K poskytování služeb, analýze návštěvnosti a personalizaci reklamy se využívají soubory cookie. Informace o použití webu mohou být sdíleny s dalšími partnery působícími v oblasti sociálních médií, inzerce a analýz. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace

Kamerový systém uvnitř úřadu

Datum: 17. 4. 2014, zdroj: OF 1/2014, rubrika: Legislativa

Jen málokdo si plně uvědomuje, že je-li instalovaný kamerový systém vybaven zařízením, které pořizuje záznam (kamerový systém se záznamem), jedná se o zpracování osobních údajů se vším, co tato skutečnost přináší.

Provozování kamerového systému je tedy považováno za zpracování osobních údajů, pokud je vedle kamerového sledování prováděn záznam pořizovaných záběrů nebo jsou v záznamovém zařízení uchovávány informace a zároveň účelem pořizovaných záznamů je jejich využití k identifikaci fyzických osob v souvislosti s určitým jednáním. Jinak řečeno, jedná se o „automaticky provozovaný stálý technický systém umožňující pořizovat a uchovávat zvukové, obrazové nebo jiné záznamy ze sledovaných míst“, a to např. formou pasivního monitorování prostoru nebo pořizování cílených záběrů (zachycování pohybu) anebo reportážním způsobem.[1]

Je-li tedy prováděné sledování pomocí kamerového systému zároveň zpracováním osobních údajů, je třeba věnovat pozornost i zákonu č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně osobních údajů“), a jeho ustanovením, ukládajícím správci osobních údajů určité povinnosti.

Účel zpracování

Správce by měl především stanovit účel, k němuž mají být osobní údaje zpracovány, a to v souladu s § 5 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně osobních údajů[2]. „K tomu je nutné uvést, že kamerový systém je technický prostředek (způsob), kterým jsou osobní údaje zpracovávány, nikoli účel, jak se v mnoha případech správci mylně domnívají. Je tedy nutné, aby každý, kdo se rozhodne provozovat kamerový systém, jednoznačně stanovil účel (např. ochrana majetku), pro který hodlá osobní údaje z pořizovaných záznamů zpracovávat“.[3]

Účel pořizování záznamů musí korespondovat s důležitými, právem chráněnými zájmy správce (např. ochranou majetku před krádeží). Záznamy tak mohou být využity pouze v souvislosti se zjištěním události, která poškozuje tyto důležité, právem chráněné zájmy správce. Přípustnost využití záznamů pro jiný účel musí být omezena na významný veřejný zájem, např. boj proti pouliční kriminalitě.[4]

Lze se také setkat se situací, kdy mnohé úřady obcí projevují tendenci instalovat kamerový systém vně, ale zejména uvnitř úřadu. Vycházejí při tom z faktu, že v úředních prostorách resp. čekárnách nebo chodbách před úředními místnostmi, ale i uvnitř, dochází z času na čas k incidentům a i k napadením pracovníků úřadů, zejména na takových útvarech, kde se projednávají dávky státní sociální podpory nebo i dopravně správní agendy. Vzhledem k tomu, že ani v tomto případě jim nesvědčí možnost zpracovávat osobní údaje v souladu s § 5 odst. 2 písm. a) zákona o ochraně osobních údajů, tedy oprávnění zpracovávat osobní údaje bez souhlasu subjektu údajů, jestliže se jedná o zpracování nezbytné pro dodržení právní povinnosti správce, jsou nuceni aplikovat stejné ustanovení, jako všichni ostatní správci, kteří nepožívají zákonné oprávnění k realizaci zpracování osobních údajů na základě zákonného zmocnění, tedy jsou nuceni pouze k využití výjimky podle § 5 odst. 2 písm. e) a podřídit se všem povinnostem podle zákona o ochraně osobních údajů z toho vyplývajících, včetně plnění povinností podle § 16 zákona o ochraně osobních údajů a uvažované zpracování Úřadu oznámit k registraci.

