K poskytování služeb, analýze návštěvnosti a personalizaci reklamy se využívají soubory cookie. Informace o použití webu mohou být sdíleny s dalšími partnery působícími v oblasti sociálních médií, inzerce a analýz. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace
Veřejné osvětlení – součást bezpečného dopravního prostoru

Kamerové systémy v obecních bytových domech

Datum: 11. 11. 2013, zdroj: OF 4/2013, rubrika: Legislativa

S kamerovými systémy se lze občas setkat i za situace, kde obec, jako vlastník obecních nájemních domů nebo jiných objektů obdobné povahy, pojme úmysl „chránit svůj majetek“ prostřednictvím kamerových systémů se záznamem.

V případě, že se obec rozhodne v těchto nemovitostech kamerový systém zřídit a provozovat jej, tak říkajíc „ve vlastní režii“, je správcem osobních údajů jako každý jiný majitel nemovitosti toho typu a platí pro něj vše jako pro ostatní správce. Účel pořizování záznamů musí korespondovat s důležitými, právem chráněnými zájmy správce (např. ochranou majetku před krádeží).

Záznamy tak mohou být využity pouze v souvislosti se zjištěním události, která poškozuje tyto důležité, právem chráněné zájmy správce. Přípustnost využití záznamů pro jiný účel musí být omezena na významný veřejný zájem, např. boj proti pouliční kriminalitě (stanovisko Úřadu pro ochranu osobních údajů č. 1/2006 „Provozování kamerového systému z hlediska zákona o ochraně osobních údajů“).

Ze zásady přiměřenosti vyplývá, že tyto systémy lze použít v případě, že se jiná opatření směřující k prevenci, ochraně nebo zabezpečení fyzické či logické povahy, která nevyžadují pořizování obrazových záznamů, ukáží být nedostatečnými nebo nepoužitelnými s ohledem na výše uvedené legitimní účely. Např. použití pancéřových dveří proti vandalismu, instalace automatických bran a kontrolních zařízení, společné poplachové systémy, lepší a silnější osvětlení ulic během noci a podobně.

Stejná zásada platí také pro výběr vhodné technologie, kritéria pro konkrétní využití daného zařízení a specifikaci opatření ke zpracování údajů, mj. i s ohledem na zásady přístupu k údajům a dobu jejich uchování.

Kamerový systém v ubytovně

Bezpochyby však existují případy, kdy obec sice instaluje kamerový systém, ale prostory domu sleduje prostřednictvím obecní policie. Zcela ilustrativní je případ, řešený Úřadem pro ochranu osobních údajů a publikovaný na jeho webových stránkách.

Případ se týká výsledků kontroly za rok 2009 provedené v jednom statutárním městě. Lze se dočíst, že město instalovalo kamerový systém v ubytovně, sloužící k trvalému bydlení i přechodnému ubytování svých občanů, kterým je město povinno poskytnout bytovou náhradu ve formě náhradního ubytování nebo přístřeší. Provoz kamer zajišťovala městská policie.

Bylo zjištěno a dokumentováno, že kamery sledují prostor v okolí ubytovny, vchod do ubytovny a všechny chodby v několikaposchoďové budově. V ubytovně byla zřízena stálá domovní služba. Důvodem k zavedení kamerového systému byly problémy, které se v objektu ubytovny neustále projevovaly a město nemohlo v objektu trvale zajistit přítomnost strážníka. Kamerový systém byl tedy určen k nepřetržitému dohledu, jehož účelem bylo eliminovat rušení veřejného pořádku, porušování domovního řádu ubytovny, zabránit neoprávněnému odběru elektrické energie, nedodržování hygienických norem při nakládání s odpady a ničení společných prostor domu. Rovněž sloužil jako kontrola, zda ubytovaní nevpouštějí do objektu neoprávněné osoby.

Město se v rámci přípravy sice zabývalo otázkou ochrany osobních údajů, ale rozhodlo, že z hlediska práva správce osobních údajů na ochranu svých práv a právem chráněných zájmů může občany sledovat. Žádný souhlas ubytovaných město nevyžadovalo a na jejich protesty nereagovalo. Kromě viditelně instalovaných kamer a tabulky, která informovala pouze o tom, že objekt je střežen kamerovým systémem, nebyla ubytovaným dána žádná informace, zejména ne ta, že kamery provozuje a záznamy pořizuje Městská policie.

Ve svém zjištění inspektor konstatoval, že město porušilo zákon o ochraně osobních údajů. Právo na soukromí v ubytovně je zaručeno ustanovením čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Rovněž mají dotčené osoby právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním údajů o své osobě a své rodině. K posouzení, zda pro deklarovaný účel, tedy jako prevence proti nežádoucím jevům, lze tolerovat takový zásah do soukromí, jako je shromažďování kamerových záznamů, lze nalézt i v rozhodovací praxi soudů. Např. Ústavní soud ČR v nálezu ÚS 191/05 konstatuje, že základní právo či svobodu lze omezit pouze v zájmu jiného základního práva či svobody. Při úvaze o prioritě jednoho ze dvou v kolizi se ocitajících práv je nutno zkoumat, zda byly využity všechny možnosti minimalizace zásahu do základních práv druhého.

