K poskytování služeb, analýze návštěvnosti a personalizaci reklamy se využívají soubory cookie. Informace o použití webu mohou být sdíleny s dalšími partnery působícími v oblasti sociálních médií, inzerce a analýz. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace
Nový zákon o hazardních hrách – dopady na obce

Seniorský cohousing – důstojné a nezávislé bydlení

Datum: 9. 9. 2015, zdroj: OF 3/2015, rubrika: Bydlení

Seniorské bydlení se v posledních letech stává celospolečenským tématem. Demografický vývoj signalizuje stárnutí společnosti a stát společně s různými organizacemi, spolky či církví jsou nuceni na tuto situaci reagovat a připravit se na ni.

Ministerstvo práce a sociálních věcí připravilo Národní program podpory stárnutí, běží programy pro přípravu deinstitucionalizace služeb pro osoby se zdravotním postižením, a jednotlivé obce začínají hledat nové způsoby, jak vyřešit bydlení pro ty, kteří to nejvíce potřebují.

Stárnutí populace s sebou tak přináší zvýšenou poptávku po seniorském bydlení. Přináší ale také otázky, jakou formu by toto bydlení mělo mít. Většina společnosti se pravděpodobně shodne na faktu, že ideálním bydlením pro seniory je zůstat ve svém původním prostředí, tam, kde má člověk svoje kořeny i přátele. Ve chvíli, kdy senioři potřebují pomoci a rodina už například pomoci plně nemůže, lze potřebnou péči nebo pomoc zajistit i ambulantně. V životě mohou nastat ale i jiné situace, kdy ambulantní péče v místě bydliště již nevyhovuje nebo není dostatečná, a pro člověka je lepší se přestěhovat tam, kde mu bude lépe.

Cesta ke kvalitě

Stavby, které byly historicky spjaty s péčí o seniory, zajišťovaly přiměřenou pomoc dle možností především v návaznosti na zdravotní péči a zajištění celé ekonomie provozu. Sociálním a psychickým aspektům spojeným s kvalitou života, stárnutím a bydlením obecně, nebyla v těchto zařízeních většinou věnována větší pozornost, takže se odehrávaly spíše v osobní rovině vztahu mezi pečujícím a pečovaným. Domy pro seniory tak více méně vytvářely spíše neosobní a anonymní prostředí, které kvalitu života nedokázalo komplexně zabezpečit.

Částečná změna přišla v devadesátých letech dvacátého století, kdy společnost začala klást větší důraz na lidskou individualitu – větší domovy důchodců se měnily na domy s pečovatelskou službou či dobře vybavená geriatrická centra. Převládajícímu institucionálnímu charakteru těchto staveb se v mnoha případech snažili čelit architekti originálním řešením s vysokou architektonickou hodnotou, spojenou se změnou charakteru staveb a jejich měřítek.

Zatímco u nás měly tyto stavby většinou solitérní charakter a pozornost byla kromě formy stavby věnována více jejímu dispozičnímu a materiálovému řešení, v zahraničí se již bylo možné setkat s urbanistickými koncepty domů pro seniory podporujícími vyšší kvalitu bydlení, spočívající v utváření venkovních pobytových prostorů, které v široké škále mezi „veřejným“ a „soukromým“ vytvářejí různou míru intimity těchto prostorů, stanovují jejich význam a smysl využití.

Komunitní a vícegenerační bydlení

Právě definice vztahu mezi „soukromým“ a „veřejným“ je základní premisou komunitního či vícegeneračního bydlení pro seniory. Tyto formy bydlení mají schopnost vytvořit obytné prostředí, které člověku přináší různé benefity, pomáhá aktivizovat vazby mezi lidmi a zlepšuje nejen obecnou kvalitu jejich života, ale pomáhá prodlužovat i vitalitu a soběstačnost, čímž oddaluje případnou potřebu odejít do specializovaných zařízení.

