K poskytování služeb, analýze návštěvnosti a personalizaci reklamy se využívají soubory cookie. Informace o použití webu mohou být sdíleny s dalšími partnery působícími v oblasti sociálních médií, inzerce a analýz. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace
ISSS 2017

Přestupky proti občanskému soužití s pohledu obce

Datum: 15. 4. 2014, zdroj: OF 1/2014, rubrika: Legislativa

Správní trestání není legislativně vymezeno, ani neexistuje nějaká všeobecně uznávaná definice tohoto pojmu. Jedná se o pojem právní teorie, která tímto označuje situaci, kdy orgány veřejné správy ukládají sankce za spáchané protiprávní činy, které nejsou činy soudně trestné. Z uvedeného vyplývá, že veřejná správa má také trestní pravomoc stejně tak, jako mají tuto pravomoc soudy.

V České republice se správní trestání uplatňuje v poměrně velkém rozsahu. Svědčí o tom řada zákonů, které obsahují skutkové podstaty správních deliktů a nové zákony se skutkovými podstatami dalších správních deliktů jsou stále přijímány. Z výše uvedeného lze dojít k závěru, že správnímu trestání se přisuzuje značný význam z hlediska zásahu do práv a povinností jednotlivců.

Listina základních práv a svobod ani Ústava se přímo nezmiňují o požadavcích na správní trestání, nicméně z obecných ústavních požadavků směřujících k uplatňování veřejné moci, stejně tak z principů demokratického a právního státu vyplývají základní principy. Je třeba si také připomenout požadavky obsažené v mezinárodních smlouvách a dalších dokumentech. Je si třeba také uvědomit, že institut správního trestání má u nás dlouholetou tradici a je výsledkem dlouhodobého právního vývoje.

Odůvodněnost trestní pravomoci obcí jako orgánů veřejné moci lze spatřovat v mnoha aspektech. Obec může daleko rychleji projednávat některé správní delikty spáchané ve veřejné správě např. přestupky proti pořádku, přestupky na úseku životního prostředí nebo přestupky v dalších oblastech veřejné správ. Jejich projednávání je zpravidla úzce spojeno s posouzením odborných otázek, které mají význam pro konečné rozhodnutí správních orgánů.

Již několikrát se potvrdilo, že veřejná správa může poznatky ze správního trestání uplatnit nejen bezprostředně v další své činnosti a tímto způsobem zpětně ovlivňovat dodržování právních norem ve veřejné správě, ale také pozitivně působit na přijímání nových zákonů v této oblasti. Trestní postih pak může lépe korespondovat s jednotlivými úkoly veřejné správy. Z těchto důvodů je nutné jednotlivé procesy realizovat efektivně a při dodržení hospodárnosti a rychlosti.

V rámci správního trestání se obce se při své činnosti setkávají velmi často s přestupky na úseku občanského soužití. Návrhové přestupky tvoří poměrně malou část přestupků, na druhé straně jsou dosti frekventované a z příslušných statistik ministerstva vnitra vyplývá, že přestupky proti občanskému soužití a proti majetku jsou jednou z nejpočetnějších skupin přestupků bez ohledu na to, zda jsou páchány mezi osobami blízkými či nikoliv. Mnoho těchto přestupků není projednáno právě s ohledem na to, že jsou páchány mezi osobami blízkými. Velmi častým návrhovým přestupkem je přestupek urážky na cti, který je návrhovým vždy bez hledu na to, kdo byl pachatelem přestupku.

Protiprávní jednání proti občanskému soužití – urážka na cti

Objektem skutkové podstaty přestupků podle ust. § 49 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o přestupcích) je občanské soužití a jeho narušení představuje obecně obligatorní znak všech uvedených skutkových podstat. Narušení občanského soužití je trestáno pokud, dojde k jeho negativnímu zasažení jednáním určité intenzity, jež svojí povahou typově odpovídá jednáním uvedeným ve výčtu hrubých jednání.

