K poskytování služeb, analýze návštěvnosti a personalizaci reklamy se využívají soubory cookie. Informace o použití webu mohou být sdíleny s dalšími partnery působícími v oblasti sociálních médií, inzerce a analýz. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace
Nový zákon o hazardních hrách – dopady na obce

Jací byli tajemníci a tajemnice v českých zemích před 20 lety?

Datum: 15. 5. 2014, zdroj: OF 2/2014, rubrika: Ostatní

Sdružení tajemníků městských a obecních úřadů ČR slaví v těchto dnech dvacet let od svého založení. Každé výročí je příležitostí k určitému ohlédnutí za minulostí. Jakým vývojem prošlo v posledních desetiletích české „tajemnictví“?

Možnost k reflexi nabízí pohled do poloviny devadesátých let, kdy proběhl mezi tajemnicemi a tajemníky rozsáhlý průzkum mapující podmínky, v nichž tehdejší manažeři úřadů pracovali.

Funkce tajemníka před rokem 1990

Ještě než nahlédneme do let devadesátých, dopřejme si stručný exkurs hlouběji do minulosti. Funkce obecních tajemníků (sekretářů zastupitelstva, ředitelů obecních či městských úřadů atd.) vznikla spolu s obecní samosprávou v polovině 19. století. Do právního řádu však pojem „obecní tajemník“ vstoupil až za pohnutých okolností v časech tzv. druhé republiky, vládním nařízením č. 17 z 3. února 1939, tedy v období, kdy docházelo k postupné demontáži demokratického systému předválečného Československa.

Jedním z projevů centralizace byl i zásah do působnosti obcí, jehož výkonným nástrojem měl být právě tajemník. Obecní tajemník byl státním zaměstnancem (podléhal okresnímu hejtmanovi) a v obcích, které určovala vláda, vykonával přenesenou působnost. Se souhlasem obecního zastupitelstva (v případě „důležitého veřejného zájmu“ i bez něj) mohl na základě zmocnění ministrem vnitra vykonávat i působnost samostatnou. Mohl být zřízen pro jedinou obec, ale také pro několik obcí společně (obvodní tajemník).

Měsíc po vydání tohoto nařízení byla republika okupována. Ustanovení obecních tajemníků tak představovalo předstupeň úplné likvidace samosprávy, která vyvrcholila v únoru roku 1944 vydáním nařízení protektorátní vlády č. 51, o úřednické správě obcí. Na jeho základě byl ve všech obcích nad 15 000 obyvatel povinně (v obcích nad 3000 obyvatel fakultativně) dosazen tzv. úřednický vedoucí obce. Vůdcovský princip pronikal i na nejnižší úroveň správy.

Vládní nařízení o obecních tajemnících bylo zrušeno až na podzim roku 1946 zákonem 195/1946 Sb., o použivatelnosti předpisů z doby nesvobody. V té době byly samosprávy na všech úrovních (obecní, okresní i zemské) více než rok nahrazeny národními výbory.

Období národních výborů

Soustava národních výborů přetrvala 45 let, pouze po únoru 1948 nahradily původní zemské uspořádání kraje. A v této souvislosti se znovu v právním řádu objevuje funkce tajemníka, tentokrát krajského národního výboru[1], která se stala předobrazen pro národní výbory nižších stupňů. Od roku 1950 byla funkce tajemníka povinně zřizována u všech místních národních výborů (MNV) III. a IV. kategorie (obce nad 2000 obyvatel) výběrově i v menších sídlech. Tajemník byl jmenován plenárním zasedáním národního výboru a byli mu podřízeni všichni zaměstnanci MNV. Zastupoval předsedu MNV ve funkci služebního představeného zaměstnanců. Kromě toho „utužoval spojení MNV s lidem, organizoval hovory s lidem a síť důvěrníků a rozvíjel činnost komisí“. Od roku 1952 přibyla povinnost připravovat rozpočet a závěrečný účet MNV.

K zásadní změně došlo v roce 1954, kdy po přijetí nového zákona o národních výborech ztratili tajemníci postavení zaměstnance národního výboru a stali se „volenými“ funkcionáři. Prováděcí nařízení k zákonu stanovilo, že působnost tajemníka spočívá zejména v „práci masové a organizační, přípravě schůzí rady a zasedání národního výboru, zajišťování pomoci stálým komisí a členům národního výboru.“

Postavení tajemníka národního výboru jako politického funkcionáře zůstalo zachováno až do konce roku 1990. Od roku 1960 tajemník podepisoval spolu s předsedou nařízení a jiná usnesení NV a od roku 1982 plnil úkoly vedoucího organizace v pracovněprávních vztazích s výjimkou aparátu lidové kontroly. V této pozici vstoupila funkce tajemníka do svobodných poměrů.

