Sakrální objekty v krajině jako nedílná součást českého venkova

Jedním z projevů náboženství jsou sakrální objekty. Je to projev hmatatelný a viditelný v sídlech a krajině. Sakrální objekty dokumentují historický vývoj nejen náboženský, ale také vývoj kulturní, vývoj osídlení, cest aj. S měnící se mírou a typem religiozity, se mění i sakrální objekty.

Mění se jejich velikost i jejich kvalitativní stav (zchátralý, zrekonstruovaný, nový). Rozdíly můžeme nalézat v architektuře sakrálních objektů i materiálu, ze kterého jsou vyrobeny. Liší se i nápisy a symboly na nich. Analýza různorodosti současného stavu sakrálních objektů v mikroegionech Česka odhaluje základní trendy ve vývoji této složky našeho kulturního dědictví po roce 1989 a pomáhá stanovit faktory, které tento vývoj ovlivnily.

Masivní výstavba sakrálních objektů spadala zejména do období 18. a 19. století. Tato tzv. barokní sakralizace kulturní krajiny venkova probíhala ve všech katolických oblastech Rakouska-Uherska. Na venkově často tvoří náboženské objekty hlavní dominanty obcí, většinou lokalizované v centru sídel, kde plní funkci náboženskou, společenskou a kulturní. Naopak drobné sakrální objekty byly zřizovány hlavně poblíž lokálních a regionálních cest, na křižovatkách a administrativních hranicích.

V současnosti nedochází ve větší míře k budování nových objektů, ale spíše k jejich částečné obnově. Rozporem by se na první pohled mohl zdát protiklad mezi narůstající sekularizací společnosti po roce 1989 (potlačením vlivu náboženství ve společnosti) a obnovou náboženských symbolů. Současná obnova sakrálních objektů ovšem není z převážné části podmíněna náboženskými motivy.

Typologie sakrálních objektů

Vzhledem k výrazným rozdílům v míře religiozity (podílu věřících) v Česku (viz obr. 1) lze předpokládat, že budou existovat také velké rozdíly v sakrálních objektech.

Obr. 1. Religiozita v obcích Česka (2001) a vymezení modelových území, ČSÚ 2008

Rozdíly budou v jejich velikosti a vzhledu a také v jejich stavu a udržovanosti. Terénní výzkum v této oblasti probíhal ve 12 mikroregionech a v tomto článku budou představeny výsledky šetření na příkladech pěti vybraných venkovských a pro srovnání jednoho městského mikroregionu.

Obr. 2. Podíl kvalitativních kategorií na počtu objektů ve vybraných mikroregionech

Pro účely porovnání výsledků byly ustanoveny kategorie sakrálních objektů, vymezené podle fyzického stavu, doby vzniku a doby rekonstrukce (kvalitativní kategorie – viz obr. 2). Sakrální objekty jsou vystaveny přírodním vlivům i lidským činitelům (vandalství, odstranění nebo přemístění). Pokud jsou objekty ve vysoce zdevastovaném stavu (ruiny) a tento stav neumožňuje jejich využití k náboženským účelům, označujeme je za reliktní. Bylo vytvořeno také velikostně-významové členění sakrálních objektů a to do čtyř základních kategorií (kvantitativní kategorie – viz obr. 3). Z obrázku vyplývá, že nejčastěji se na českém venkově nacházejí menší sakrální objekty na rozdíl od měst, kde je vysoké zastoupení větších sakrálních objektů kategorie. Specifickou a relativně novou kategorií jsou tzv. pomníky u cest především obětem dopravních nehod, které představují jakýsi přechod mezi sakrálním objektem a hřbitovem.