Příklad z praxe

Pro ilustraci přístupu Úřadu k podobným žádostem lze odkázat na příklad z jeho rozhodovací praxe, přístupný na webových stránkách[5], kde je publikován výňatek z rozhodnutí čj. SPR-0278/08-6: „Aplikace výjimky dle § 5 odst. 2 písm. e) zákona č. 101/2000 Sb., dle které lze osobní údaje zpracovávat bez souhlasu subjektů údajů, pokud je to nezbytné pro ochranu práv a právem chráněných zájmů správce, příjemce nebo jiné dotčené osoby, přičemž současně takové zpracování nesmí být v rozporu s právem subjektů údajů na ochranu jeho soukromého a osobního života, v dané věci také neobstojí. Zpracování osobních údajů prostřednictvím pořizování záznamů dokumentujících činnost dotčených osob v prostorách městského úřadu pro účely určené účastníkem řízení, tedy pro ochranu majetku, pro zamezení korupce a zajištění bezpečí osob, však pro ochranu práv správce není nezbytné, naopak charakter nežádoucích činností, k nimž v budově městského úřadu docházelo, je v hrubém nepoměru s tak závažným zásahem do základního lidského práva subjektů údajů, jakým je právo na ochranu soukromého a osobního života. Toto právo bylo přitom zvlášť závažným způsobem porušováno pořizováním videozáznamů v prostorách přepážek ODSA (odbor dopravě správních agend, pozn. autorů), kde je klient a jeho činnost sledována velmi detailně. Jak vyplývá ze spisového materiálu, došlo v průběhu sedmi let v prostorách městského úřadu k několika incidentům, které spočívaly v neadekvátním jednání jeho klientů nebo byly majetkové povahy, přičemž z poskytnuté dokumentace vyplývá, že byly všechny vyřešeny soudní cestou i bez použití záznamu z kamerového systému. Dále je nutno zdůraznit, že samotná instalace kamerového systému nijak nezabrání poškozování majetku nebo útokům na zaměstnance účastníka řízení, může přispět pouze k následnému zdokumentování události, pro které, jak je zřejmé, není nezbytná. Vzhledem k výše uvedenému i k tomu, že v prostorách účastníka řízení se denně pohybují stovky občanů, kteří si zde vyřizují své záležitosti, je zpracování osobních údajů prostřednictvím kamerového systému v hrubém nepoměru k deklarovanému účelu zpracování, a je proto zásahem do osobního a soukromého života subjektů údajů.“

V čem tkví problém?

Dotčená obec totiž pojala instalaci kamerového systému velmi velkoryse. Ono výše ve zmíněné rozhodnutí Úřadu totiž bylo rozhodnutím o uložení sankce, a to nikoliv nevýznamné. Tedy pokud pro obec není 60 tis. Kč částkou bezvýznamnou.

Sankce byla uložena v souvislosti s provozováním kamerového systému obci jako správci osobních údajů za to, že zpracovávala osobní údaje všech osob pohybujících se v prostorách Městského úřadu bez jejich souhlasu a v rozporu s určeným účelem a nad rozsah nezbytný k naplnění účelu, kterým je ochrana majetku města, zamezení korupce a ochrana osob, a že uchovával osobní údaje po dobu 5 dnů, která není nezbytná k účelu jejich zpracování, a že nesplnila informační povinnost v rozsahu stanoveném § 11 o ochraně osobních údajů. Celá záležitost tím ovšem neskončila.

Obec podala proti uložené sankci správní žalobu k Městskému soudu v Praze a byla v prvním stupni i úspěšná. Městský soud totiž rozhodnutí Úřadu zrušil a to rozsudkem č. j. 8 Ca 403/2008-41. Nicméně Úřad podal kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu a byl úspěšný. Tento soud totiž rozsudek Městského soudu zrušil a věc mu vrátil k novému řízení.

Zajímavé však je, jak uvážil v dané věci Nejvyšší správní soud[6]. Je skutečností, že dotčená obec nastavila svůj kamerový systém velmi velkoryse. Stanovil seznam osob pověřených sledováním záznamu vnitřního kamerového systému na ostrahu budovy a majetku Městského úřadu, podle kterého měly ke sledování záznamu kamerového systému oprávnění dvě osoby z městské policie, šest osob z obsluhy vrátnice a sedm osob z městského úřadu.

Využívat zákonných prostředků

Důležité je si uvědomit, že ani takové zaběhnuté pojmy jako jsou „veřejný pořádek“ a jeho ochrana sama od sebe neopravňuje instalovat obci kamerový systém, a to ani uvnitř svého úřadu. Je pravdou, že působení v oblasti veřejného pořádku přísluší do samostatné působnosti obce. K tomu ovšem NSS uvádí, že „pokud se obec v samostatné působnosti rozhodne působit v oblasti ochrany veřejného pořádku, musí i tak vybírat z prostředků (tj. pravomocí), které jí zákon k tomu dává.

