Ekonomické aspekty sociálních systémů
Veřejné finance v České republice nejsou dlouhodobě v dobré kondici. Přesto existují oblasti, kde se z veřejných rozpočtů "nakupují" ty nejdražší dostupné služby, ačkoliv jsou k dispozici alternativy mnohem levnější a účinnější. Patří mezi ně i sociální systémy. Ekonomické aspekty mohou sloužit jako jeden z indikátorů efektivnosti i v tak citlivé problematice, jako je péče o ohrožené děti.
Na úvod do problematiky několik statistických dat. V České republice je v současné době v různých typech ústavů přes 11 000 dětí. Je to vysoce nadprůměrný počet ve srovnání s ostatními zeměmi Evropské unie. Na celkové populaci společenství se obyvatelstvo České republiky podílí 2 %, co se týče počtu děti v institucionální péči, je to čtyrnásobek – 8 %. Průměrné náklady na péči o jedno dítě se v ústavech se přitom pohybují kolem 40 000 korun měsíčně.
V moderních systémech péče o ohrožené děti je ústavní péče považována za poslední možnou alternativu. Je uznávána nezbytnost rodinného prostředí pro zdravý vývoj dítěte. Tuto skutečnost potvrzuje i celá řada domácích i světových vědeckých výzkumů. Velký důraz je proto kladen na práci s rodinami. V případě, kdy není možné setrvání dítě ve původní rodině nastupuje jako další řešení náhradní rodinná péče (pěstounská či osvojení). Jaká je realita v České republice?
Na náhradní rodinnou péči je z veřejných rozpočtů vynakládáno na jedno dítě průměrně cca 10 000 Kč měsíčně (tedy čtvrtina nákladů na dítě v ústavní péči)! Na systematickou práci s rodinou, směrující k udržení dítěte v rodině pouhých 4500 Kč měsíčně (tedy pouhá devítina průměrných nákladů na dítě v kojeneckém ústavu, dětském domově či výchovném ústavu)!
Veřejné výdaje na přímou péči o ohrožené děti se pohybují ročně kolem 6,7 mld. Kč. Z toho celkem 3,5 mld. Kč, tedy více než polovina, směřuje právě do ústavů. O druhou polovinu prostředků se dělí orgány sociálně-právní ochrany dětí na úrovni obcí a krajů, poskytovatelé sociálních služeb, pěstounské rodiny.
Primární je sociální hledisko
O tom, že institucionální péče neznamená ve vývoji dítěte pozitivní zvrat (že např. výchovné ústavy přes svůj název tuto funkci rozhodně neplní), svědčí alarmující výzkum Ministerstva vnitra, mapující osudy dětí, které prošly tímto typem péče v letech 1995–2004. Během tohoto období prošlo různými ústavy v České republice celkem 17 454 dětí. Z této skupiny se trestné činnosti dopustilo 9751 dětí (tj. 56 %), přičemž až po odchodu z ústavu 8866 dětí, tzn. každé druhé dítě!
Z osmi tisíc policejních pátrání po dětech na útěku jde ročně v cca 6000 případech právě o útěky dětí z ústavního prostředí. Vysoké číslo je zapříčiněno především faktem, že mnohé z těchto dětí lze označit za „notorické útěkáře“. V této souvislosti je nutno zdůraznit, že nejde o děti ve výkonu trestu, ústav jim má poskytnout náhradu za rodinné prostředí. Problém nelze odbýt konstatováním, že jde o „jiné“ děti, které jsou již před příchodem do ústavní péče poznamenané traumaty z rodinného prostředí. Forma ústavní péče negativní faktory evidentně posiluje. I na stránkách ekonomického časopisu je nutné jako primární zdůraznit hledisko sociální. V tomto případě však i strohá ekonomická data potvrzují stávající absurditu současného systému: víme o negativních dopadech institucionální péče, přesto na ní vynakládáme obrovské prostředky!
Velmi znepokojivá data přímo volají po zásadní reformě systému. Při zkoumání příčin selhávání rodin se často setkáváme se skutečností, že jde o rodiče s minimálními rodičovskými kompetencemi (často je prostě neměli kde získat, neboť sami vyrostli v ústavním prostředí nebo nefunkční rodině). Systém však tuto skutečnost neřeší. O to vyšší jsou náklady na řešení následků. Je proto nutná zásadní změna orientace na prevenci. Ve svém důsledku to znamená postupně převádět část prostředků vynakládaných na ústavní péči do podpory terénních a ambulantních služeb a také na podporu náhradní rodinné péče. Tento záměr se ovšem neobjede bez přechodného období, během něhož bude nutné výdaje přechodně navýšit – nejprve je nutné alternativy k institucionální péči vytvořit. O tom, že tato opatření se poměrně rychle projeví v úbytku dětí v ústavní péči, svědčí příklad Slovenska, které zahájilo reformu v roce 2005, a kde se počet dětí v ústavní péči trvale snižuje (viz graf).
Resortní roztříštěnost
Vedle nerovnoměrného rozložení zdrojů se systém péče o ohrožené děti potýká s velkou rezortní roztříštěností, která fakticky vylučuje kontrolu efektivnosti vynakládaných prostředků. Různé části systému jsou v gesci pěti ministerstev.
Vedle změny výdajové struktury je proto nutné zároveň provést celkové zjednodušení a sjednocení systému, tak aby vynakládané prostředky skutečně sloužily na zajištění efektivní ochrany práv dětí. Ministerstvo práce a sociálních věcí avizovalo, že bude v nejbližší době předkládat do vlády Národní strategii péče o ohrožené děti. Ekonomická část a zejména otázka výdajů veřejných rozpočtů bude v této strategii hrát důležitou roli.