České venkovy z pohledu vybraných lokálních elit
Lokální elity ve venkovských obcích představují zcela jednoznačně klíčové aktéry lokálního rozvoje. Bylo tomu tak i v minulosti, kdy triumvirát „starosta – farář – učitel“ na vesnici prakticky určoval nové moderní trendy, fungoval jako neoficiální arbitr sporů mezi sousedy a formuloval nové plány rozvoje obce a místního společenství do budoucnosti.
V druhé polovině 20. století se tradiční lokální elity velmi výrazně proměnily. Místo starosty se do čela obce dostal předseda národního výboru, farář ztratil svoji pozici (nejen díky postupujícímu atheismu společnosti) a učitele v čele venkovské komunity zpravidla upozadil jmenovaný předseda místního jednotného zemědělského družstva.
Po roce 1989 možná někteří doufali v obnovu tradičních hodnot a tradičních a přirozených vůdců venkovské pospolitosti, tak jak existují v paměti lidí. Roli přirozené autority však ve větší míře zatím převzal pouze starosta obce. Ostatní tradiční osobnosti, ale i tradiční hodnoty, které tyto osobnosti reprezentovaly, již nejsou tak významné. I přesto, že rozvoj venkova je dnes více než kdy dříve ovlivňován z vnějšku, prostor pro aktivitu místních aktérů není beznadějně obsazen. V kontextu evropské politiky je možná větší, než si – ve vleku novodobých tradic „nařízení shora“ – dovedeme připustit.
V tomto článku bychom rádi představili názory a postoje právě starostů venkovských obcí, nejen „institucionalizovaných“, ale v řadě obcí i přirozených lídrů místního společenství.
Lokální elity
Zákon o obcích (128/2000 Sb.) definuje roli starosty jako „prvního mezi sobě rovnými“, s povinností respektovat a prosazovat většinový názor zastupitelstva obce, případně rady obce. Veřejností je však starosta (nejen venkovské obce, ale i města) chápán jako přirozený lídr, u kterého se sbíhají všechny rozhodovací mechanismy s nejvyšší autoritou v obci.
Dobře je to patrné z vyjádření občanů obce, kteří všechny úspěchy i všechny problémy obce většinou přisuzují právě starostovi. A to i v případech, kdy se prostor pro uplatnění jeho vlivu či rozhodovacích pravomocí zúžil na minimum. Zatímco jméno starosty zná (nejen) v obci snad každý, jména dalších zastupitelů nebo radních jsou pro mnohé občany neznámá, nebo si nejsou jisti, zda-li konkrétní osoba je vůbec členem zastupitelstva obce. Ostatní původní přirozené autority na venkově ztratily svůj význam. S rozvojem vzdělanosti a úpadkem prestiže učitelského povolání nelze očekávat, že by učitel nebo ředitel školy v dohledné době reprezentoval významného lokálního aktéra na venkově. Nízká míra religiozity společnosti neumožňuje chápat představitele církve (až na vzácné výjimky) jako morální nebo jiné vzory. Nově etablovaní majitelé obchodů a firem v obci jsou poznamenáni negativním postojem společnosti k podnikatelskému sektoru a sklonem české společnosti k rovnostářství.
Neformální lídři, bez silné institucionální podpory, se ve venkovských obcích prosazují jen velmi obtížně. Neznamená to, že by neexistovali. Starostové dobrovolných hasičů, mysliveckých či rybářských spolků, fotbalových klubů, místní kronikáři, knihovnice ad. bezesporu požívají úcty, nemají však „moc“, kterou lidé spojují s prosazováním zájmů obce ve světě politiky, byrokracie, ekonomiky...