U vícegeneračního bydlení rodina zůstává jádrem zabezpečení starších lidí, komunitní bydlení zase využívá možnosti vycházející ze vzájemné pomoci a sounáležitosti mezi spolubydlícími. Obě tyto formy mají přitom oproti standardnímu bydlení ve vlastním bytě specifické nároky na prostorové a dispoziční uspořádání. Jejich společnou základní podstatou je srozumitelné definování osobního a sdíleného prostoru. Aby tyto modely mohly fungovat, musí způsob sdílení společných prostorů vycházet z dostatečné míry osobního prostoru a naplnění individuálních potřeb jednotlivých uživatelů. Teprve pak je člověk schopen využít potenciál a výhody sdíleného.

Tyto formy seniorského bydlení jsou výhodné také proto, že u nich nedochází tak často k pocitu osamění seniorů, jako když nájemník žije sám, uzavřen“ ve svém vlastním bytě. I když považujeme setrvání starších lidí ve svých vlastních domovech, kde trávili podstatnou část života, za ideální řešení seniorského bydlení, je zde problém právě v samotě, kterou staří lidé prožívají znatelně hůře. Se stoupajícím věkem seniora se navíc zužuje počet známých a někteří dokonce čelí i úplné samotě. V konečném důsledku se tento psychický stav může negativně podepsat i na stavu fyzickém. Omezením samoty ve stáří je naopak možné prodloužit fyzickou i duševní svěžest a hlavně soběstačnost stárnoucího člověka.

Cohousing – sousedské bydlení

Schéma konceptu cohousingu
Schéma konceptu cohousingu

Takovým prostorem, který starším lidem lidsky vyhovuje a zároveň jim pomáhá být aktivní, může být i forma seniorského cohousingu, totiž specifické formy bydlení, která propojuje individuální bydlení v samostatných bytových jednotkách se sdílenými prostory, napomáhající k vytváření společenských vazeb mezi jednotlivci. Výzkumy a studie potvrzují, že oprostí-li se člověk od větší stresové zátěže a žije-li v prostředí, které je uzpůsobené jeho rytmu, nárokům a potřebám, může se dožít vyššího věku. Zároveň jej toto prostředí udržuje v kondici a cítí se být v mnohem lepší duševní a fyzické pohodě, než jeho vrstevníci žijící v konvenčním prostředí.

Příkladem takového komunitního bydlení může být (poněkud výjimečný příklad z minulosti) „nejstarší sociální sídliště“ světa, tzv. Fuggerovo městečko v Augsburgu, které už v roce 1521 založil Jakob Fugger. Dodnes fungující bydlení se sestává z 140 bytů v 67 řadových domcích pro 150 lidí. Velikost městečka byla jistě ovlivněna mnoha skutečnostmi, z pohledu sociální uchopitelnosti a soudržnosti představuje ale bydlení pro skupinu lidí, kteří se v tomto počtu ještě dokáží vzájemně poznat jmény.

Fuggerovo městečko „v městečku“, Augsburk, Německo
Fuggerovo městečko „v městečku“, Augsburk, Německo

Zároveň představují relativně vysoký počet osob, mezi kterými existuje sledovatelná a již poměrně vysoká pravděpodobnost nalezení alespoň jednoho bližšího či dokonce přátelského vztahu. A pokud u každého z obyvatelů existuje tato pravděpodobnost navázání spolupráce a porozumění alespoň s jedním dalším člověkem, zvyšuje se prostřednictvím nastavení počtu nájemců takového sousedství i míra spokojenosti bydlení v takovém prostředí. Za optimální velikost sousedství nebo komunity se v současné době považuje bydlení pro cca 50–100 lidí. Množství takové skupiny ovlivňuje více faktorů, od kulturních návyků příslušné společnosti až po formu a typologii staveb. Důležitým faktorem je také věková skladba skupiny. Pro seniory se vzhledem k jejich návykům, zvyklostem i k mentálním a fyzickým možnostem, uvádí optimální počet pro vznik fungujícího společenství cca 15–35 osob. Pro osoby s fyzickým či mentálním handicapem se počet lidí ve skupině ještě zmenšuje.

