Je Národní strategie skutečným vůdčím dokumentem rozvoje venkova?
Následující článek se snaží zamyslet nad tím, zda současná podoba Národního strategického plánu rozvoje venkova České republiky na období 2007–2013 (NSPRV) skutečně opravňuje tento dokument, tak jak by to mělo z jeho názvu vyplývat, k jeho vůdčí roli v restrukturalizaci venkovských oblastí. Z tohoto úhlu pohledu to spíše vypadá tak, že stát prostřednictvím Národního strategického plánu rozvoje venkova spíše káže, co mají venkovské obce a mikroregiony dělat, avšak nezabývá se vlastními problémy strategického rozvoje.
Dokument NSPRV vzniká v souvislosti se vstupem České republiky do Evropské unie, kdy se má stát jakýmsi pojítkem mezi evropskými cíli rozvoje venkova a cíli národními, českými. Opatření, která by měla vést k žádoucímu rozvoji venkova jsou pak realizována pomocí Programu rozvoje venkova České republiky na období 2007–2013 (PRV).
Při analýze Národního strategického plánu však je jednoznačné, že tento dokument de facto není strategickým plánem, jedná se spíše o implementační dokument Evropského zemědělského fondu pro rozvoj venkova (EAFRD). Formulace Národního strategického plánu a Programu rozvoje venkova jsou totiž ovládány diskurzem rozvoje venkova v Evropské unii, jejich priority jsou odvozeny od Nařízení Rady (ES) č. 1698/2005 o podpoře rozvoje venkova z Evropského zemědělského fondu pro rozvoj venkova. Národní strategický plán je tak spíše soustavou technických opatření, které by měly prosadit evropskou představu rozvoje venkova do českých krajin, do našich specifických podmínek, které se mnohdy velmi liší od evropských zvyklostí.
Lokální a národní úroveň
Navíc, opatření formulované v NSPRV jsou jen místního charakteru – tj. mohou být realizovány jen prostřednictvím akce na místní či mikroregionální úrovni. Národní strategický plán se zaměřuje např. na modernizaci zemědělských či lesnických podniků, na komplexní pozemkové úpravy či obnovu občanské vybavenosti, ale vůbec se nezabývá problémovým systémem nastavení zemědělských dotací z EU, které decimují české zemědělské podniky; stávajícím modelem rozpočtového určení daní (kdy malé obce získávají v přepočtu na jednoho obyvatel méně financí než města), či vysokým stupněm byrokracie, obtěžující jak představitele obcí, tak i české zemědělce.
Právě tyto problémy jsou z lokální úrovně prakticky neřešitelné, proto je třeba pro jejich řešení vyvinout úsilí na národní úrovni a zahrnout je do celostátní strategie.
Navíc z národní úrovně je opravdu těžké posoudit, jaká rozvojová opatření jsou nutná pro rozvoj té či oné územní lokality (jiné podmínky jsou na Vysočině, jiné v jižních Čechách a jiné na severu Moravy). V této souvislosti by mělo být přeneseno rozhodování o lokalizaci dotace z Programu rozvoje venkova na mnohem nižší úroveň.
Národní strategie rozvoje venkova se může zabývat lokálními problémy (i když k jejich identifikaci má jen omezené nástroje vzhledem k její velké vzdálenosti od lokalizace rozvojového opatření, rozuměj dotace), ale především, nesmí také zapomínat na své vlastní problémy celonárodního charakteru.
Při plánování venkovského prostoru by se měly národní strategické plány zaměřit jen na ty procesy, které mohou (a musí) v zájmu rozvoje venkova z této úrovně přetransformovat tak, aby přivedly venkovské lokality na rozvojové trajektorie. Stát totiž musí vytvořit vhodné strukturální podmínky k tomu aby se venkov v budoucnosti mohl rozvíjet i bez evropských dotací.
Příprava na další období
Nejrůznější aktéři venkovského rozvoje – představitelé obcí, mikroregionů a jejich zájmová sdružení (Spolek pro obnovu venkova, Svaz měst a obcí, Národní síť místních akčních skupin aj.) tak musí usilovat o komplexní strategii rozvoje venkova, na které by se sami podíleli. Na národní úrovni by tak měl být otevřen prostor pro diskuzi o budoucím Národním strategickém plánu rozvoje venkova pro nadcházející programové období.
Měl by být umožněn přístup všem aktérům rozvoje venkova k tvorbě národní strategie venkova, které by zahrnulo nejen obecné problémy, na které poukazuje Evropská unie, ale také problémy národního charakteru avizované např. ve Vizi českého zemědělství po roce 2010.
Těmi jsou především:
- definovat úlohu venkova se všemi vazbami na národní hospodářství
- vyjasnit na národní úrovni kompetence v oblasti rozvoje venkova
- dosáhnout účinnější koordinace politiky rozvoje venkova s ostatními politikami
- usilovat o vyrovnání příjmů obcí venkovského typu s městskými aglomeracemi v rámci rozpočtového určení daní (RUD)
- posilovat příznivé podmínky pro podnikání a obecně pro širší spektrum aktivit na venkově
- umožnit subjektům působícím v oblasti rozvoje venkova participovat na rozhodování a cílení podpor do venkovských regionů.
Závěrem
Aby byly tyto body zahrnuty do strategického plánu rozvoje venkova České republiky, je nutné zvýšit aktivitu a lobování ze strany všech aktérů na národní úrovni. Pokud se nepodaří zavést tyto požadavky do Národního strategického plánu rozvoje venkova, je třeba usilovat o to, aby tento materiál nebyl dominantním strategickým dokumentem rozvoje venkova a dostal jen takový prostor, který mu náleží – tedy jako podklad k implementaci EAFRD v ČR. V takový dokument by nebyl národní strategický rozvojový plán venkova neboť pro národní aktéry by v něm nebylo místo.
Není přípustné, aby problematika venkova v ČR byla shrnuta jen do třech strategických os. Problémy venkova jsou mnohem rozmanitější, a proto vyžadují komplexní strategický dokument rozvoje venkova, který zohlední požadavky veřejného, soukromého a neziskového sektoru a nikoli jen požadavky českých a evropských úředníků.