Změny v odpadovém hospodářství a zájem obcí
Od roku 2002 je v účinnosti stávající zákon o odpadech, který byl více než 30× novelizován, přesto je víceméně v souladu s požadavky Evropské unie a tvoří základ organizace odpadového hospodářství v České republice. Hlavním pilířem, o který se zákon opírá, jsou původci odpadů a jejich odpovědnost za znečištění.
Hlavním původcem odpadů jsou, kromě průmyslového sektoru, zejména samosprávy měst a obcí, které zajišťují nakládání s tzv. komunálním odpadem, jehož zdrojem jsou odpady od občanů, z jejich domácností a zahrad. Obcím se podařilo vytvořit relativně fungující systém, který každému občanovi umožňuje ekologicky i ekonomicky únosným způsobem zbavit se svého odpadu. Daří se to ve s odbornými partnery ze soukromého sektoru (svozové společnosti, provozovatelé skládek, třídicích zařízení, spaloven) i veřejnoprávního sektoru (společnosti zajišťující sdružené plnění povinností výrobců, distributorů a prodejců u některých druhů „odpadů“ – plastové, skleněné, papírové obaly, vysloužilé elektrospotřebiče, pneumatiky, oleje, zářivky, baterie).
Česká republika plní řadu limitů daných legislativou Evropské unie (např. kvóta sběru vysloužilých elektrospotřebičů 4 kg/obyvatele/rok). Ovšem základním požadavkům, které by ČR měly směrovat k racionálnímu nakládání s odpady, se nemůžeme zatím ani přiblížit, zejména snížení odpadů, vyvážených na skládky. V ČR je skládkování převažujícím způsobem nakládání s odpady. Z více než 4 mil. tun odpadů od občanů jich více jak 70 % skončí ročně nevyužitých na skládkách. Přitom jde o cenný zdroj nejen materiálů (recyklace), ale i energie.
Do roku 2010, zcela v rozporu s pokrokovým světem, byl u nás zákaz podpory výstavby spaloven, resp. zařízení k energetickému využití odpadů (ZEVO), zakotvený ve státním Plánu odpadového hospodářství z roku 2003. Veškeré odpady měly být buď skládkovány nebo recyklovány. I přes masivní investice do třídění odpadů, je úroveň třídění v ČR okolo 20 % veškerých komunálních odpadů, zbývajících 10 % jde na energetické využití (máme pouze tři spalovny – Liberec, Praha-Malešice a Brno) vybudované ještě před uvedeným zákazem.
Skládkování je navíc environmentálně nejméně příznivou metodu nakládání s odpady, což je další důvod pro jeho omezování. Aby se tak stalo i fakticky, tj. pozměnil se model chování spotřebitele, bude nutné využít administrativní (zákazy, omezení) i ekonomické nástroje, zejména navýšení skládkovacího poplatku.
„Kam s ním ?“
Odpad v podstatě určí budoucnost surovinové a energetické politiky státu a naopak. Ve vyspělých zemích využívají kromě recyklace i energetický potenciál odpadů, a to převažujícím způsobem, např. Švýcarsko, Rakousko, Švédsko, Holandsko. Evropská unie tuto cestu podporuje, jelikož skládky mají omezenou životnost a již nyní je třeba hledat alternativu pro časy, kdy se kapacita skládek vyčerpá. I při masivním zavedení energetického využití odpadů bude část odpadů skládkována a proto musíme jejich využití již nyní šetřit. Recyklace a využití materiálů má rovněž své meze a je značně limitované přístupem obyvatelstva k třídění. Ačkoliv, kdo by řekl před 10 lety, že ČR bude na špičce třídění v EU. I proto zůstane recyklace nadále jedním z pilířů budoucího nakládání s odpady.
Cesta pro obce i kraje
Příští léta by měla být v oblasti nakládání s odpady věnována přípravě provázaného systému, nejlépe na úrovni regionální, který umožní obcím využít jak energetický a materiálový potenciál odpadů a jen zbývající část odložit na skládku. Tuto myšlenku nyní připravuje Ministerstvo životního prostředí (MŽP) ve spolupráci se Svazem měst a obcí, Hospodářskou komorou, Teplárenským sdružením a kraji. Výsledkem má být koncept „integrovaného systému nakládání s odpady“, lépe řečeno regionální spolupráce pro nakládání s odpady – regionální odpadové sdružení (ROS).