Dánský model

Novodobá forma komunitního bydlení (původně určená pro smíšené skupiny obyvatel) vznikla v Dánsku na přelomu 60.–70. let a v 90. letech 20. století se rozšířila do celého světa. Jejím základním principem je sdílení společných prostor, vybraných činností spojených s bydlením a vzájemná (avšak dobrovolná) pomoc mezi jednotlivými nájemci nebo spoluvlastníky.

Prostřednictvím některých společných aktivit, užívání společných ploch a doplňkových funkcí, zvyšují obyvatelé cohousingu kvalitu svého života i při zachování osobní a ekonomické nezávislosti. Stejně jako u vícegenrečního bydlení lze fungující komunity dosáhnout pouze na základě maximálního respektování individuality a jasného vymezení soukromých a sdílených prostorů.

Základ každého cohousingu tvoří plně vybavená samostatná privátní jednotka (domek či byt), která by měla vždy být zárukou dostatečné míry osobního prostoru. Naplnění individuálních potřeb a dostatečný pocit soukromí jedince jsou totiž zásadní pro fungování celého společenství. Teprve potom může dojít k plnému využití společných prostor a ocenění této kvality jejich obyvateli.

Specifické potřeby

Návrh pohodlného komunitního seniorského bydlení se od toho standardního liší hlavně existencí již zmíněných specifických nároků na prostorové a dispoziční uspořádání nejen osobního, ale především sdíleného prostoru. Mělo by být jakýmsi prostorovým obrazem cílených sociálních vztahů. Pokud je takovýto druh bydlení dobře navržen, odměnou může být kvalitní bydlení ve fungujícím společenství lidí, kde se jednotlivec necítí osamocen, a kde si navíc lidé dokážou vzájemně pomoci. Tato pomoc je však v každém případě dobrovolná. Nastavený systém vede k jisté míře soběstačnosti i ve velmi pokročilém věku a obyvatelům cohousingů je tak dána určitá jistota osobní důstojnosti, na kterou často v zařízeních pro seniory nezbývá prostor.

Pokud lidé ve svém životě čelí osamocení nebo více touží po aktivním životě, na který nechtějí být sami, často právě díky výše uvedeným specifikům tohoto typu bydlení, dávají přednost žít v cohousingu. Jeho rozvoj a zvyšující se oblíbenost ve světě, především mezi seniory, souvisí právě s naplňováním sociálních a emociálních dimenzí kontaktů realizovaných v tomto prostředí. Tento fakt se podle výzkumu v této oblasti[1] zdá být z hlediska kontextu možné péče o seniory podstatnější než pragmatická a konkrétní forma pomoci lidem v tísni.

U této formy bydlení je velmi důležité její zapojení do širších měřítek obytného prostředí obce, aby nedocházelo k omezení sociální integrace. Komunitu zde můžeme chápat jako širší rodinu zapojenou do kontextu sousedství, ulice, lokality, čtvrtě atd. Na společenské zapojení by měla navazovat dostupnost občanského vybavení v okolí. Prostředí by mělo být navrženo bez bariér a to nejen těch fyzických. Základem je vytvoření takové míry soukromého a společného, která odpovídá skutečným nárokům a potřebám.

Senior Cohousing v ČR
Koncepce Senior Cohousingu v České republice se opírá zejména o výzkumnou práci týmu českých architektů a urbanistů, kterou v českém prostředí iniciují především doc. Ing. arch. Michal Kohout a Ing. arch. David Tichý, PhD. Své bohaté teoretické i praktické znalosti z oblasti bydlení, sociálního bydlení, urbanismu i architektury, získané během své vědecké a pedagogické činnosti na Fakultě architektury ČVUT, uplatňují v praxi na konkrétních projektech či formou poradenství pro potenciální zájemce o toto bydlení.

Poznámky

  1. Výzkum v této oblasti vedla doc. Dana Sýkorová z Univerzity v Olomouci. Vydáno v knize Autonomie ve stáří, vydalo Sociologické nakladatelství SLON, Praha 2007.

Ing. arch. David Tichý, Fakulta architektury ČVUT, Praha

TOPlist
TOPlist