Správa daně z nemovitostí – alespoň nějaké informace může obec získat

Obce a města jsou jedinými příjemci výnosu daně z nemovitostí a z nemalé části rovněž ovlivňují výši její sazby. Avšak pokud jde o správu této daně, disponují obce jen omezenými prostředky, jak zajistit plnění daňové povinnosti plátců na svém území.

Daň z nemovitostí prošla v uplynulých dvou letech podstatnými změnami (podrobněji viz OBEC a finance č. 2/2010), které by se měly projevit rostoucím inkasem v obecních rozpočtech. Zrušení osvobození pro novostavby, zdvojnásobení zákonných sazeb i možnost aplikace místních koeficientů logicky směřují ke vyššímu zdaňování nemovitostí a tím i růstu obecních příjmů.

Změna zákonného rámce v oblasti sazeb daně z nemovitostí však znamená jen část cesty k posílení finančních zdrojů obcí a měst z tohoto zdroje. Neméně podstatné je zajištění odpovídající daňové správy a dostatečné množství informací pro příjemce daně o platební kázni plátců či výši nedoplatků.

Vstřícnější přístup k obcím

Správu daně z nemovitostí zajišťují finanční úřady a obce zde vystupují dle zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků v pozici tzv. třetí osoby. Dle současného znění tohoto zákona (§ 24 odst. 3 písm. d) "…může správce daně a jeho pracovníci poskytovat" některé informace.

Obdobně zní také daňový řád (§ 257 odst. 4 zákona č. 280/2009 Sb.), který vstoupí v účinnost od příštího roku. Ovšem zde se uvádí, že "…správce daně sděluje výše uvedené informace". Jinak řečeno, ještě letos se starostové musí spoléhat spíše na dobré vztahy se správcem daně, od příštího roku již mají nárok na některé informace automaticky ze zákona.

Právo získat informace vyplývá také ze zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (§ 13 odst. 2), kde se stanoví, že "…státní orgány a orgány kraje poskytují obci na požádání bezplatně údaje a informace pro výkon jejích působností." Jestliže sestavení rozpočtu patří mezi hlavní činnosti v samostatné působnosti, neměly by se obce setkat s výraznějšími problémy při získávání podkladů ve formě inkasa daně z nemovitostí.

Mlčenlivost a výstupní sestavy

Nelze ovšem doufat, že od roku 2011 může dojít k prolomení mlčenlivosti. Finanční úřady neposkytují informace o jednotlivých poplatnících a zdá se, že zatím ministerstvo financí není ochotno ani o kousek z těchto zákonných ustanovení ustoupit.

Cílem návrhu, který v zájmu obcí formuloval Svaz měst a obcí České republiky (SMOČR), není získat informace o jednotlivých poplatnících, ale o skutečnosti, zda daň z nemovitosti byla uhrazena. Obce by tak nedisponovaly žádnými osobními údaji poplatníků ani konkrétními částkami daně. Ministerstvo financí však, kromě jiného, argumentuje zvýšenými náklady na požadovaný formát výstupných sestav.

Právě výstupy ze systému ADIS (Automatizovaný daňový informační systém) obec v nějaké podobě obdrží. V ideálním případě získá čísla i s komentářem, ovšem často pracuje s prostými sloupci paragrafů a čísel. ADIS funguje ve struktuře daňových přiznání, proto pro práci s výstupní sestavou je třeba používat zákon č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí a mít k dispozici formulář daňového přiznání.

Jaké údaje lze tedy získat? Správce daně sděluje příjemci výnosu informace o celkovém výnosu této daně, o celkovém stavu nedoplatků včetně souhrnné částky daní, jejichž úhrada je posečkána a nakonec o skutečné výši převedených částek této daně a dani, u které došlo k převodu.

V rámci pracovních komisí SMO ČR se nyní diskutuje finální podoba jednotné sestavy, kterou by snad od příštího roku mohly všechny obce dostávat do svých datových schránek.