Proč regionální? Zkušenost říká, že činnosti v oblasti nakládání s odpady jsou pro mnoho obcí a měst shodné (evidence odpadů, logistika) a ve větším se lépe organizují a jsou snáze administrativně i nákladově zvládnutelnější. Již nyní proto mnoho obcí založilo dobrovolné svazky a spolupracuje. Na těchto základech by ROS mělo vzniknout, na dobrovolnosti a účelovosti. Regionalitu by tomuto sdružení vedle spolupracujících obcí, jakožto původců odpadů na určitém území, měl dodat i příslušný kraj, pokud se vzájemně dohodnou. Role kraje by měla být koordinační a distribuční, nikoliv nadřízená. Takový koncept se již připravuje např. Vysočina, Plzeňský, Moravskoslezský, Středočeský a Karlovarský kraj. V rámci ROS by se obce s kraji měly shodnout na tom, která zařízení pro nakládání s odpady je třeba v daném regionu provozovat či budovat, a to i ve spolupráci s profesně a odborně vybaveným soukromým sektorem. Jen na území určité velikosti lze zajistit takový objem odpadů, pro nějž je efektivní provozovat speciální, provozně a investičně náročná zařízení, vybavení a systém k nakládání s odpady (ZEVO, skládka, třídící a logistické systémy a centra, kompostárny, bioplynové stanice, odbyt druhotných surovin). Tato dohoda všech dotčených by měla být formálně podchycena nejen smluvně, ale i v krajském plánu odpadového hospodářství.
Za vším jsou peníze
Některé prvky ROS již dnes existují (skládky, logistika apod.), proto by mohla vyvstat otázka, proč se vlastně organizovat do takovýchto sdružení. Faktem je, že o odpadech od občanů podle zákona rozhodují obce. S tím jsou spojeny nemalé náklady, které je většinou přenáší na občana. Aby bylo možné budovat udržitelné odpadové hospodářství a zároveň ekonomicky přijatelné pro občana, musí mít obce zásadní roli v rozhodování nejen o odpadech, ale i o výši nákladů a tvorbě zdrojů. Jedním ze zdrojů má být skládkovací poplatek, který bude trvale narůstat. Míra jeho růstu bude ovlivněna zejména cenami za energetické a materiálové využití odpadů tak, aby skládkování bylo postupně ekonomicky nejméně výhodné. Jinými slovy, chceme-li podpořit využití materiálu (třídění) či energii z odpadů, nemůže to být pro občana dražší než skládkování, což je bohužel současný stav.
Převážná část výnosu z tohoto poplatku by prostřednictvím ROS měla být použita pouze na investice a na provozní činnosti aktérů ROS. Zbývající část výnosu bude směřována do Státního fondu životního prostředí k financování celonárodní dotační politiky v oblasti životního prostředí. Křivka růstu skládkovacího poplatku je v současnosti v jednání. Svaz měst a obcí ČR ovšem zdůrazňuje vůči MŽP, že růst musí odpovídat finančním možnostem obcí a jejích občanů a musí zohlednit i podíl dalších subjektů, které využívají obecní systémy nakládání s odpady. Např. výrobci a distributoři tiskovin a letáků, elektrozařízení, živnostníci. Jinými slovy platba za skládkování komunálních odpadů by neměla být čistě jen od obcí (potažmo občanů) a neměla by zruinovat rozpočty obcí.
Od vize k realitě
Od vize k realitě je daleko, ale již dnes se v několika krajích snaží města a obce koordinovat své aktivity. Velkou neznámou je ovšem výše skládkovacího poplatku. Již dnes víme, že dotační podpora EU na tyto aktivity bude velmi omezená. Proto bude nutné hledat a spravovat zdroje ve své vlastní režii. Pro občana bude klíčové, kolik zaplatí za odpady. Od roku 2013 mohou sice obce navýšit místní poplatek za odpady z 500 Kč až na 1000 Kč/obyvatel/rok. Je zřejmé, že jen málo obcí dopustí takový razantní nárůst. Snad se v brzké době (do konce roku 2012 má být koncept nového zákona o odpadech) podaří vyjasnit ekonomickou i organizační stránku konceptu ROS a budoucnost odpadového hospodářství bude opravdu v rukách obcí a měst.