Od výplaty dávek k aktivní politice bydlení
V červenci roku 2011 přijala vláda koncepci bydlení do roku 2020. Jedním z cílů je zvýšení dostupnosti bydlení pro skupiny ohrožené sociálním vyloučením, jako jsou například osoby se zdravotním postižením, senioři či lidé z nízkopříjmových domácností.
Ministerstvu pro místní rozvoj bylo spolu s rezortem práce a sociálních věcí uloženo předložit do poloviny příštího roku návrh komplexního řešení sociálního bydlení, jehož součástí má být i revize stávajících sociálních dávek včetně zvážení jejich případného převodu do kompetence obcí. Koncepce přitom počítá s celkovým posílením úlohy obcí v bytové politice. Zvláště v oblasti sociálního bydlení je role obcí klíčová. Jsou jediným subjektem, který je do budoucna schopen nést a efektivně vykonávat tuto odpovědnost. Musí však k tomu získat potřebné nástroje legislativního charakteru a především finanční prostředky.
Zastavme se nejprve u samotného pojmu „sociální bydlení“. V současné legislativě není tento pojem definován s výjimkou zákona o dani z přidané hodnoty a nařízení vlády č. 333/2009 Sb., o podmínkách použití finančních prostředků Státního fondu rozvoje bydlení. Pro účely poskytnutí dotace na výstavbu je byt pro sociální bydlení omezen maximální podlahovou plochou (120 m2), jsou stanoveny podmínky pro uzavření nájemní smlouvy (ve vazbě na životní minimum nájemce) a omezena doba nájmu (na 2 roky). Kusá legislativní úprava je odrazem přístupu k problematice podpory bydlení, které upřednostňuje podporu těch, kdo bydlení poptávají, před těmi, kdo ho nabízí. I zde se podpora omezuje především na výstavbu nových bytů a nepracuje s možnostmi využití stávajícího bytového fondu pro účely sociálního bydlení. Na rozdíl od zahraničí hraje velmi malou roli neziskový sektor, působící takřka výhradně v oblasti sociálních služeb. Případy, kdy je nezisková organizace vlastníkem nebo nájemcem bytu, který klientovi pronajímá nebo podnajímá, není (oproti zahraniční praxi) prakticky využívána.
Bytová nouze
Stávající vymezení sociálního bydlení je samozřejmě nedostatečné. Ačkoliv nárok na byt či na podporu při jeho získání nezakládá žádný právní předpis, je dostupnost bydlení nezbytnou podmínkou pro efektivní sociální práci a prevenci sociálně-patologických jevů. Existují situace, kdy povinnost řešit bytovou situaci vyplývá pro orgány veřejné správy nepřímo. Jako příklad lze uvést rodiny s dětmi. Nejvyšší soud České republiky vydal v prosinci loňského roku stanovisko, podle něhož je nepřípustné umístit dítě do ústavní péče z důvodů špatných bytových poměrů rodiny. Stanovisko vychází z judikatury Evropského soudu lidského práva a nálezů Ústavního soudu. Pokud se tímto jednotícím stanoviskem začnou obecné soudy řídit, připraví sociálním pracovnicím a pracovníkům obcí řadu komplikovaných situací. Například na Slovensku je v těchto případech k dispozici služba krizového bydlení, kam se může rodina dočasné uchýlit. V českých zemích lze azylové domy pro celé rodiny spočítat na prstech jedné ruky, o volných obecních bytech nemluvě.
Nově má být sociální bydlení pojímáno prostřednictvím institutu „bytové nouze“, respektive vymezením skupin osob a situací, při nichž bude veřejná správa (respektive obec za podpory státu) v oblasti intervenovat. Osvědčení o bytové nouzi by bylo vydáno na dobu určitou, zpravidla jednoho roku, a zakládalo by nárok na poskytnutí služby krizového bydlení, obdobně, jako je tomu např. v Německu.
