Pohřbívání a hřbitovy – reflexe kultury českého venkova
Smrt patří neodmyslitelně k životu, a přesto je toto téma ze společnosti stále vytěsňováno (tabuizace smrti). Vnímání smrti, způsob pohřbení, rituály a tradice spojené s pohřbem, podoba hřbitova a legislativní a ekonomické souvislosti pohřbívání patří k jevům, které se liší v prostoru a čase a reflektují kulturu obyvatel.
Jaký je základní charakter kultury pohřbívání v Česku? Existují rozdíly v kultuře pohřbívání a v podobě hřbitovů v rámci Česka? Lze definovat hlavní rozdíly mezi městem a venkovem?
Česko zaujímá ve světě a obzvláště v Evropě ve způsobu pohřbívání specifickou pozici. Má nejvyšší míru kremace v Evropě – 80,72 % (kulturně nejbližší soused Slovensko – 17 %). Při porovnání míry kremace se socioekonomickými ukazateli (jako je HDP, míra urbanizace, naděje dožití, hustota zalidnění, věková, vzdělanostní a náboženská struktura) jsou jedinými faktory, které souvisejí s mírou kremace (a) náboženství a (b) politický charakter současný i minulý (vliv komunismu). Vysoká míra kremace v Česku tedy koresponduje s politickým vývojem, je odrazem míry religiozity, která je na evropské poměry velmi nízká (pouze 32,2 % věřících) a souvisí s aktivní rolí spolků podporujících kremaci a její legalizaci.
Náboženství jako hlavní faktor nízké či vysoké míry kremace se v Česku projevuje na regionální úrovni. Hlavní odlišnosti mezi regiony a mikroregiony ve způsobu zacházení se smrtí korespondují s (a) mírou religiozity a (b) velikostí obce. U prvního faktoru není nutné uvažovat typ náboženství, neboť Římskokatolická církev je v Česku výrazně dominantní. Podle druhého faktoru – velikosti obce můžeme charakteristický způsob pohřbívání zhruba vymezit pro kategorii velká města (statutární), ostatní města (5000–40 000 obyvatel) a venkovské obce (méně než 5000 obyvatel). Při sledování menších územních jednotek (lokální úroveň) jako jsou jednotlivé obce, části obcí, sídla se již náboženství nejeví jako základní faktor, ale je jím zejména tradice (která může i nemusí odpovídat náboženské situaci).
Základní rozdíly v Česku
Základní rozdíly v charakteru způsobu pohřbívání jsou nastíněny na základě dlouhodobého šetření v modelových územích a analýze kvantitativních i kvalitativních dat. Na obrázku 1 jsou na podkladu míry religiozity, znázorněny míry kremace vybraných mikroregionů. Míra kremace přímo koresponduje s mírou religiozity i velikostí obce.
Obecně u nás platí, že inhumace (pohřby do země) jsou převážně pohřby církevními a kremace světskými. V Česku nedochází v posledním desetiletí k žádným výrazným změnám ve způsobu pohřbívání, míra kremace stagnuje.
Nejvýznamnější rozdíly se v rámci Česka objevují mezi městy a venkovskými obcemi. Ve městech převažuje kremace, na vesnicích inhumace, což souvisí i s mírou religiozity obcí. V největších městech jako je Praha, Brno a Plzeň dosahuje míra kremace vysokých hodnot. Zároveň se v největších městech vyskytuje vysoké procento pohřbů bez obřadu. I tento jev se vyznačuje východo-západním gradientem, v Praze je pak procento pohřbů bez obřadu nejvyšší (až 90 %). V Plzni dosahuje podíl pohřbů bez obřadu 70 %, v Brně už jen 40 %. Pohřby bez obřadů jsou specialitou velkoměst, z důvodu vyšší anonymity velkoměsta. Na venkově je obvyklé, že se pohřbu účastní celé vesnice, ve městech se sousedé navzájem neznají. Podíl pohřbů bez obřadu v současnosti stoupá i v menších městech (např. Sušice 12 000 obyvatel). Se vzrůstajícím podílem pohřbů bez obřadu vzrůstá i počet nevyzvednutých uren.
Vliv finanční náročnosti
Ukazuje se také, že na výběr způsobu pohřbení nemá zásadní vliv finanční náročnost. Cena kremace i inhumace se např. na Sušicku pohybuje na podobné úrovni (cca 3000 Kč). Na Kloboucku je dokonce cena kremace vyšší než cena inhumace. Je to dáno vzdáleností krematoria a také cenou kremace (protože je míra kremace na Moravě nižší než v Čechách, je cena v moravském krematoriu vyšší, má-li být krematorium výdělečné).
Zrušení pohřebného (5000 Kč) zákonem č. 261/2007 Sb. (účinnost k 1. 1. 2008) nemělo zatím žádný výrazný vliv na pohřbívání, i když přirozeně stoupl počet tzv. sociálních pohřbů, které se konají na obecní náklady. Nedošlo však k obecnému zvýšení počtu pohřbů bez obřadu ani počtu kremací. Každý, kdo chce udělat pohřeb s obřadem, takový pohřeb nechá udělat ať s příspěvkem od státu či bez něj.