V případě obce se může např. jednat o vydávání obecně závazných vyhlášek podle § 10 obecního zřízení nebo o vytvoření obecní policie podle § 35a obecního zřízení a zákona o obecní policii. Jestliže obec zřídí obecní policii, je v takovém případě nutné postupovat podle zákona o obecní policii, který pouze obecní policii a nikoli obci (jako celku) ukládá povinnost zabezpečovat místní záležitosti veřejného pořádku.

Obecní policii je rovněž zákonem o obecní policii stanoveno oprávnění nakládat s osobními údaji včetně příslušných povinností. Nejvyšší správní soud nesouhlasí s tím, aby se obec jako celek mohla dovolávat toho, že na její část (zde obecní policii) dopadá speciální právní regulace a dovozovat z toho obecné oprávnění nakládat s osobními údaji pro sebe jako celku (tj. bez omezení pouze na obecní policii), jako se tomu stalo v předmětné věci.

Tento výklad by ve vztahu ke státním orgánům obecně vedl ke zcela absurdnímu závěru v tom smyslu, že by každý státní orgán coby součást státu jako právního subjektu tvrdil, že jím shromažďované údaje v podobě záznamů z kamerového systému slouží pro účely Policie České republiky, jež nemá samostatnou právní subjektivitu, která je naopak součástí téže entity jako dotčený státní orgán a jíž je zákonem stanovena povinnost pečovat o veřejný pořádek a vnitřní bezpečnost“.

Postupovat v souladu se zákonem

Dá se říci, že jde o generální prevenci k podobným aktivitám, kdy si obec jako entita takříkajíc vykládá zákony po svém, neboť je to tak třeba jednodušší vzhledem k pojatému úmyslu. Z hlediska použitého a nasazeného kamerového systému je rozhodné, o jaký právní režim se jedná a jaké je faktické nastavení kamerového systému. V dané věci nebylo sporné, kdo že měl přístup k záznamům z kamerového systému. Byli to jednak zaměstnanci městského úřadu a také příslušníci městské policie. Nicméně k tomu Nejvyšší správní soud uvedl: „Pokud tedy obec chtěla vytvořit kamerový systém k ochraně veřejného pořádku, života a zdraví, majetku a dalších práv a právem chráněných zájmů osob, měla vytvořit takový kamerový systém, který by plně odpovídal zákonu o obecní policii a jejž by pouze obecní policie rovněž spravovala a měla k němu přístup. Jestliže tak nepostupovala a vytvořila určitý hybrid mezi kamerovým systémem obecní policie a běžným kamerovým systémem, který je určen ke střežení majetku, kontrole zaměstnanců a klientů úřadu, nelze hovořit o tom, že obec postupovala v souladu se zákonem.“

Z faktu, že žalobce je územně samosprávný celek se zřízenou obecní policií, nemůže podle Nejvyššího správního soudu plynout závěr, že si může zřídit výše popsaný kamerový systém, který by v případě soukromého subjektu byl pravděpodobně nepřípustný, a to právě s odkazem na to, že jeho součástí je obecní policie, pro kterou za účelem ochrany veřejného pořádku však takovýto kamerový systém nebyl výlučně zřízen.

Závěrem

Lze tedy shrnout, že ani sebelepší a chvályhodný úmysl nemusí být nakonec smysluplný, protože jeho realizace může být v rozporu se zákony. V případě kamerových systémů a jejich nasazování a využívání se sice stává dnes již pomalu běžnou věcí, nicméně i tak nelze rezignovat na to, aby jejich používání nebylo v rozporu s právní úpravou.

Poznámky

  1. Komentář k Zásadám provozování kamerového systému z hlediska zákona o ochraně osobních údajů.
  2. Správce je povinen stanovit účel, k němuž mají být osobní údaje zpracovány.
  3. Bartík, V.,Janečková, E.: Zákon o ochraně osobních údajů s komentářem. Nakladatelství Anag, Olomouc 2010, s. 71.
  4. Stanovisko Úřadu pro ochranu osobních údajů č. 1/2006 „Provozování kamerového systému z hlediska zákona o ochraně osobních údajů“.
  5. Ke kamerovému systému na městském úřadě.
  6. Dále zpracováno na základě rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. září 2013 č. j. 4 As 75/2012-28, dostupný na www.nssoud.cz.

Autoři publikují v oblasti ochrany osobních údajů, přístupu k informacím a personalistiky. Vedle textů v odborném tisku vydali řadu monografií z uvedené problematiky.

JUDr. Václav Bartík, JUDr. Eva Janečková

TOPlist
TOPlist