Obr. 3. Podíl kvantitativních kategorií na počtu objektů ve vybraných mikroregionech

1. hřbitovy
2. drobné objekty v krajině (kříž, menší boží muka, sakrální obrázky v krajině, pomník obětem nehod a tragických událostí, obrázek či tabulka na jiných objektech)
3. středně velké sakrální objekty (kaple, socha, zvonice, větší boží muka, komplex křížů)
4. velké sakrální objekty (nadregionálního významu – poutní místo a křížová cesta, komunitní centrum, fara, kaplanka nebo klášter, kostel)

Motivy obnovy sakrálních objektů

Motiv obnovy sakrálního objektu stojí při prvotním rozhodnutí o nápravě stavu. Motivy obnovy dělíme na motivy náboženské a kulturní. Druh motivu však nelze vždy jednoznačně rozlišit. Rostoucí význam motivu kulturního vychází přirozeně z klesající míry religiozity české společnosti a není tedy vzhledem k obecným podmínkám vývoje společnosti ničím neobvyklým.

Náboženské motivy obnovy sakrálních objektů se uplatňují jak v silně tak i slabě religiózních oblastech. Přičemž v sekularizovaných oblastech jsou motivy obnovy sakrálních objektů snáze odlišitelné, jejich rekonstrukce zde nejsou běžnou záležitostí. V silně religiózních oblastech jsou náboženské motivy převládající. Kulturní a jiné motivy jsou zde těžce rozpoznatelné. Víra je hluboce zakořeněna a náboženství je zde chápáno jako běžná, přirozená součást života všech obyvatel, nejen věřících. Církev se v takových oblastech vysokou měrou podílí na lokálním kulturním dění celé komunity. Jedná se o zakořeněnou tradici, která byla původně náboženskou a nyní je spíše tradicí komunity, tedy společenství lidí žijícího a působícího v určitém místě.

V oblasti, kde je náboženství silně provázáno s životy obyvatel se tento fakt projevuje také v podobě sakrálních objektů a v jejich využívání. Za prvé jsou sakrální objekty ve velmi dobrém fyzickém stavu a to i objekty, které mají periferní polohu (ve volné krajině). Rekonstrukce jsou často prováděny za pomoci místních obyvatel a to pomoci jak finanční, tak manuální, řemeslné. Za druhé jsou sakrální objekty místy aktivně využívanými. Terénní pozorování potvrzuje, že sakrální objekty jsou udržované a zdobené včetně jejich okolí. Za třetí jsou sakrální objekty zakořeněné v myslích obyvatel. Z objektů se stávají orientační body a místní názvy. Obyvatelé vnímají sakrální objekty nejen jako stavby, ale také jako přímou součást místní historie a kultury.

Kulturní motivy

zahrnují celou škálu podnětů k obnově sakrálních objektů. Nejhojněji se vyskytují dva typy a to kulturně-historický a kulturně-ekonomický. Kulturně-historický motiv je velmi specifický a charakteristický zejména pro pohraničí, odkud byli po druhé světové válce vysídleni obyvatelé německé národnosti. Právě v pohraničí se nejvíce uplatňuje přeshraniční spolupráce při obnově sakrálních objektů, která využívá finančních prostředků různých fondů i nadací. Někteří z původních obyvatel (nebo jejich potomků) posilují vazby s původním domovem své rodiny, právě podporou oprav sakrálních objektů, které v důsledku přerušení kontinuity osídlení, nestojí ve středu zájmu nově příchozích obyvatel.

Dobrým příkladem je modelový mikroregion Sušice, komplexní podporu získal např. projekt obnovy horské synagogy v Hartmanicích v památník česko-německo-židovského spolužití v roce 2006. Obnova se uskutečnila za přispění řady sponzorů, fondů a díky česko-bavorské přeshraniční spolupráci.

Obr. 4. Kaplička na okraji zájmu nových obyvatel lokality (foto K. Smržová)

Se sakrálními objekty se nemusí identifikovat jen nově příchozí obyvatelé do vysídleného pohraničí, ale také obyvatelé nově vznikajících suburbií. V suburbiích se mohou vyskytnout kapličky, které dříve stávaly podél cest a nyní se nacházejí v zastavěném území (viz obr. 4).