Názory tisícovky starostů
Článek vychází z výsledků sociogeografického výzkumu názorů a postojů celkem 1074 starostů (výjimečně i dalších vedoucích představitelů obce), který připravilo výzkumné centrum RURAL Přírodovědecké fakulty UK ve spolupráci s agenturou GfK Praha na přelomu let 2008/2009. Výzkum byl zaměřen na hodnocení jednak vnímání venkova, jeho typických znaků, hodnot a charakteristik s venkovem spojovaných, jednak znaků úspěchu a podmínek rozvoje v každé obci. V rámci hodnocení tedy byly porovnávány subjektivní postoje a názory o možnostech rozvoje venkova a tyto výsledky byly porovnány s objektivními výsledky – rozvojovými prioritami starostů a realizovanými investičními cíli v obci. Výsledky šetření pak umožňují zamýšlet se nejen nad rozdíly, ale i potřebami venkovských obcí, a to jak z hlediska jejich polohy v jednotlivých krajích, tak z hlediska populační velikosti.
Na otázku „Co se vám vybaví, když se řekne venkov“ starostové ve všech krajích Česka odpovídali velmi podobně. Venkov pro starosty znamená především místo, kde k sobě mají lidé blíže, případně místo pro pohodlné bydlení či rekreaci (viz obr. 1).
Dobrou zprávou pro oživení lokálního rozvoje je zjištění, že starostové jsou přesvědčeni o převažujícím pozitivním vztahu obyvatel k obci, kde žijí. Odpovědi na otázku „Jaký vztah mají obyvatelé k obci?“ jsou z hlediska regionální diferenciace velmi podobné. I když mezi jednotlivými kraji existují rozdíly v hodnoceném vztahu obyvatel k obci, ve všech krajích starostové uvádějí, že velmi pozitivní nebo pozitivní vztah má více než polovina obyvatel v obcích. Pouze obyvatelé, kteří se zajímají o život v obci, kteří mají chuť v obci něco změnit, kteří jsou motivovaní, mohou představovat významný vnitřní potenciál rozvoje v každé obci (viz obr. 2).
Měkké a tvrdé rozvojové faktory
Při sledování co starostové venkovských obcí chápou jako hlavní podmínku úspěchu, starostové uvedli jako hlavní faktor ochotu lidí sdružovat se a řešit společně problémy. V nejmenších obcích je tento faktor jako podmínka úspěšnosti uváděn u téměř poloviny případů; se stoupající populační velikostí obce velmi zvolna klesá význam tohoto faktoru a roste význam role úspěšného starosty na radnici. Z hlediska regionálního neexistují mezi jednotlivými kraji Česka žádné významnější rozdíly. Tedy stejně jako u předcházející otázky, i zde dominují v odpovědích starostů „měkké“ faktory rozvoje, zdůrazňující kvalitu lidského a sociálního kapitálu (viz obr. 3).
Při hodnocení znaků úspěšnosti obce tedy odpovědí na otázku „Co je podle Vás nejdůležitějším znakem úspěšné obce jako je ta Vaše?“ však jasně dominuje ocenění rozvoje technické a dopravní infrastruktury jako znak úspěšné obce a tedy i úspěšného starosty. Druhým významným znakem je ocenění schopností starosty, který dokáže získat dostatek prostředků na projekty (viz obr. 4).
Porovnání výpovědí o tom, co je venkov, na co jsou občané na venkově nejvíce hrdi starostové jednoznačně preferují měkké rozvojové faktory jako je vztah obyvatel k obci, nebo ochota obyvatel obce se sdružovat a společně řešit problémy. Při hodnocení konkrétních výsledků, tedy atributů úspěšnosti se však do popředí jednoznačně dostávají atributy jako je technická a dopravní infrastruktura, shánění dotací na projekty a pouze v nejmenších obcích také dobrý vztah obyvatel k obci. Se zvětšující se populační velikostí obce naopak stoupá relativní význam dopravní a technické infrastruktury. Hodnocení společenských, kulturních sportovních aktivit, tedy dostatek aktivit pro obyvatele obce a prostředek k jejich zapojení do kumunitního života nepovažují starostové obcí za podstatné. To může být v přímém rozporu s odpověďmi na otázku týkající se „hrdosti“. Představitelé obce jsou hrdi na ochotu lidí sdružovat se a společně řešit svoje problémy, ale aktivity, kde se lidé mohou sdružovat a společně řešit problémy, tedy kulturní, sportovní a společenské aktivity nejsou chápány jako znak úspěšné obce. Je také zajímavé, že rozvoj podnikání a řešení zaměstnanosti nepovažují starostové z pohledu veřejné správy za podstatný (viz obr. 5). Pouze 3 % respondentů považuje za znak úspěšnosti dostatek pracovních příležitostí (se stoupající velikostí obce mírně rostě i význam tohoto hodnocení, ale i v největších obcí nepřesahuje tato odpověď více než 6 % všech odpovědí).