Pohřební obřad hraje podle psychologů důležitou roli při vyrovnání se člověka se smrtí. Důvodů pro vysoký počet pohřbů bez obřadu nalézáme mnoho:
- pohřeb jako důstojné rozloučení mizí proto, že smrt je odsouvaný fenomén, na který se raději nemyslí,
- pohřby bez obřadu jsou ekonomicky výhodnější,
- pohřby bez obřadu jsou projevem vyšší intimity a individualizace české společnosti,
- pohřeb bez obřadu je reakcí na okázalé pohřby z dob komunismu.
Zatímco v celém Česku se uvádí průměrná cena pohřbu na 13 tis. Kč, v tradičně religiózních oblastech je většinová cena pohřbu kolem 20 tis. Kč. Žádný z pohřbů se neobejde bez květin, muzikantů a smuteční hostiny. Pohřbu se účastní většinou téměř všichni obyvatelé obce a pohřeb je považován za velkou událost, kdy se sejde rodina, přátelé a známí (někde účast dosahuje až 500 lidí). Pro rodinu je nemyslitelné vypravit pohřeb bez obřadu. Zajímá se o to, co se děje s blízkým před pohřbem (kde je uložen, případně spálen). Zvyky a tradice patřící k pohřbu jsou zde zachovány do dnešních dnů. Nosiči rakve jsou výhradně rodinní příslušníci, v některých vsích je dokonce zachován zvyk, že rodinný příslušník kope zemřelému hrob. Zájem rodiny o zemřelého a aktivní účast na pohřebních ceremoniích je zřejmě největším rozdílem ve způsobu zacházení se smrtí na venkově a ve městě. Rozdíl je dán větší rolí rodiny a obecně vyšším významem rodinných hodnot na venkově než ve městě a na Moravě než v Čechách.
Lokální rozdíly
Pokud budeme sledovat lokální úroveň, tedy jednotlivá sídla, objeví se mnoho faktorů, které mají vliv na způsob pohřbívání a mohou mít praktický a někdy také iracionální základ. Jedním z faktorů je existence kostela v obci. Pokud obec nemá kostel a má pohřební síň je pravděpodobné, že bude počet občanských pohřbů a kremací vyšší, než by měl teoreticky být. A naopak, pokud obec má kostel a nemá pohřební síň lze předpokládat, že bude převažovat počet církevních pohřbů do země. Z analýz také vyplývá, že na způsob pohřbení v komunitě (na vesnici) může mít vliv i politické přesvědčení místních představitelů.
Jak vyplývá z výše řečeného, v Česku existují velké rozdíly mezi městem a venkovem a Čechy a Moravou nejen ve způsobu pohřbívání (kremace vs. inhumace), ale také celkově ve způsobu zacházení se smrtí představovanou typem obřadu, podílem pohřbů bez obřadů, dodržováním tradic spojených se smrtí a péčí, zájmu rodiny a okolí o zesnulého. Platí přitom, že čím vyšší míra religiozity, tím je vyšší podíl inhumace, církevních pohřbů, nižší podíl pohřbů bez obřadu, vyšší účast na pohřbech a silnější dodržování tradic spojených se smrtí.
Vývoj hřbitovů
Původně bylo pohřbívání církevní záležitostí. Smrt byla dříve vnímána a považována za běžnou součást lidského života a to také díky tomu, že hřbitovy od 8. století byly v centrech obcí (obrázek 2), v okolí kostelů – nevěřící byli pohřbíváni na zvláštním místě. V 18. století se začala objevovat myšlenka, že o hřbitovy by se měla starat veřejná správa. Problém se hřbitovy v intravilánu byl spjat také s hygienou. Z hygienických důvodů se začaly již v 16. století ve Francii objevovat snahy o přenesení hřbitovů za hranice intravilánu.
V českých zemích byl vydán v roce 1784 Josefem II. tzv. Dvorský dekret, který zakazoval pohřbívání v kostelech a kolem nich. Bylo nařízeno budování nových hřbitovů v extravilánu. Zákonem z roku 1870 spadají hřbitovy do resortu zdravotnictví, místo posvátného charakteru se mění v místo veřejné služby. Na počátku vzniku Československé republiky byly hřbitovy bez ohledu na vlastníka prohlášeny za tzv. veřejné zdravotní ústavy. V roce 1949 bylo církvím odepřeno právo spravovat hřbitovy (bez vyvlastnění) a hřbitovy začaly být spravovány národními výbory, po roce 1990 obecními úřady. V roce 1991 byly původní hřbitovy navráceny do vlastnictví církví.
