V legislativě jsou nedostatky, ale rozhodující je dialog
"Vláda považuje zdravotnictví za jednu ze svých hlavních programových priorit, proto nedopustí zhoršení kvality a dostupnosti zdravotní péče a efektivní prevence pro občany České republiky. Změny, které povedou k modernizaci a dalšímu rozvoji systému zdravotnictví budou prosazovány na základě jejich dlouhodobé finanční udržitelnosti." (z programového prohlášení Vlády ČR, léto 2010)
O vztahu ministerstva zdravotnictví a veřejné správy, o tom, co způsobují nedostatky v legislativě i o potřebě pokračování rozvoje eHealth jsme hovořili s doc. MUDr. Leošem Hegerem, CSc., novým ministrem zdravotnictví České republiky.
Jak byste obecně zhodnotil vztah veřejné správy a ministerstva zdravotnictví?
Na to se musíme podívat ze dvou pohledů. Po formální stránce mají z celé veřejné správy největší účast na zdravotnictví a jeho organizaci kraje, které výrazně zasahují do sítě poskytovatelů, zejména do té nemocniční. Kraje nemocnice většinou vlastní a vzhledem k tomu, že naše zákony nejsou úplně dokonalé v tom, aby nadefinovaly jednotlivé zodpovědnosti, vzniká zde samozřejmě spousta střetů. Na této úrovni hraje klíčovou roli ještě druhý subjekt – zdravotní pojišťovny. Zákon bohužel nemluví o tom, jak by to měly mít mezi sebou rozdělené, z toho pak vznikají různé kauzy ohledně výběrových řízení, uzavírání smluvních vztahů s lékaři apod. Do těch formálních vztahů dále patří různé technické aspekty, nejdůležitější jsou prolínající se potřeby registrů. To, že stávající registry jsou velmi nedokonalé, se ukázalo naplno již v 90. létech, kdy se zavádělo zdravotní pojištění. Pamatuji si, že například v milionové Praze bylo zhruba 20 tisíc lidí, kteří měli chybná nebo třeba duplicitní rodná čísla. Dnes už je to samozřejmě do značné míry napraveno, ale stále pokračují debaty například o přístupu k informacím a v rámci ochrany dat je to poměrně přísně limitováno. Z vlastní zkušenosti mohu říci, že třeba s umožněním přístupu lékařů do registru zemřelých jsou opravdu velké problémy.
Zmínil jste také neformální vztahy s veřejnou správou…
Vzhledem k tomu, že obce do oblasti zdravotnictví příliš nezasahují, jsou s nimi užší styky pouze tam, kde zdravotnictví přesahuje do oblasti sociální. Neformální vazby jsou ale určitě potřeba na úrovni krajů, a to právě v souvislosti s ne zcela přesnou legislativou. Bez vzájemného porozumění důležitých subjektů by to zřejmě nefungovalo. Typickým příkladem jsou kraje, kde existují fakultní nemocnice na jedné straně a klasická nemocniční síť ve vlastnictví kraje na straně druhé. Taková fakultní nemocnice obvykle reprezentuje velkou část zdravotnictví v kraji a kdyby se rozvoj nemocnic dobře nekoordinoval, byl by z toho pěkný zmatek a určitě by vznikaly nemalé finanční ztráty. Štěstím je, že řada lidí ze zdravotnictví je v krajských nebo obecních zastupitelstvech a tím pádem přebírají i určitou politickou zodpovědnost. To prolínání je poměrně široké a zdravotnictví samozřejmě není žádnou výjimkou – bez dobrých vztahů obvykle nefunguje nic a nikde.
Jak často se stává, že samy obce musejí řešit dostupnost lékařské péče, například v případě, že dosavadní praktický lékař odejde do důchodu?
Z hlediska formálního by to mělo být záležitostí zdravotní pojišťovny, která by měla pro své klienty příslušného lékaře zajistit. Pojišťovně ale nehrozí podle zákona žádné sankce, pokud to nesplní, takže se setkáváme s tím, že se začnou vykonávat politické tlaky a starosta nebo celé vedení obce začne podnikat razantní kroky k nápravě. Občané zpravidla zákony nečtou a pokud budou někam složitě dojíždět k lékaři, první, ke komu si půjdou stěžovat, bude právě starosta. Takže se to vlastně řeší takovou přirozenou cestou.
Myslíte si, že je to potřeba nějak legislativně upravovat nebo to bude i nadále spíš o dialogu mezi lidmi?