Občanské soužití je neurčitý právní pojem, jehož vymezení je základem pro další postup přestupkového orgánu. Obecně lze říci, že uvedené přestupky chrání žádoucí dobré vztahy mezi lidmi (členy občanské společnosti), které jsou v jednotlivých skutkových podstatách ještě konkretizovány. Ve smyslu soudní judikatury lze občanské soužití vymezit jako souhrn pravidel chování, jejichž zachování je podle obecného názoru a přesvědčení nutnou podmínkou klidného a spořádaného soužití občanů v daném místě a čase.[1]

Přestupek kvalifikovaný podle § 49 odst. 1 písm. a), chrání čest a důstojnost člověka a pachatel svým jednáním neoprávněně zasahuje do pokojného života jiného. Vedle občanského a trestního zákoníku představuje toto ustanovení další způsob ochrany občanského soužití, konkrétně základních hodnot, a to občanské cti a lidské důstojnosti.

Ustanovení § 12 nového občanského zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb.) poskytuje ochranu soukromým právům. Ten, kdo se cítí ve svém právu zkrácen, může se domáhat ochrany u orgánu vykonávajícího veřejnou moc. Není-li v zákoně stanoveno něco jiného, je tímto orgánem veřejné moci soud. Použití zákona o přestupcích, popř. též trestního zákoníku však nepřichází v úvahu vždy, ale pouze pokud to umožňuje intenzita a povaha útoku a jestliže sankce pro útočníka, jíž lze dosáhnout použitím patřičných ustanovení občanského zákoníku, se jeví jako zjevně nedostačující. Uplatní se tak princip ultima ratio a subsidiarity trestní represe, včetně represe v rámci správního trestání.

Jednání naplňující skutkovou podstatu tohoto přestupku nebo korespondujícího trestného činu pomluvy podle § 184 odst. 1 trest. zákoníku, je vždy rovněž v hrubém rozporu se zásadami slušného chování. Pokud jednání osoby není v hrubém rozporu se zásadami slušného chování, nemůže odporovat ani § 49 zákona o přestupcích ani § 184 odst. 1 trest. zákoníku pro nedostatek naplnění formálních a materiálních znaků přestupku či trestného činu.[2]

Pokud někdo o jiném sdělí nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů, poškodit jej v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou újmu, může být jeho jednání posouzeno jako trestný čin pomluvy podle § 184 odst. 1 trest. zákoníku. V mnoha případech jmenovaný trestný čin a přestupek urážky na cti se mohou do určité míry překrývat.

Přestupek urážky na cti ve smyslu § 49 odst. 1 písm. a) je jedním z taxativně vyjmenovaných skutků, u kterých se ve smyslu § 68 odst. 1 zákona o přestupcích uplatní vždy zásada dispoziční, což znamená, že řízení o tomto přestupku lze zahájit pouze na základě kvalifikovaného návrhu. Současně se jedná o jediný návrhový přestupek podle zákona o přestupcích, u něhož zákon nevyžaduje, aby k němu došlo mezi osobami blízkými, a současně připouští dosažení smíru mezi uraženým na cti a osobou z přestupku obviněnou jako obligatorní důvod pro zastavení řízení o přestupku podle § 76 odst. 1 písm. k) zákona o přestupcích. Přestupkový orgán se v tomto případě vždy má pokusit o smír mezi poškozeným a tím, kdo přestupek spáchal. Z hlediska subjektu se přestupu může dopustit kdokoliv. Jedná se tedy o obecný subjekt neboli osobu, která dosáhla věku 15 let a byla v době spáchání přestupku příčetná.

Na rozdíl od trestního práva nezná přestupkové právo pojem spolupachatelství ani účastenství. Pokud by tedy spáchalo týž přestupek více osob, bude se posuzovat jejich odpovědnost samostatně. V tomto případě nelze použít analogie trestního práva.[3]

Přestupek spáchá ten, kdo jiného urazí nebo vydá v posměch, a tím mu ublíží na cti. V tomto případě je sporná otázka, zda by odpovědnost za přestupek mohla být vyloučena z důvodů nutné obrany nebo krajní nouze. Správní orgán musí v konkrétních případech dokazovat, že způsob urážky či vydání v posměch, byly způsobilé ublížit jinému na cti. Příkladem urážky jsou např. nadávky, hanlivá nebo posměšná gesta či pomluvy. Fyzické napadení, např. políček, může být postiženo podle tohoto ustanovení, pouze pokud takové napadení nemůže být kvalifikováno jako ublížení na zdraví. Jedná se o přestupek spáchaný jednáním nikoliv opomenutím.

