Ke koncepčnímu záměru „Reformy systému financování regionálního školství

Na začátku prosince minulého roku zahájilo Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT) odbornou veřejnou diskuzi k materiálu nazvanému „Koncepční záměr reformy systému financování regionálního školství (RgŠ)“, který si klade za cíl naplnění úkolů daných vládním prohlášením.

Z toho důvodu musí nový systém financování RgŠ vykazovat několik podstatných znaků: musí vést k ekonomickému zefektivnění, musí umožnit optimalizační a podpůrné působení, musí doplnit stávající roli žáka jako dominantní financované jednotky výkonu o další parametry, musí vést k administrativnímu zjednodušení na straně příjemců dotace a měl by zajistit rovnost podpory zřizovatelů škol při poskytování veřejné vzdělávací služby.

Filosofie je tedy nastavena, předmětem odborné diskuze má být otázka, v jakém rozsahu a jakých konkrétních parametrech reforma proběhne. V žádném případě se nemá hovořit o úsporách.

Je pravdou, že Školská komise a Svaz měst a obcí se dlouhodobě a se zásadními výhradami vyjadřují ke stávajícímu systému financování regionálního školství. Ten znamená pro školy i obce jako zřizovatele velice nestabilní a nepředvídatelné ekonomické prostředí, nelze hovořit ani o systémové podpoře kvality a efektivity vzdělávání.

Bohužel nově navrhovaný systém ponechává zpracování reformy financování vzdělávání zcela na zřizovatelích. Je na nich, aby si sami sháněli podkladové materiály, vypracovali návrhy na realizaci stanovených cílů, jako např. způsob financování nepedagogických pracovníků nebo tvorbu seznamu škol hodných zvláštního zřetele. MŠMT na ně přenáší povinnost dofinancovat státem stanovený „vzdělávací standard“ a ani neskrývá, že zrušením státní regulace ve výběru úplaty za školské služby je počítáno s významným příspěvkem od zákonných zástupců žáků.

Ústavní právo na vzdělání

Listina základních práv a svobod říká, že občané mají právo na bezplatné vzdělání v základních a středních školách a že zřizovat jiné školy než státní, kde se může vzdělání poskytovat za úplatu, lze jen za podmínek stanovených zákonem. MŠMT se rozhodlo sjednotit podporu zřizovatelů škol a školských zařízení. Zruší speciální zákon upravující financování soukromého školství a díky úsporám finančních prostředků ve všech oblastech regionálního školství nalezne zdroje pro navýšení normativu pro soukromé školy. K tomu bude soukromým a církevním školám zaručeno školským zákonem poskytování příspěvku ze státního rozpočtu na provozní výdaje včetně možnosti vybírat školné. Rizikem takové „rovnosti“ ve způsobu financování veřejného a soukromého školství je podle MŠMT hrozba privatizace krajských a obecních škol či školských zařízení.

Co k tomu dodat? Asi se postupuje podle dalšího Murphyho zákona, který říká, že „…v přesné matematické terminologii platí, že jedna plus jedna rovná se dvě, přičemž‚ ‚rovná se‘ znamená‚ ‚zřídka nebo vůbec ne‘.“

Restriktivními opatřeními státního rozpočtu mají být zřizovatelé v základním vzdělávání nuceni k dohodě o společné optimalizaci škol. Aby měli ředitelé škol v novém systému dostatek peněz na plnění školních vzdělávacích programů (ŠVP), budou je muset revidovat, tzn. „např. zjistit, jestli by se nedalo někde ušetřit, jestli není ŠVP nastavený až na nejvyšší hranici počtu odučených hodin, jestli nepočítá s vysokým počtem dělených hodin, jestli by se v některých předmětech část látky nedala přesunout do domácích projektů a do samostatné přípravy žáků“ atd. Revize rámcových vzdělávacích programů již probíhá. To dokumentuje pravý důvod předkládané reformy systému financování RgŠ. Řeší se omezení prostředků pro regionální školství a ne rozvoj této oblasti. Cílem je, aby se obsah vzdělávání přizpůsobil vyčleněnému objemu finančních prostředků, a ne aby cílům a potřebám vzdělávání odpovídalo financování.

Chceme takovou reformu?

Pak se nabízí téměř provokativní otázka – chceme takovou reformu, nebo kvalitní vzdělávání? Zástupci zřizovatelů jsou si ale velice dobře vědomi, že je třeba se současnou situací jak v počtu škol, tak v otázce kvality a efektivity vzdělávání zabývat.

Prof. PhDr. Milan Pol, CSc., z Ústavu pedagogických věd FF MU v Brně říká: „Škola je místo učení dětí i dospělých, místo (ne)jistoty a jejího zvládání, místo demokracie a dialogu. Nejsme válcovny plechu, pracujeme s lidmi, škola je živý organismus.“ Pro školu je tedy přirozené neustále se proměňovat a rozvíjet a stejnou snahu o její zlepšování a zkvalitňování mají i zřizovatelé.

