, zejména těch současných, není mnoho judikátů. V poslední době se lze nicméně setkat s nárůstem sporů v této oblasti.

K povaze ohlašovací povinnosti

Krajský soud v Praze se v rozsudku sp. zn. 46 Af 27/2015 ze dne 13. 12. 2016 zabýval povahou ohlašovací povinnosti podle § 14a ZoMP a v návaznosti na uvedené též během lhůty pro stanovení daně podle § 148 odst. 1 a odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“).

V uvedeném rozsudku dospěl krajský soud k závěru, že ohlášení k místnímu poplatku není daňovým tvrzením, tudíž počátek běhu lhůty pro stanovení místního poplatku není možné odvíjet od uplynutí lhůty pro podání řádného daňového tvrzení, nýbrž od splatnosti místního poplatku. Z téhož důvodu ani případnou výzvu směřovanou poplatníkovi, aby splnil svou ohlašovací povinnost, nelze považovat za výzvu k podání řádného daňového tvrzení ve smyslu § 148 odst. 3 daňového řádu a nemůže tak dojít k opětovnému počátku běhu lhůty pro stanovení daně.

K návrhům na vrácení přeplatku na místním poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu

Nejvyšší správní soud se ve svém rozsudku sp. zn. 6 Afs 211/2016 ze dne 1. 3. 2017 opětovně vyjádřil k problematice přeplatků na místním poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu (dále jen „místní poplatek za VLT“), který byl součástí soustavy místních poplatků pod § 10a ZoMP do 31. 12. 2011.

Konkrétně se Nejvyšší správní soud vyjádřil k aplikaci právního názoru vyjádřeného v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Afs 68/2012 – 34 ze dne 24. 6. 2014 (dále jen „rozhodnutí rozšířeného senátu“) v řízeních o vrácení přeplatku. Z rozhodnutí rozšířeného senátu vyplývá, že pokud poplatník ve lhůtě pro splnění ohlašovací povinnosti požádá o vydání platebního výměru a současně kvalifikovaným způsobem odůvodní své pochybnosti o existenci své poplatkové povinnosti, je správce poplatku povinen platební výměr vydat. Při striktní aplikaci tohoto názoru by nevydání platebního výměru mělo za následek, že provedené platby jsou přeplatkem, který je nutné na žádost poplatníka vrátit.

Nejvyšší správní soud uvedl, že rozhodnutí rozšířeného senátu nelze absolutizovat, neboť je nutné přihlédnout k tomu, na jakou otázku rozšířený senát Nejvyššího správního soudu odpovídal, tj. jakého řízení se předmětná věc týkala. Z obsahu rozhodnutí rozšířeného senátu vyplývá, že rozšířený senát řešil otázku povinnosti správce poplatku vydat platební výměr, pokud poplatník sdělil kvalifikovaným způsobem své pochybnosti ohledně splnění podmínek pro vyměření poplatku, přičemž platební výměr neobdržel a podal odvolání proti vyměření daně postupem podle § 46 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků v tehdy účinném znění (tj. proti fiktivním platebním výměrům).

V případě, který Nejvyšší správní soud nově posuzoval, však byl skutkový stav jiný. Žalobce správci poplatku ohlásil počet zařízení „s výhradou“ a zároveň požádal o vydání platebního výměru. Poté se již vydání platebního výměru nedomáhal, místní poplatek uhradil a po čase požádal o vrácení přeplatku s tím, že nedošlo k pravomocnému vyměření místního poplatku, a tudíž musí být zaplacená částka vrácena jako přeplatek. Správce poplatku i odvolací orgán se pak ve svých rozhodnutích zevrubně zabývali existencí poplatkové povinnosti a dospěli k závěru, že platby provedené poplatníkem nelze považovat za přeplatek.

Nevyšší správní soud potvrdil, že za tohoto stavu nemohl být poplatník zkrácen na svých procesních právech a nebylo mu upřeno právo přezkoumat existenci své poplatkové povinnosti. Nejvyšší správní soud konstatoval, že účelu zdůrazňovaného rozšířeným senátem, tedy přezkum poplatkové povinnosti, tak bylo dosaženo, byť jinou procesní cestou. Z těchto důvodů se Nejvyšší správní soud neztotožnil se závěrem krajského soudu, který rozhodnutí odvolacího orgánu zrušil na základě absolutizované aplikace rozhodnutí rozšířeného senátu.