Zároveň je nutno opustit koncept zaměřený na výstavbu nových obecních bytů, či na vazbu na byty ve vlastnictví obcí vůbec. Případná podpora další výstavby bytů ze strany státu by pak měla být nasměrována pouze tam, kde dlouhodobě nejsou k dispozici volné nájemní byty ani v obecním a ani v soukromém vlastnictví a kde potřeba dalšího bydlení existuje. Podle dotazníkového šetření, které bylo v letošním roce zpracováno pro Státní fond rozvoje bydlení, jde především o menší obce (nejmarkantnější nedostatek volných nájemních bytů vykazuje kategorie obcí mezi 1000–1999 obyvateli). Nejmenší obce pak nájemní bydlení nemají nebo jde o bytový fond v řádu jednotek.
Sociální dávky
Vzhledem k masivní privatizaci bytového fondu obcí v devadesátých letech musíme s malým podílem obecního bytového fondu pracovat jako s faktem, který ovšem nemůže představovat limit při realizaci aktivní politiky bydlení. Lze například uvažovat o dotacích na nájem v bytech v soukromém vlastnictví. V případě sociálního bydlení nejde většinou o řešení samotné bytové situace, to by mělo představovat pouze předpoklad pro možnost cílené sociální práce s klientem, v ideálním případě vedoucí k osamostatnění klienta a zbavení jeho závislosti na sociálním systému státu.
Uvažovat v době ekonomické krize o navýšení výdajů státního rozpočtu je bezpředmětné. Stát ovšem může do systému vložit prostředky, které jsou dnes vypláceny prostřednictvím sociálních dávek. Od roku 2006 existují dvě dávky na bydlení. K již existujícímu příspěvku na bydlení v systému státní sociální podpory přibyl doplatek na bydlení upravený zákonem o hmotné nouzi. Doplatek na bydlení byl původně koncipován jako účelová dávka vyplácená v samostatné působnosti obcí. Přestože se předpokládalo, že náklady na doplatek bude stát hradit obcím formou dotace, pro odpor samospráv zůstala dávka ve státním systému. V současné době se tento charakter posiluje převodem agendy výplaty dávek hmotné nouze na Úřad práce ČR.
Efektivní využití zdrojů
Doplatek na bydlení je přitom ukázkovým případem, že finanční prostředky z veřejných rozpočtů je možno využívat efektivnějším způsobem. Pro stanovení výše této dávky hmotné nouze je kritériem cena bydlení v místě obvyklá. Zatímco ceny na trhu nájemního bydlení jsou „regulovány“ konkurenční prostředním, ceny na ubytovnách a obdobných zařízeních se odvíjejí od okamžité částky, který jsou schopni lidé odkázaní právě na tento typ ubytování zaplatit. Zjednodušeně řečeno, zvýší-li ministerstvo maximální limit pro doplatek na bydlení, zvedají se automaticky i ceny na ubytovnách. Pokud by se podařilo dostat tyto osoby do běžného nájemního bydlení, ušetří stát na dávkách a finanční prostředky budou vynaloženy efektivněji i z hlediska příjemce dávky.
V této oblasti se lze již setkat s pilotními projekty, například Agentury pro sociální začleňování při Úřadu vlády, které ověřují určité formy garance vlastníkům bytů ze strany veřejné správy a také kombinaci zajištění bydlení a sociální práce s klientem. Součástí tohoto procesu je i postupné zvyšování standardu bydlení klienta, kdy z krizového ubytování putuje do tzv. tréninkového bydlení a následně do bydlení nájemního (tzv. prostupné bydlení).
Z výše uvedeného vyplývá, že stát by měl zásadním způsobem přesměrovat prostředky vynakládané na podporu bydlení osob ohrožených sociálním vyloučením. Od 1. ledna 2012 dochází k dílčí změně, kterou představuje časové omezení vyplácení dávek na bydlení. Další, mnohem výraznější reforma těchto dávek je podmíněna přijetím celkové koncepce sociálního bydlení, jejíž nedílnou součástí bude aktivní sociální práce.