Je třeba si uvědomit, že v těchto případech je chráněným zájmem čest fyzické osoby a za urážky je možno považovat neslušný projev, znevážení osoby, který může přestupce provést slovně nebo nějakým skutkem, který se dotýká cti poškozeného. Z hlediska zavinění lze předpokládat, že se jedná o úmysl přímý nebo nepřímý, lze si jen těžko představit, že by takový přestupek bylo možno spáchat z nedbalosti nevědomé. Přesto, že v zákoně není uvedeno, že se jedná o přestupek spáchaný úmyslně. Nemůže-li správní orgán prokázat zavinění, nejedná se o přestupek, ale osoba, která se jednání dopustila, může odpovídat za škodu, kterou způsobila. Zavinění je předpokladem subjektivní odpovědnosti fyzické osoby za spáchaný přestupek.

Postih podle tohoto ustanovení není vyloučen ani v případě, že bylo ublíženo na cti úřední osobě nebo byla-li taková osoba uražena např. při úředním jednání.[4]

Uvedeného přestupku se dopustí ten, kdo jinému ublíží na cti tím, že ho urazí nebo vydá v posměch a lze je vždy projednat pouze na návrh. Znamená to, že řízení o takovém přestupku může být zahájeno pouze podáním kvalifikovaného návrhu za podmínek stanovených zákonem o přestupcích. Návrh musí být předně podán věcně a místně příslušnému správnímu orgánu nejpozději do tří měsíců ode dne, kdy se navrhovatel dozvěděl o přestupku nebo o postoupení věci, která byla původně posouzena jako trestný čin. Obligatorními náležitostmi návrhu jsou identifikace postižené osoby, koho navrhovatel označuje za pachatele a kde, kdy a jakým způsobem měl být přestupek spáchán.

Závěr

V souvislosti s přípravou nového zákona o přestupcích probíhaly odborné diskuse o tom, jakým způsobem by mělo být přestupkové řízení zjednodušeno. V odborné veřejnosti se často hovoří o aplikačních problémech v souvislosti s normami upravujícími správní delikty. Z výše uvedeného vyplývá, že mnohé přestupky velmi úzce korespondují s trestnými činy.

Nový věcný záměr zákona o přestupcích předpokládá, že bude jednotně upravena procesně právní stránka všech správních deliktů. V některých směrech by bylo možná vhodné provést některé legislativní změny přestupkového práva i z hlediska jeho hmotně právních aspektů.

Literatura

  • Černjak, J.: K některým otázkám práva výkladů trestného činu pomluva, ASPI, 30. 3. 2005.
  • Červený, Z., Šlauf, V., Tauber, M.: Přestupkové právo. Komentář k zákonu o přestupcích včetně textu souvisejících předpisů, 16. vydání, Praha, Linde Praha, 2009, s. 127.
  • Horzinková, E., Kučerová, H.: Zákon o přestupcích s komentářem, Praha, Leges, 2008, s. 244 a násl.
  • Mates P. a kol.: Základ správního práva trestního, Praha, C. H. Beck, 2008, s. 3 až 10.

Poznámky

  1. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 7. 2010, sp. zn. 7 As 12/2010.
  2. Blíže viz Černjak, J.: K některým otázkám práva výkladů trestného činu pomluva, Praha, ASPI, 30. 3. 2005.
  3. Kučerová, H., Horzinková, E.: Zákon o přestupcích s komentářem, Praha, Leges, 2008, s. 244 a násl.
  4. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 2 As 35/2010.

doc. JUDr. Eva Horzinková, PhD., CEVRO Institut

TOPlist
TOPlist