Na českém venkově je obecně sakrální objekt (kostel), povětšinou stojící v centru nebo alespoň v zastavěném území obce, jednou z mála architektonicky hodnotných staveb a zároveň dominantou, která pomáhá utvářet siluetu a estetiku venkovské obce. Žádoucí je, udržet tuto stavbu dominantou, např. prostřednictvím vhodného směrování další výstavby, ukotveného v územních plánech. Snahy o udržení takové stavby v dobrém fyzickém stavu, vycházejí právě z estetické funkce objektu a z jejího přímého vlivu na pozitivní image obce a lze je zařadit pod motivy kulturně-ekonomické. Image obce a její estetika jsou jedním z faktorů, které mohou rozhodovat o kvalitě bydlení a životního prostředí v obci pro místní obyvatele, příchozí turisty nebo podnikatele. Kulturně-ekonomický motiv je tedy iniciován zejména obcemi.

Koncentrace rekonstrukcí a obnov sakrálních objektů je příznačná pro centra měst a venkovských obcí, zejména městské a vesnické památkové zóny. Mimo centra dílčích sídel a hlavní koncentrace osídlení se sakrální objekty nacházejí v neuspokojivém stavu. Tento jev dokládá také mikroregion Tábor, kdy je rovněž vynaloženo velké úsilí a finanční prostředky na obnovu objektů v centru města, s rostoucí vzdáleností od centra jsou sakrální objekty mimo zájem obyvatel i komunálních představitelů. V případě Tábora přítomnost poutního místa Klokoty s křížovou cestou západně od centra města posiluje udržování objektů mimo hlavní sídlo v dobrém stavu.

Faktory vývoje sakrálních objektů

Současný stav sakrálních objektů je výsledkem dlouhodobého působení vnitřních i vnějších faktorů (celospolečenský hodnotový vývoj, legislativa, nabídka dotací, další rozhodnutí státu – např. umístění vojenského výcvikového prostoru aj.). Na základě vyhodnocení výsledků v modelových mikroregionech byl sestaven seznam v současnosti působících vnitřních faktorů, které mají největší vliv na vývoj náboženských objektů (zejména ve venkovské oblasti). Zajímavostí je, že jednotlivé faktory mohou působit v jednom mikroregionu pozitivně (zvyšují kvalitu sakrálních objektů), v jiném zase negativně (přičiňují se o špatný stav sakrálních objektů).

Míra a typ religiozity

je základním faktorem, který předurčuje charakter sakrálních objektů území. Jedná se o podíl věřících a strukturu náboženského vyznání.

Vlastnictví sakrálních objektů

hraje významnou roli při jejich obnově. Důležité jsou zejména dispozice a předpoklady vlastníka k získání finančních prostředků pro obnovu z jiných než vlastních zdrojů a možnost případného kofinancování. Svou roli hraje také nevyjasněné vlastnictví drobných objektů ve volné krajině, které může být formální překážkou k obnově. V současnosti je tento problém řešen obecní výzvou pro vlastníka určeného objektu, kdy v případě nedoložení vlastnictví, platí ustanovení § 135 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, které se týká ztracených a opuštěných věcí, které ukládá, že po uplynutí lhůty připadá věc do vlastnictví obce.

Velikost obce

je faktorem zejména ekonomickým, protože podává informaci o výši obecního rozpočtu a tím ukazuje případné možnosti (do)financování rekonstrukcí. Zároveň rámcově napovídá o možnostech personálního složení obecního úřadu, zejména jsou tím myšleny osoby schopné využít dotačních a grantových schémat, případně problematika neuvolněného starosty. Tento faktor je obecný a nezohledňuje případnou zátěž obecního rozpočtu ani nepostihuje kvalitu lidského kapitálu představitelů obce.

Vzdálenost objektu od centra

sídla může předurčovat vůli obce i dalších aktérů k rekonstrukcím a opravám objektu.

Vztah samosprávy a církve

je ukazatelem religiózního klimatu území, tj. zapojení církve do každodenního života komunity, obce. Rovněž definuje možnosti světského využití sakrálních objektů, které je často závislé na vzájemné dohodě vlastníka a budoucího uživatele.

Přeshraniční spolupráce

je ilustrována výše jako kulturně-historický motiv obnovy sakrálních objektů. Příklady lze kromě oblasti Šumavy nalézt i v mikroegionu Kolešovice, kde jsou některé rekonstrukce finančně podpořeny Němci, pocházejícími z mikroregionu.