„Šťastný národ, který má hojnost dobrých škol“, říká J. A. Komenský, protože „má-li se člověk stát člověkem, musí se vzdělávat.“ Naši předkové si také velmi dobře uvědomovali, že dobrou školu dělá dobrý učitel. Reforma financování by měla zřizovatelům umožnit zejména při zřizování a zrušování škol a školských zařízení, aby mohli dbát o soulad rozvoje vzdělávání a školských služeb se zájmy občanů obce, s potřebami trhu práce, s demografickým vývojem a rozvojem svého území, dbát o dostupnost vzdělávání a školských služeb podle místních podmínek tak, jak to uvádí školský zákon.

Každá reforma je vždycky především určitou nápravou stávajícího stavu, což ale neznamená automaticky změnu k lepšímu. Z historie víme, že všechny proměny, transformace a reformy školství už od doby tereziánské až do současnosti reagovaly na nové požadavky, potřeby a představy stále se měnící společnosti. Reformní pohyb by však neměl způsobit nevratné změny a rozvrácení systému, ale měl by být o hledání kompromisu a dobrých a korektních vztahů, o respektování názorů a aktivního přínosu a přispění všech zúčastněných.

Osvícená císařovna Marie Terezie svými reformami otevřela vzdělání všemu lidu a současně konstatovala, že vzdělání je politickou otázkou, a proto by mělo být v popředí zájmu státní politiky. Jsou známa i slova T. G. Masaryka z roku 1920: „Já si přeji, aby vláda naší republiky co nejvíce a s láskou mohla vydávat na školství a výchovu. Ten idealismus školství, učitelstva – bez peněz – zůstává prázdným slovem.“

Náklady státu přecházejí na obce

Bohužel ani střednědobý výhled státního rozpočtu pro školství dobře nevypadá. To znamená začít šetřit za každou cenu bez ohledu na dopady do rozpočtů měst a obcí. Důležité je, co to státu přinese. Předkládaný materiál je doprovázen modelovými tabulkami, aby si obce jako zřizovatelé uvědomily, že je nový systém financování donutí optimálně nenaplněné třídy sloučit, nebo platit ze svého rozpočtu. Pokud bude propad příliš velký a obce a města nebudou chtít zruinovat vlastní rozpočty, budou muset školu zrušit.

Deklarovaná podpora málotřídek však díky podivně nastavenému novému parametru nazývanému optimum a dalším, pro výpočet nezbytným koeficientům paradoxně znamená velký nárůst finančních prostředků pro nejméně efektivní školy s pěti až deseti žáky ve třídě, a naopak, s rostoucím počtem žáků dostává prvostupňové školy do propadu. U plně organizovaných škol méně naplněné třídy, i když budou i dvě v ročníku, znamenají téměř ve všech případech propad finančních prostředků.

Koncepce tedy může vést ke slučování prvních stupňů do malotřídek a k hromadnému rušení druhých stupňů škol. Tak ale zmizí škola jako otevřené kulturní, společenské a komunitní centrum, které naplňuje širší vzdělávací a volnočasovou nabídku nejen pro žáky školou povinné, ale také pro ostatní občany.

Státní úspory se tak pro města a obce prodraží o neklesající provozní náklady, o financování dopravy, o vložené investice do budov i do vybavení učeben, o vzájemnou úhradu neinvestičních nákladů, případně i o rizika spojená s nedodržením pravidel zrealizovaných projektů zejména z EU, kde hrozí sankce ve formě vracení dotace zpět do příslušných fondů.

Když si někteří zřizovatelé podle modelových tabulek propočítali, jak to bude se sítí škol vypadat, k jakému zvýšení počtu škol a školských zařízení s problémy se svým ekonomickým zajištěním dojde, bylo řečeno, že v předkládaném záměru jsou použity pouze ilustrativně neodborně „nastřelené“ číslovky.

Návrh odmítáme

Školská komise se jednotlivým verzím tohoto záměru věnuje od září minulého roku. Nedivte se mi, že již na začátku se mi při tomto přístupu MŠMT vybavil další Murphyho zákon. Jeden z jeho postulátů praví, že „…je-li nula opravdu velká, je skoro tak velká, jako kousek jedničky“. Takže nám vlastně nezbývá nic jiného, než počkat, kdo dosadí ten správný ABTV koeficient. Mohl by to být třeba Kecal, protože ten zná jednu dívku a ta má dukáty.

Na závěr ale zcela vážně. Navrhovaný záměr, který neobsahuje vstupní analýzy, přenáší povinnosti státu na města a obce a jejich občany, nezajišťuje princip spravedlivého přístupu ve financování škol všech zřizovatelů, ohrožuje dostupnost povinné školní docházky a neřeší řadu dalších klíčových ukazatelů vzdělávací soustavy, lze pouze jednoznačně odmítnout.

Uvedený text byl v užší verzi publikován v Informačním servisu SMO ČR – mezititulky redakce.

PhDr. Marcela Štiková, předsedkyně Školské komise SMO ČR