Z celkového počtu 5518 pohřebišť v současnosti (viz obrázek 3) vlastní církve a náboženské společnosti přibližně 1/3 hřbitovů (či částí hřbitovů). Vlastníky hřbitovů lze rozdělit do 4 kategorií:
- samospráva (obec);
- stát, kraj (a dále ministerstva, státní instituce – zejména hřbitovy národního významu);
- církve a náboženské společnosti;
- soukromé osoby (často malé části hřbitovů s rodinnými hrobkami majitelů).
Hřbitovy ve vlastnictví náboženských společností se koncentrují v oblasti, kde je větší počet věřících dané náboženské skupiny (vlastnictví Slezské církve evangelické a Českobratrské církve evangelické). Zvláštní členění může být také na veřejná a neveřejná pohřebiště (259), určená pouze církevním nebo náboženským společnostem, jejichž vnitřní předpisy neumožňují ukládat lidské ostatky na pohřebišti veřejném.
Hřbitov – kronika dějin obce
Hřbitovy jsou součástí kulturní krajiny, jsou významné z hlediska dokumentace minulosti a lze je považovat za součást regionálního dědictví. Hřbitov reflektuje lokální kulturu a tak jak se kultura mění v prostoru a čase, tak se i podoba hřbitova mění v prostoru a čase. Podobu hřbitova ovlivňují fyzicko-geografické podmínky (reliéf, hydrologické podmínky, flora a fauna) a lokální společensko-historické podmínky (dějiny a kultura). Specifické postavení hřbitova je dáno tím, že se zde snoubí hmotné objekty s duchovním odkazem. Hmotnou kulturu tvoří hřbitovy především prostřednictvím hřbitovní architektury. Hroby a hřbitovy jsou také často jediným zdrojem k poznání velmi vzdálené minulosti a poznání života lidí, hlavně v disciplínách jako je archeologie a antropologie. Samotný hrob je zhmotněním pohřebního rituálu. Hřbitovy není možné opomíjet též v územním plánování (ochranná pásma, prognózy vývoje a nové vhodné hřbitovní plochy). Hřbitov by měl být rovněž diskutován v otázce municipálního rozvoje, někdy totiž může být důležitým zeleným ostrovem uprostřed zástavby.
Typ a vzhled náhrobku se v čase mění, české náhrobky také prošly různými etapami svého vývoje. Obecně však lze říci, že dochází k unifikaci náhrobků (podpořeno komunistickým režimem). Ve starších částech hřbitovů lze nalézt náhrobky rozmanitých tvarů a typů, v novějších částech hřbitovů jsou převážně náhrobky podobného typu. Hřbitovní architektura byla ovlivněna kulturními a uměleckými směry. Na hřbitově jsou mj. uchovány vzpomínky na významné osobnosti Česka nebo také osobnosti lokálního významu (významné městské rody, starostové, lékaři, slavní místní rodáci). Hřbitovy však samy o sobě mohou být kulturní památkou, někdy i národního významu jako např. Vyšehradský hřbitov Slavín nebo hřbitov v obci Střílky na Kroměřížsku, který je unikátním barokním hřbitovem, jediným svého druhu ve střední Evropě (obrázek 4).
Hřbitovy mohou podávat svědectví také o demografickém vývoji lokality. Zatímco některé hřbitovy trpí nedostatkem místa, jiné zejí prázdnotou (obrázek 5). Příkladem je hřbitov v obci Kožušice (okres Vyškov), který byl při výstavbě v 50. letech dimenzován na vyšší počet hrobů, v současnosti je však poloprázdný. Počet obyvatel obce poklesl od doby výstavby hřbitova o 2/3. Podle náhrobků lze také usoudit, že se do vesnice žádní noví obyvatelé nestěhují, většina zemřelých je pochovávána do starých rodinných hrobů.
Religiózní charakter území dokumentuje i umístění hrobů. V silně religiózních oblastech jako je Straňansko, jsou hroby orientovány výhradně ve směru východ-západ (obrázek 6), což odpovídá křesťanskému učení. V jiných oblastech Česka lze nalézt hroby orientované různým směrem. Hřbitovy v tradičně religiózních oblastech se dále vyznačují vysokým podílem rodinných hrobů, velkou upraveností hrobů a vysokým počtem náhrobních religiózních symbolů. Charakteristický je obzvláště vysoký počet náboženských symbolů na nových hrobech.
Závěrečné slovo
Příspěvek nastínil hlavní charakter kultury pohřbívání v Česku. Hlavním cílem však nebylo jen představit trendy ve vývoji kultury pohřbívání, ale spíše na jejich příkladě podnítit diskusi o tabuizovaném tématu, které se týká každého z nás – jedinců, obcí, krajů, státu a celé společnosti.
Závěrečné slovo si vypůjčím od architekta Jaroslava Wertiga: "Je jen otázkou času, kdy lidem začne vadit, že když pak všechno skončí, ocitnou se v anonymitě pravidelně rozparcelovaných hřbitovů. Dříve byl hrob domem a každý hřbitov nekropolí." Hřbitov není jen městem mrtvých, ukazuje kulturu zejména nás, živých.