Zajímavé jsou také výpovědi starostů na téma hodnocení postavení své obce ve srovnání s ostatními obcemi v okolí. Na otázku „Liší se podle Vašeho názoru situace Vaší obce nějak významně od ostatních obcí v okolí?“ pouze 215 starostů z celkového počtu 1074 zkoumaných obcí odpovědělo, že se jejich obec od ostatních odlišuje. Pokud jsme se ale zeptali, jak a v čem se jejich obec odlišuje, dostáváme jednoznačnou odpověď: obec, kde bydlí a pracují je významně lepší než ostatní obce v okolí. Pozitivní odpovědi (rozhodně pozitivní a spíše pozitivní) jsou v jednotlivých krajích mezi 60–80 % všech odpovědí (viz obr. 6).
Dva protichůdné postoje
Hodnocení postojů starostů k předpokladům a podmínkám rozvoje venkova a jejich obce ukazuje dva do značné míry protichůdné, ale pochopitelné postoje. Na jedné straně starostové chápou venkov jako prostor odlišný od města a oceňují na venkově především mnohem pevnější vazbu obyvatel k obci a zdůrazňují význam budování sociálních sítí na venkově. Na druhé straně při hodnocení konkrétních výsledků rozvoje obce, starostové jednoznačně preferují výstavbu velké a náročné technické infrastruktury a dostatek finančních prostředků na jejich zajištění.
Tento rozpor je možné vysvětlit mírou obecnosti výpovědí starostů. Pokud se starosta vyjadřuje k obecným trendům a podmínkám rozvoje zdůrazňuje měkké faktory rozvoje obce jako je spolupráce obyvatel a budování sociálních sítí, pokud však starosta začne hodnotit konkrétní rozvojové aktivity, preferuje tvrdé infrastrukturní projekty a shánění prostředků na jejich realizaci. To souvisí na jednu stranu s „potřebou“ mnohých starostů vybudovat si v obci „pomník“ jejich působení ve vedení obce a na druhou stranu i se zaměřením priorit jednotlivých rozvojových programů a obecným očekáváním společnosti.
Při cestách naším venkovem asi každý vnímá, že venkov není jeden. Různé venkovy se mohou lišit i výrazně (nejen v triviální dichotomii český a moravský nebo dosídlený a kontinuálně se vyvíjející). Vedle rozdílné polohy (vůči městu, hranici, dálnici ad.) se venkovy liší i „tváří“, kterou jim spoluvytvářejí místní obyvatelé. Je překvapivé, že i přesto, že starostové vnímají význam a sílu vnitřního potenciálu rozvoje venkova spočívající v „jejich“ lidech a „místním“ specifickém bohatství, názory starostů dokumentují jistý schematismus v myšlení. Jakoby se význam starosty v dějinách obce stále poměřoval pouze hmotným dědictvím. Naštěstí existují výjimky, které mohou být pro ostatní vzorem, nebo alespoň inspirací. Výše uvedené řádky tak směřují zejména k těm, kteří koncipují politiky a strategie rozvoje venkova, a ne vždy si uvědomují, že venkov není jedním hřištěm, na kterém lze všude hrát podle jedněch pravidel.
Poděkování: Text vznikl za podpory projektu WD-01-07-1 Regionální diferenciace venkovských obcí Česka: disparity a možnosti rozvoje.