Dne 4. září 1990 byl Českou národní radou schválen zákon č. 367/1990 Sb., o obcích. Tento zákon kromě obnovy obecní samosprávy přinesl také zcela nové pojetí funkce tajemníka, jako v zásadě apolitické a profesionální pozice manažera úřadu.

Tajemnice a tajemníci v polovině 90. let

Postavení tajemníka obecního úřadu bylo v prvních letech po obnovení obecního zřízení předmětem řady diskusí. Je příliš silné označit tyto diskuse za kompetenční „boj“ mezi tajemníky a samosprávou. Nicméně debata o tom, zda budou úřady řídit více starostové (tedy volená politická „neprofesionální“ reprezentace) nebo stálí profesionální manažeři, byla poměrně intenzivní.

Oddělený nebo smíšený model?

Probíhala na pozadí sporu, zda v oblasti veřejné správy zvítězí koncept odděleného či smíšeného výkonu státní správy a samosprávy. Tlaky na oddělení přenesené působnosti byly velké.

Mezi obcemi a centrální správou existoval pouze jediný stupeň veřejné správy, okresní úřady. Při tomto čistě státním orgánu bylo sice zřizováno tzv. okresní shromáždění, jeho důležitost však více než na zákonem definovaných kompetencích závisela na osobní autoritě starostů, kteří se na práci příslušného okresního shromáždění podíleli.

Nakonec převážil model smíšený, a tím se měnilo i postavení tajemníka. Do roku 1992 náležela pravomoc jmenovat a odvolávat tajemníka obecnímu zastupitelstvu, od 1. července 1992 obecní radě. V obou případech však byl zároveň nutný souhlas přednosty okresního úřadu. Dnes je tato kompetence svěřena starostovi obce, souhlas vydává ředitel krajského úřadu. V podstatě beze změn zůstává až do dnešních dnů pozice tajemníka jako statutárního orgánu zaměstnavatele.

Problémy, které tehdejší tajemnice a tajemníci řešili, a které se promítly i do okruhu otázek zmíněného průzkumu (účastnilo se ho 345 tajemnic a tajemníků) a podoby odpovědí, vyplývaly z tohoto ne zcela ujasněného postavení. Šlo nejen o roli tajemníka v rámci fungování obce, ale také o samotný název funkce. Úvodní historický přehled vysvětluje motivaci těchto snah.

V minulosti byla funkce tajemníka spojena s omezováním samosprávy a na počátku 90. let tento název stále ještě doprovázely negativní konotace. Změnu názvu funkce preferovalo více než 75 % tajemníků v obcích nad 5000 obyvatel, přičemž nejčastější uváděným označením bylo ředitel obecního úřadu. V menších obcích nebyl tlak na změnu označení funkce tak výrazný.

Jací byli?

Jací tedy byli tajemnice a tajemníci v polovině 90. let? Jak vypadal „typický český tajemník“? Mužský rod je v tomto případě na místě, protože 70 % tehdejšího „tajemnictva“ tvořili muži. Průměrný věk činil 44,4 let, bylo však možné setkat se tajemníky ve věkovém rozpětí od 24 do 69 let. Průměrná „životnost“ tajemníka ve funkci činila dva a půl roku. Je třeba mít na paměti, že v roce 1990 došlo k rozsáhlým personálním změnám, a rovněž situace úřednictva působícího během prvních volebních období zastupitelstev se vyznačovala poměrně značnou nestabilitou.

Ve všech velikostních kategoriích byly obce, které v prvních pěti letech po obnovení obecní samosprávy vystřídaly 5, a některé dokonce 7 tajemníků a tajemnic. Téměř 70 % respondentů nastupovalo do funkce tajemníka bez předchozí zkušenosti s prací na obecním úřadu, „kariérní“ přístup byl uplatňován pouze u největších měst.

Mezi předchozími zaměstnáními bylo možno nalézt geology, lesníky, zootechniky, výpravčí vlaků, garážmistry, učitele, projektanty, pracovníky politických stran atd. Pokud tajemník před nástupcem do funkce pracoval na obecním úřadě, šlo většinou o vedoucího odboru. Občas se stal tajemníkem i bývalý starosta či místostarosta. U ostatních pozic lze uvést poměrně častý výskyt povolání matrikáře (resp. matrikářky). Přestup z jiného státního úřadu (např. okresního) do funkce tajemníka byl tehdy velmi výjimečný.