Změnit správce daně?

K prolomení mlčenlivosti ohledně zaplacené daně za jednotlivé nemovitosti tedy s největší pravděpodobností nikdy nedojde. Možné řešení by představovala změna v osobně správce, kdy by obecní úřady nahradily úřady finanční. Podobně jako u místních poplatků by tak obec daň spravovala a také vymáhala. A právě zkušenosti s místními poplatky značně ovlivňují názor na účelnost případné změny. V obcích, kde není příliš problematické vybrat např. místní poplatek "za odpad", by správa daně z nemovitostí probíhala patrně velmi jednoduše. Názor se mění s růstem počtu obyvatel a u menších měst již převažuje spíše odmítavý postoj podpořený argumentem nutného zvýšení počtu pracovníků a silnější pozicí finančních úřadů, které mohou využívat také jiných celostátních databází či srovnání. Navíc podobně jako u místních poplatků by se na správu daně nahlíželo jako úkony v přenesené působnosti, takže obec coby samospráva (zastupitelstvo) by dle zákona stále zůstávala v pozici třetí osoby.

"Správu a výběr daně lze z pohledu státu vyjádřit pouze ztrátou. Stát je na té straně bilance daně, kde vznikají pouze náklady," uvedl poslanec Michal Doktor na semináři "Budoucnost daně z nemovitostí – zvýšit nebo zrušit", který letos v únoru pořádala Vysoká škola CEVRO Institut. Svoje vystoupení doplnil o vizi daně z nemovitostí, kterou by spravovaly krajské úřady. Jednalo by se pak o daň, jejíž výnos by sdílely oba stupně samosprávy.

Spolupráce finančních úřadů a obcí

Ministerstvo financí by se převodu správy daně z nemovitostí asi příliš nebránilo, právě s ohledem na související náklady. Pravda je, že centralizace má výhody právě v úsporách z rozsahu. Finanční úřady mají možnost srovnat údaje z daňových přiznáních s daty z katastru nemovitostí, využívají také systém MISYS.

Využitelnost srovnání samozřejmě limitují nedostatky v katastru, zejména přetrvávající vedení pozemků ve zjednodušené evidenci. Jen těžko lze tak postihnout případy, kdy pozemek je stále v katastru veden bez stavby, která zde již několik let stojí. Dle názoru ministerstva financí by pro potřeby finančních úřadů bylo vhodné posílení spolupráce se stavebními úřady, které by předávaly informace o zkolaudovaných stavbách. Spolupráce zatím funguje pouze omezeně a existují i stavební úřady, které ji odmítají.

V případě, že správce zjistí rozpor mezi údaji z katastru a daňovým přiznáním, musí zahájit vytýkací řízení. Daň lze vyměřit až 3 roky zpětně, vymáhání daňového nedoplatku se promlčuje po 6 letech s tím, že úkony směřující k vybrání daně tuto lhůtu přerušují. Objektivní promlčecí lhůta pro vymáhání je 20 let. Představitelé obce mohou rovněž finanční úřad upozornit na "pochybné" nemovitosti a dít tak podnět k daňové kontrole. S ohledem na zásadu mlčenlivosti nelze očekávat odpověď správce daně vztahující se ke konkrétnímu poplatníkovi, avšak minimálně by měl finanční úřad oznámit, jak s informací naložil.

Spolupráce mezi finančními a obecním úřady by se určitě měla dále rozvíjet. Cílem finančních úřadů je minimální objem daňových nedoplatků a úniků při stávajících omezených možnostech místních šetření. Obce zase mají zájem na získání dalších zdrojů do rozpočtů. Vždyť právě výnos daně z nemovitostí má sloužit k financování specifických potřeb jednotlivých obcí, čímž dochází mj. také ke zhodnocování vlastněných bytů, domů či pozemků.

Ing. Jaroslava Kypetová, Ph. D., autorka vyučuje na Vysoké škole CEVRO Institut