Město svým rozhodnutím nadřadilo svůj zájem spočívající v ochraně před drobnými krádežemi a zneužíváním prostor nad právo na ochranu soukromí a osobního života. I s ohledem na rozhodnutí Ústavního soudu je zřejmé, že město pochybilo.

Neoprávněnost městské policie

Je však třeba doplnit ještě jeden aspekt výše popsaného případu, který je však také důležitý. Jsou to zcela mylné představy představitelů obce o tom, co vše může či nemůže činit obecní policie. Aspekt této zvláštní právní úpravy vůbec zřejmě nebyl vzat v potaz. Obecní policie totiž vůbec není oprávněna monitorovat prostory tohoto typu.

Podstatné a pro nasazení kamerových monitorovacích systémů limitující je určení, která místa vlastně mohou být pod dohledem kamer obecní policie. Zákon č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZoOP“), v tomto směru moc jednoznačný není. Z důvodů uvedených v ZoOP § 2 (věta poslední: Provádí dohled nad dodržováním čistoty na veřejných prostranstvích v obci, a odhaluje přestupky a jiné správní delikty, jejichž projednávání je v působnosti obce) asi nebude sporu o tom, že kamerové systémy mohou sledovat veřejná prostranství.

Veřejné prostranství je definováno v § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o obcích“), tak, že „Veřejným prostranstvím jsou všechna náměstí, ulice, tržiště, chodníky, veřejná zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru“.

Ovšem ZoOP neobsahuje přímé oprávnění obecní policie ke kamerovému sledování veřejných prostranství, ale je jí přiznáno právo „pořizovat zvukové, obrazové nebo jiné záznamy z míst veřejně přístupných“. Je však podstatný rozdíl mezi „veřejným prostranstvím“ a místem „veřejně přístupným“. Zatím co nad veřejným prostranstvím vykonává „vládu“ obec, nad místy veřejně přístupnými tomu tak z valné většiny není.

Veřejné prostranství

K pojmu „veřejné prostranství“ se vyjádřil mj. Ústavní soud, když uvedl (Nález Ústavního soudu Pl. ÚS. 5/07-1), že v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 21/02 Ústavní soud zdůraznil vlastní dikci § 34 zákona č. 128/2000 Sb., který stanoví, že „veřejné prostranství je prostor, splňující v něm uvedené znaky, bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru (§ 34 in fine).“ Jak dodal, „forma vlastnictví je tedy, pro prohlášení náměstí, ulice, tržiště, chodníku, veřejné zeleně, parku a dalšího prostoru za veřejné prostranství, irelevantní. Základní podmínkou je pouze, že tyto prostory jsou přístupné každému bez omezení, a tedy slouží obecnému užívání.“

Formulován v tomto rozhodnutí byl rovněž názor, že s ohledem na jistou archaičnost institutu obecného užívání lze konstatovat, že vznikalo zpravidla obyčejovým způsobem, tj. dlouhodobým užíváním určitého materiálního statku. V tomto směru se lze do jisté míry spolehnout, pokud jde o veřejná prostranství, na historickou paměť obyvatel obcí, kteří mají zpravidla zafixováno užívání těchto statků „od nepaměti“, což se týká i eventuálních soukromých vlastníků těchto statků, kteří svým postojem dávali najevo souhlas s tímto obecným užíváním, tedy že daný prostor, jimi vlastněný, za veřejné prostranství považují. Pokud jde o postavení vlastníka, starší teorie vycházela z „domněnky věnování“, tj. že např. veřejná cesta je věnována vlastníkem obecnému užívání a nemůže mu (tedy obecnému užívání) být odňata soukromoprávní dispozicí vlastníkovou (srov. Slovník veřejného práva, shora str. 999 a násl.). Učiněn byl takto závěr, dle něhož „za veřejné prostranství lze tedy považovat každý prostor, který je přístupný všem bez omezení, slouží obecnému užívání a je jako veřejné prostranství určen v obecně závazné vyhlášce obce“.

Myšlenku výše uvedenou pak Ústavní doplnil v témže nálezu tím, že uvedl – slova obsažená v § 34 zákona č. 128/2000 Sb. „a další prostory přístupné bez omezení“ je nutné vykládat tak, že nejde o jakékoliv prostory, tj. „jiné prostory“, ale že jde o prostranství mající obdobný charakter jako „náměstí, tržiště, silnice, místní komunikace, parky a veřejná zeleň“; (kupř. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 21/02, Pl. ÚS 44/06). Zdůrazněno bylo též, že prostor splňující zákonné znaky veřejného prostranství je veřejným prostranstvím ex lege (opětovně kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 45/06)“.

Místo veřejně přístupné

Naproti tomu pojem „místo veřejné přístupné“ nedefinuje zákon o obcích vůbec, jen v § 31 odst. 2 písm. c) bod 3 se zmiňuje o „jiných veřejně přístupných přístřešcích do 40 m2 zastavěné plochy a do 4 m výšky.“ Ovšem v souvislosti s tím, že ty nemusí být označeny číslem popisným.