Místní poplatek z ubytovací kapacity

Místním poplatkem z ubytovací kapacity, který je upraven v § 7 ZoMP, se zabýval Krajský soud v Plzni v rozsudku sp. zn. 57 Af 24/2015 ze dne 29. 11. 2016. Předmětem posuzování krajského soudu byl výklad ustanovení § 7 odst. 2 písm. c) ZoMP, podle něhož místnímu poplatku z ubytovací kapacity nepodléhá ubytovací kapacita ve zdravotnických nebo lázeňských zařízeních, pokud nejsou užívána jako hotelová zařízení.

Krajský soud nejprve dospěl k závěru, že uvedené ustanovení rozlišuje mezi zdravotnickým a lázeňským zařízením. Zdravotnickým zařízením se podle § 4 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), ve znění pozdějších předpisů, rozumí prostory určené pro poskytování zdravotních služeb. Při výkladu pojmu lázeňské zařízení je naopak nutné vycházet ze zákona č. 164/2001 Sb., o přírodních léčivých zdrojích, zdrojích přírodních minerálních vod, přírodních léčebných lázních a lázeňských místech a o změně některých souvisejících zákonů (lázeňský zákon), ve znění pozdějších předpisů. Odpověď na to, co se rozumí lázeňským zařízením, tento zákon zcela úplně nedává, ale je z něho možné vyčíst, že lázeňským zařízením je zařízení, ve kterém je poskytována lázeňská péče. Lázeňská péče je neurčitý právní pojem, který bude nutno vykládat ve vztahu k tomu, k čemu lázně slouží a jaká lázeňská péče se v nich poskytuje. Při rozlišení zdravotnického a lázeňského zařízení je tak zřejmé, že zdravotnickým zařízením je zařízení, které poskytuje zdravotní péči, a lázeňským zařízením je zařízení, které poskytuje lázeňskou péči.

Další podmínkou pro vyjmutí z poplatkové povinnosti podle § 7 odst. 2 písm. c) ZoMP je, že posuzovaná zařízení nejsou užívána jako hotelová zařízení. Krajský soud se zabýval též výkladem této podmínky a dospěl k závěru, že pokud někdo v lázeňském zařízení čerpá lékařskou péči pod dohledem lékaře nebo osoby způsobilé poskytovat lázeňskou péči vztahující se k těmto konkrétním lázním, tak prioritně čerpá lázeňskou službu a ubytování není prostým hotelovým ubytováním. Naopak dojde-li k ubytování ve zdravotnickém zařízení nebo v lázeňském zařízení bez souvislosti s poskytováním zdravotní služby nebo lázeňské služby, jde o užívání příslušného zařízení jako hotelového zařízení (tak tomu bude např. tehdy, pokud by se někdo ubytoval v lázeňském zařízení v souvislosti s golfovým pobytem a nečerpal by lázeňskou službu).

Z uvedeného rozsudku vyplývá, že pro aplikaci § 7 odst. 2 písm. c) ZoMP nepostačí, že dané zařízení bude buď zdravotnickým zařízením, nebo lázeňským zařízením. S ohledem na uvedené by se podle názoru krajského soudu měl správce poplatku vždy zabývat tím, zda konkrétní ubytovací zařízení naplňuje definiční znaky zdravotnického nebo lázeňského zařízení. Dále by se měl správce poplatku zabývat tím, za jakým účelem bylo konkrétní ubytování poskytnuto, tj. zdali za účelem čerpání zdravotní nebo lázeňské péče, nebo zda byl účel ubytování jiný.

Totožný místní poplatek byl předmětem soudního řízení také u Krajského soudu v Hradci Králové (sp. zn. 31 Af 20/2015 ze dne 27. 9. 2016), ve kterém tento soud dospěl k závěru, že správce poplatku by se měl v platebním výměru, kterým vyměří místní poplatek z ubytovací kapacity, zabývat naplněním všech podmínek pro to, aby místní poplatek z ubytovací kapacity mohl být vybrán, tj. v daném případě také tím, zda je zařízení poplatníka určeno k přechodnému ubytování.