Lidský faktor

je v případě náboženství velice důležitý a může mít klíčový vliv na roli náboženství a církve v komunitě a také na vývoj sakrálních objektů. Osobnost faráře je důležitým předpokladem pro spolupráci obce a církve a pro vztahy mezi církví a nevěřícím obyvatelstvem, veřejností. Intenzivní společný kulturní život věřícího i nevěřícího obyvatelstva v rámci komunity se může pozitivně projevit zvýšenou soudržností a sounáležitostí obyvatel.

Aktivita a zájem obyvatel

Obr. 5. Velké kostely v malých obcích – symboly patriotizmu – Březová (foto M. Hupková)

vedoucí ke vzniku různých sdružení a spolků je jedním z nejvýznamnějších faktorů obnovy sakrálních objektů na českém venkově. Vzhledem k typologii objektů na venkově (obr. 3) je patrné, že mnohdy objekty menší velikosti, požadující nižší finanční náklady na opravu, je možné financovat ze zdrojů místních obyvatel. Výjimkou z předpokladu méně nákladných rekonstrukcí sakrálních objektů na venkově místními obyvateli je stavba kostela sv. Ludmily v 90. letech 20. století v Suché Lozi (mikroregion Strání). Na silně religiózním venkově je žádoucí přítomnost kostela v každém sídle (nikoliv jen obci), přičemž vlastní kostel je významným prvkem lokální identity a patriotismu. Proto se také v silně věřících oblastech i v malých sídlech nalezneme relativně velké kostely (viz obr. 5).

Na venkově je zisk finančních prostředků ze zdrojů místních obyvatel jednodušší z důvodů snazší komunikace a domluvy (sousedské vztahy) a vzhledem k nižší míře anonymity existuje snazší kontrola jednání a aktivity jednotlivých osob a rodin (tlak na aktivitu).

Sdružení a spolky mohou být iniciátorem sbírek na opravy či příjemcem dotací z veřejných zdrojů a mohou mít také vzdělávací funkci (propagace sakrálních objektů). Role sdružení a spolků je patrná v mikroregionu Kolešovice, kde jsou s výjimkou občanského sdružení Zderaz místní obyvatelé k sakrálním objektům, které jsou povětšinou v neutěšeném stavu, lhostejní.

Místní umělci a řemeslníci

mohou v obnově sakrálního objektu nalézt veřejně prospěšnou seberealizaci. Příkladem je kování křížů místními řemeslníky a následné umístění podél cyklotras na místa, kde se v minulosti kříže nacházely (Novohradsko, říjen 2005, Sdružení růže).

Mecenáš a sponzor

tento faktor se v šesti vybraných mikroregionech neprojevil. Jedná se o finanční pomoc od osoby z regionu či také mimo region, např. politického představitele, podnikatele, významného movitého rodáka apod.

• Míra religiozity – podíl osob, které se přihlásili k některé církvi, z celkového počtu obyvatel
• Index sekularizace – udává nárůst podílu nevěřícího obyvatelstva v mikroregionu mezi dvěma obdobími (čím vyšší kladná hodnota, tím intenzivnější nárůst podílu nevěřících)

Závěr

Česko patří již několik desetiletí k nejvíce sekularizovaným státům světa, ale přesto je tvář venkovské krajiny stále výrazně formována náboženskými symboly a objekty. Sakrální objekty tak spoluutvářejí charakter a image českého venkova a jsou jejich významnou a často dominantní součástí (pohlednice, prezentace obce na internetu atd.). Jejich význam už není dominantně náboženský, ale také kulturně-historický a proto stále zůstává celospolečensky důležitý.

Příspěvek vznikl za podpory projektu WD-01-07-1 "Regionální diferenciace venkovských obcí Česka: disparity a možnosti rozvoje" a projektu GA UK 165110 "Poutní místa v kulturním dědictví české společnosti a jejich role v reprodukci územních identit."

RNDr. Tomáš Havlíček, Ph. D.; RNDr. Martina Hupková, katedra sociální geografie a regionálního rozvoje, Přírodovědecká fakulta UK v Praze