Zajímavý je pohled na dosažené vzdělání. Z tehdejších tajemníků mělo 55 % vysokoškolské vzdělání, 32 % středoškolské, 7 % tajemníků uvedlo vyšší odborné vzdělání a zbytek byl vyučen. Platilo přitom pravidlo, že se stoupající velikostí obce byly nároky na vzdělání tajemníka vyšší. Zkouškou zvláštní odborné způsobilosti (pro tajemníky byla nepovinná) disponovalo 22 % tajemníků.

Politická příslušnost

Co se týče politické příslušnosti tajemníka, naprosto převažovaly osoby bez politické příslušnosti (77 %). Pokud byl tajemník členem politické strany, šlo o strany pravicové nebo středové.

Nejvíce tajemníků se hlásilo k ODS (12,7 %), KDU-ČSL (6,1 %) a ODA (1,2 %), tedy stran, které v době průzkumu tvořily vládní koalici. Počet členů všech ostatních stran byl stejný jako u samotné ODA (1,2 %). Šlo většinou o menší politické subjekty, žádný z tajemníků, účastnících se tehdejšího výzkumu, neuvedl příslušnost k opoziční parlamentní politické straně.

Podíl členů ODS byl výraznější ve větších městech (ve velikostní kategorii 50–100 tis. obyvatel šlo o 17,4 % tajemníků), KDU-ČSL naopak převládala mezi „venkovskými“ tajemníky. Politická příslušnost byla většinou shodná s politickou příslušností starosty nebo většinové strany v obecním zastupitelstvu.

Pozice tajemníka

A jak si tajemnice a tajemníci představovali sami svou pozici? Již byla zmínka o názvu funkce. Co se týče způsobu odvolání a jmenování, bylo 54 % tajemníků spokojeno s tehdejším stavem (obecní rada a souhlas přednosty). Přenesení této kompetence zpět na obecní zastupitelstvo preferovalo pouze 13,5 % respondentů. Téměř čtvrtina tajemníků si však přála, aby tuto pravomoc vykonával přednosta okresního úřadu. Jmenování starostou si přála pouhá 2 % tajemníků.

Co se týče úrovně odměňování, spokojena byla nadpoloviční většina tajemníků (53 %). Pouze jediný respondent uvedl, že úroveň odměňování obcí je příliš vysoká, zbytek naopak poukazoval na nedostatečnou výši platů tajemníků a dalších pracovníků obcí. S tím koresponduje i požadavek na zavedení smluvních platů. V případě tajemníků a dalších vedoucích pracovníků preferovalo tento způsob odměňování 43 % respondentů (v otázce využití tohoto způsobu odměňování pro všechny zaměstnance obce však panovala velká zdrženlivost, pro bylo pouze 17 % tajemníků).

Hlavní problémy

Poslední okruh otázek se týkal definice největšího problému při výkonu funkce. V polovině 90. let bylo pořadí následující:

  1. Nekvalitní legislativa: 39 % (čím větší obec, tím byl tento problém vnímán palčivěji).
  2. Nedostatek financí: 33 % (tento problém uváděli nejčastěji tajemníci z menších obcí).
  3. Vztahy s komunálními politiky: 16 % (v menších obcích panovaly vztahy téměř idylické, čím větší město, tím byl poměr respondentů uvádějící tuto odpověď vyšší).[2]

A jak tomu je dnes? Co se po dvaceti letech změnilo a co naopak přetrvalo? Jací jsou tajemnice a tajemníci dnešní doby? Jaké mají problémy? Odpovědi na tyto otázky přenechávám laskavému čtenáři.

Na závěr připojuji definici ideálního tajemníka, jak byla prezentována jednou z členek Sdružení tajemníků městských a obecních úřadů na valném shromáždění, které se konalo v roce 1996 v Chrudimi: „Ideální tajemník je osoba, která zvládne být špičkovým manažerem, byrokratem v dobrém slova smyslu, přímým i laskavým šéfem, právníkem, ekonomem, psychologem, který hravě plní i neuskutečnitelné úkoly s minimálním počtem úředníků za minimálních nákladů“.

Poznámky

  1. Zákon č. 280/1948 Sb., o krajském zřízení.
  2. Ostatní tajemníci (12 %) považovali za největší problém při výkonu své funkce něco jiného, specifického (šlo výhradně o respondenty z menších obcí).

Autor pracoval v letech 1990–1998 jako tajemník Městského úřadu v Chrudimi, v období 1994–1998 byl předsedou Sdružení tajemníků městských a obecních úřadů ČR.

PhDr. Miloslav Macela

TOPlist
TOPlist