Z uvedených rozhodnutí vyplývá, že správce poplatku je vždy povinen zabývat se naplněním jednotlivých podmínek pro vznik poplatkové povinnosti a pro vznik nároku na osvobození od placení místního poplatku. Své úvahy, které by měly mít podklad ve spise, je pak správce poplatku povinen vtělit do odůvodnění rozhodnutí vydaném v poplatkovém řízení.

K možnosti uzavřít dohodu o narovnání u místních poplatků ve vztahu k soukromoprávnímu plnění

Nejvyšší správní soud se v rozsudku sp. zn. 2 Afs 102/2016 ze dne 20. 10. 2016 zabýval povahou místních poplatků a možnosti aplikace soukromoprávních dohod při správě místních poplatků. Nejvyšší správní soud uvedl, že není možné uzavřením soukromoprávní dohody o narovnání „překvalifikovat“ soukromoprávní plnění na plnění veřejnoprávní a fakticky započíst stávající plnění soukromoprávní na plnění veřejnoprávní. Narovnáním by bylo možné pouze vyjasnit a nově ujednat soukromoprávní vztahy v rámci sféry soukromého práva (zde např. ujednat, že pozemky se poskytnou zhotoviteli stavební zakázky bezúplatně). Veřejnoprávní povinnosti zhotovitele musí být pak stanoveny orgánem nadaným k tomu příslušnou pravomocí a způsobem předvídaným veřejným právem. Vyměřit poplatek za zábor veřejného prostranství (a případně jej zcela či zčásti prominout, a to jen z důvodů, s nimiž příslušná veřejnoprávní úprava počítá) je tedy třeba nezávisle na obsahu a povaze soukromoprávních ujednání.

Z popsaného názoru Nejvyššího správního soudu vyplývá, že správce poplatku nemůže při výkonu správy místních poplatků využít smluvních institutů upravených soukromým právem (např. dohod o narovnání nebo dohod o započtení pohledávky). Stejně tak nemůže učinit ani poplatník (např. jednostranně započíst pohledávku obce na místním poplatku oproti pohledávce poplatníka). Do správy místních poplatků nemůže jinak než zákonem stanoveným způsobem zasáhnout ani obec (např. tím, že by v nájemní smlouvě bylo ujednáno, že užití veřejného prostranství nebude podléhat místnímu poplatku; taková skutečnost by totiž musela vyplývat z obecně závazné vyhlášky).

V témže rozsudku se Nejvyšší správní soud opětovně vyjádřil k otázce souběhu plateb místního poplatku za užívání veřejného prostranství a nájemného, pokud je předmětem nájmu pozemek, který je veřejným prostranstvím. Nejvyšší správní soud navázal na svou dřívější judikaturu a opětovně dospěl k závěru, že místní poplatek za užívání veřejného prostranství a nájemné představují dva zcela odlišné instituty a z tohoto hlediska není možno hovořit o dvojí platbě za užívání téhož. Jelikož jsou jednotlivé platby na sobě nezávislé, je obec oprávněna vybírat místní poplatek za užívání veřejného prostranství a současně nájemné na základě uzavřené nájemní smlouvy.

Závěr

Výše uvedená judikatura ukazuje, jak důležité je věnovat pozornost povaze místních poplatků, jejich jednotlivým skladebným prvkům a také odlišnosti řízení o místních poplatcích od klasického daňového řízení. Správce poplatku by na tyto skutečnosti neměl zapomínat a v odůvodnění rozhodnutí se s nimi vždy řádně vypořádat.

Pokud tak správce poplatku neučiní a nápravu nezjedná ani nadřízený orgán, soud takové rozhodnutí, je-li podána žaloba, zruší.

Pokud však správce poplatku a nadřízený orgán postupují v souladu se současnou právní úpravou, soud žalobu směřující proti takovým rozhodnutím zamítne.

Mgr. Michal Jantoš a Mgr. Václav Těžký, Krajský úřad Moravskoslezského kraje

TOPlist
TOPlist