Myslím, že dialog mezi lidmi bude důležitý vždy, ta interakce je nezbytná, už jenom kvůli zpětné vazbě třeba pro pojišťovny. Určitá míra zpřísnění v této sféře by ale neškodila. V praxi to v současné době chodí většinou tak, že když obec nemůže sehnat toho svého lékaře nebo zubaře a jde si stěžovat na pojišťovnu, pošlou ho většinou někam do nemocnice a pokud nemocnice řekne, že to není zrovna její problém, nemá to žádné řešení. V těchto případech by to asi opravdu chtělo nějak přesněji nadefinovat a přidat pojišťovnám více zodpovědnosti.
Pojďme k dalšímu rozvoji elektronizace zdravotnictví neboli eHealth…
Oblast eHealth je nesmírně široká a v medicíně se dotýká téměř všeho a na různém stupni. Ona už vlastně nějakou dobu elektronizace nebo digitalizace prostupuje celým naším životem a bereme to jako samozřejmost. Ale k vaší otázce – pokud necháme stranou vývoj těch nejmodernějších technologií, které jsou samozřejmě pro zdravotnictví nesmírně důležité, tak je podle mého názoru klíčovou oblastí současné medicíny přístup ke zdrojům odborných informací. Tady to díky internetu a zjednodušení klasických knihovnických služeb dospělo do stavu, o kterém se nám před léty ani nesnilo. Po revoluci jsme si chvíli lámali hlavu, zda přibližovat knihovny nemocnicím a kolik prostředků na to věnovat – dříve, než se nám ty prostředky vůbec podařilo sehnat, vyřešil to za nás internet. A je to skutečně klíčová věc. Člověk si navíc někdy ani neuvědomí, že je nejen důležité, aby ty informace byly k dispozici, ale hlavně aby byly k dispozici v praktické podobě. To znamená bez nutnosti někam jít, napsat si žádost, objednat, počkat na doručení apod. – to tolik lidí odradí, že je v mnoha případech raději nevyužijí…
Pokud se podíváme na elektronizaci samotného zdravotnictví, tak je zde na jedné straně oblast provozní, tzn. běžná administrativa, dokumentace a plánování – to je podobné jako ve firmách či bankách, do zdravotnictví se to ale dostalo o trochu později, i díky tomu, že je zde přece jen méně peněz, než v komerční sféře. Nesmíme zapomenout také na tu stránku medicínskou, která se zabývá dostupností informací o pacientovi, možnosti sáhnout si velmi rychle do chorobopisu, na rentgenové snímky apod. Velkým problémem zůstávají záležitosti související s dokumentací, protože ty systémy jsou velmi složité – i díky řízení přístupu z různých úrovní – a navíc jde o citlivá data. Ve zdravotnictví je ale například při srovnání s bankovnictvím lidí v profesní hierarchii mnohem více a je to celé komplikovanější. Lékař by měl mít přístup i ke starším datům pacienta, třeba i k velmi choulostivé anamnéze, jinak definovaný přístup musí mít třeba sestra nebo další ošetřující personál. A to hovoříme o vztazích uvnitř jedné nemocnice nebo dokonce jednoho oddělení. V širším měřítku je to pak celé daleko složitější.
V souvislosti s elektronizací zdravotnictví se také často hovoří o e-preskripci…
To je velké téma a ze zákona je v kompetenci Státního ústavu pro kontrolu léčiv, který k tomu přistoupil hodně zeširoka. Zatím se víc než elektronické preskripci jako takové věnoval vybudování datového úložiště, které se stalo terčem určitých kritik, především s ohledem na ochranu osobních údajů. Úřad nakonec rozhodl, že jsou oprávněné, a systém bude muset projít určitými změnami. Pozitivní je to, že neinvestované prostředky by neměly přijít vniveč a že ty změny nebudou nijak rozsáhlé. Musím ale zmínit to, že data a kanály, které jsou potřeba pro elektronickou preskripci, vedou spíše ke zdravotním pojišťovnám, takže by bylo celkem logické, kdyby to řešily ony a využilo se jejich databází. Už je to ale rozpracováno natolik, že se zřejmě žádné zásadní změny očekávat nedají.
Napadá mě už jen poslední otázka – najdou se v době plánovaných škrtů vůbec na další rozvoj zdravotnictví dostatečné finanční prostředky?
Jsem přesvědčený, že ano. Řada plánovaných kroků by měla vést k úsporám a budeme se snažit o navýšení ze soukromých zdrojů i o celkovou modernizaci celého sektoru tak, aby to bylo realizovatelné.
Děkuji za rozhovor.