Pojem „místa veřejně přístupného“ je však významný např. z hlediska trestního práva a skutkovou podstatou trestného činu výtržnictví podle § 202 trestního zákona (je použita terminologie podle „starého“ zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon – podle dnes platného trestního zákoníku zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník se jedná o § 358).

K tomuto pojmu a jeho obsahu dnes existuje poměrně bohatá judikatura, kterou lze pro potřeby vymezení pojmu v ZoOP bezpochyby aplikovat.

Tak např. v usnesení Nejvyššího soudu Sp. zn./Čj. 8 Tdo 1131/2006 je uvedeno, že „místem veřejnosti přístupným je podle praxe soudů každé místo, kam má přístup široký okruh lidí individuálně neurčených a kde se také zpravidla více lidí zdržuje, takže hrubá neslušnost nebo výtržnost by mohla být postřehnuta více lidmi (i když tam v době činu být nemusí). Takové místo však nemusí být přístupné bez omezení komukoliv a kdykoliv, nýbrž postačí, že je přístupné jen některým osobám určeným např. povahou jejich zaměstnání (př. tovární hala) nebo jinak (př. škola, zdravotnické středisko) a v určitou dobu (např. během otvírací doby, v provozní době apod.).

Za místo veřejnosti přístupné není zpravidla pokládána ubytovna, kancelář, studentská kolej; není jím ani byt či jiné prostory v obytném domě. Za místo veřejnosti přístupné není proto považována ani uzavíratelná část společných prostor např. panelového domu nebo obydlí podobného typu, které je určeno k bydlení více uživatelů nebo vlastníků takového domu. Třebaže jde o společné prostory, jakými jsou chodba apod., možnost vstupu do nich mají toliko osoby zde bydlící nebo ty, které je navštěvují. Závěr, že nejde o místo veřejnosti přístupné ve smyslu zákonného znaku podle § 202 odst. 1 tr. zák., je často podporován tím, že tyto prostory bývají uzamykatelné či jinak zabezpečené proti vstupu cizích osob (k tomu též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2003, sp. zn. 6 Tdo 220/2003)“.

Pochybení obce

Zmíněná judikatura tak potvrzuje závěr výše učiněný, že obec pochybila ve více směrech, než že jen porušila zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů.

Obec pochybila také v tom, že ve svých úvahách vůbec nerespektovala zvláštní právní úpravu, týkající se obecní policie.

Náprava toho jednání obce je však v kompetenci Ministerstva vnitra, jako obecného dohledového orgánu nad obcemi a nejspíše jen formou uložení nějakých nápravných opatření, neboť ZoOP ve svých sankčních ustanoveních vůbec nepočítá s tím, že ZoOP by byl porušován tím, že vůbec není v realizaci a ukládání úkolů obecní policii obcí respektován.

Obec, jak už v úvodu uvedeno, jakožto vlastník bytového domu je a musí být posuzována jako jakýkoliv jiný vlastník, ať už je to člověk, družstvo nebo společenství vlastníků jednotek. Všichni jsou si v tomto směru rovni a všichni mají z hlediska zákona o ochraně osobních údajů, stejné povinnosti. Je třeba mít na paměti, že tento zákon, pokud se jedná o kamerové sledování se záznamem, jej považuje za zpracování osobních údajů. S tím je spojena řada povinností a limitů, které, jak uvedený příklad naznačuje, musí být respektovány. Už jen prostory v domě, mají z hlediska možného zásahu do soukromí různou „kvalitu“.

Z objektivního hlediska v případě bytových domů lze identifikovat minimálně dvě skupiny prostor, v nichž je míra soukromí zásadně odlišná. Na jedné straně se jedná o prostory, jako jsou sklepy, půdy, garáže, prostory dopisních schránek, vnější plášť budovy a jeho bezprostřední okolí atp. a na druhé straně se jedná o prostory jako vstupní dveře, chodby vedoucí k bytům, výtah atp. Viz Stanovisko Úřadu pro ochranu osobních údajů č. 1/2008 květen 2008, aktualizace březen 2012.

A snad jen stručně na závěr je třeba připomenout, že s provozováním kamerových systémů se záznamem je z hlediska zákona o ochraně osobních údajů třeba plnit řadu povinností, a tou první je ta, která ve smyslu § 16 stanoví, že správce (tedy obec) je povinen, a to ještě před zahájením zpracování osobních údajů prostřednictvím kamerového systému se záznamem, oznámit zamýšlené zpracování Úřadu pro ochranu osobních údajů. Z dosavadních zkušeností Úřadu přitom plyne, že při zpracování dat prostřednictvím kamerových systémů v bytových domech nelze uplatnit žádnou z výjimek z registrační povinnosti stanovených v § 18 odst. 1 zákona.

JUDr. Václav Bartík, JUDr. Eva Janečková

TOPlist
TOPlist