Trampoty s daní z nemovitostí
Problematiku daně z nemovitosti upravuje zákon č. 338/1992 Sb. Daň je tvořena dvěma dílčími daněmi – daní ze staveb a daní z pozemků. Základem pro vyměření stavební daně je zastavěná plocha. Nerozlišuje se, zda stavbou je mnohaposchoďový panelák s nájemními byty nebo prastarý rodinný domek z tzv. "vepřovic".
Výše základu daně se řídí v závislosti na velikosti sídla, podle počtu jeho obyvatel. Stavební daň jako nástroj bytové politiky byla zaměřena na podporu bytové výstavby a k tomu sloužilo patnáctileté osvobození novostaveb od placení této daně. Tato skutečnost dlouhou dobu nikomu nevadila, stejně jako skutečnost, že výnos daně z nemovitostí byl velmi malý a pro obce, ve srovnání ze zeměmi Evropské unie nesrovnatelný. Plátce daně mnohdy sotva zaregistroval, že nastala doba splatnosti. Všechny návrhy na novelizaci daně z nemovitostí končily nezdarem.
Přijaté a navrhované změny
Současná hospodářská krize a stav veřejných financí vedly k obratu. Bylo zrušeno patnáctileté osvobození v případě nové výstavby s argumentem, že důvody k daňového osvobození byly překonány. Daň z nemovitostí tak v současném období budou platit již všichni majitelé nemovitostí, což se jistě spolu s dalšími úpravami projeví v celkovém výnosu.
V souvislosti s návrhem osvobodit od daně zemědělské pozemky bylo rozhodnuto o úpravě koeficientů, kterými se upravuje sazba daně z nemovitostí podle počtu obyvatel. V některých obcích zastupitelé využili možnost zvýšit daň až na maximální pětinásobek s cílem řešit příjmy rozpočtu omezené krizovými dopady.
V rámci stabilizace veřejných rozpočtů však světlo světa spatřila také novela zákona o dani z nemovitostí, která přinesla plošně zvýšení daně na dvojnásobek. V důsledku toho mohl v některých obcích být z původního pětinásobku konečný desetinásobek. Pozměňovací návrh v Poslanecké sněmově nakonec obcím umožnil, aby místní koeficient dodatečně zrušily nebo změnily.
S překvapivými návrhy přichází ODS. Novinka změny principu vybírání daně z nemovitosti by mohla spočívat v tom, že se zavede vyšší sazba pro majitele dražších domů nebo pro ty, kdo vlastní více nemovitostí. Cílem je vybrat víc peněz prostřednictvím majetkových daní a zároveň udržet rovnou daň z příjmu.
Škoda, že se navrhovatelé neseznámili s prvorepublikovou úpravou daně domovní (zákon č. 76/1927 Sb.). Je to podle mého soudu mimořádně poučné a inspirující.
O prvorepublikové úpravě
Rozdílné zdanění budov, nic nového. Budovy se zdaňovaly dvěma druhy domovní daně, a to podle počtu obytných místností nebo podle činžovního výtěžku. V závislosti na tom se domovní daň členila na daň třídní a daň činžovní.
Daň třídní se vztahovala především na rodinné domky a vyměřovala se podle počtu obytných místností. Roční sazba v případě budovy s jednou obytnou místností činila 5 Kč, s třemi místnosti 15 Kč a pro budovy s 6–7 místnostmi činila 50 Kč. Pro budovy nejvyšších tříd bylo možno pro každou místnost připočítat k nejvyšší sazbě 20 Kč. Sazba vycházela z toho, že k výstavbě rodinných domků v tehdejší době přistupovali velmi často lidé, kteří si s nemalým odříkáním zajišťovali střechu nad hlavou.
Naproti tomu pro budovy přepychové jako zámky, lovčí zámečky, vily a sanatoria se sazby zvyšovaly o 30 %. Od tohoto zvýšení však mohly být, po dohodě s ministerstvem školství a národní osvěty osvobozeny budovy památkově chráněné. V současnosti se takové "domečky" staly pro mnohé vysoce solventní spoluobčany velkou módou a uvažovat o jejich specifickém zdanění při respektování památkové ochrany je legitimní.
Daň činžovní se vyměřovala z nájemného nebo nájemní hodnoty, která byla určena jako tzv. činžovní výtěžek, dosažitelný pronájmem. Toto opatření mělo přimět majitele domu k pronájmu všech, k bydlení schopných obytných místností a tak pozitivně ovlivnit jejich využití. Bylo poměrně přesně stanoveno, ve kterých případech lze uplatnit použití nájemní hodnoty. Úprava snižovala daňové zatížení a tím zvýhodňovala ty, kteří se chovali vůči nájemcům "umírněně" a poskytovali bydlení příbuzným a některým dalším osobám. Přehlédnout také nelze, že "...daň činžovní vyměřuje se na základě písemných dokladů, nájemníky stvrzovaných přiznání."
Odpočitatelné položky a daňové přirážky
Proti daňovým únikům bylo stanoveno, že ".. daň činžovní, v místech zcela dani činžovní nepodrobených, nesmí být nižší, než daň třídní na berní rok na celou budovu připadající, jinak zůstane budova v dani třídní." V určení těchto míst se postupovalo na základě výsledků sčítání lidu. Existovala také kategorie tzv. odpočitatelných položek.
Důležité také je, že domovní daň vycházela z reálné situace na daném místním bytovém trhu. Sazby uvedené v zákoně představovaly jen část vybírané domovní daně. Zákon č. 77/1927 Sb., o nové úpravě finančního hospodaření svazků územní samosprávy, umožňoval obcím zvýšit sazby o přirážky. "Obecní přirážky jsou však až do výše sazby přípustny vždy, jestliže se dotyčný rok nevybírají v obci dávky z používaných místností na podkladě nájemného (nájemní hodnoty) nebo na jiném, nájemné (nájemní hodnotu) nahrazujícím podkladě." To znamená, že o dani činžovní rozhodovala situace na daném místním trhu. Za těchto podmínek byla daň významným nástrojem bytové politiky. To je v současnosti nepředstavitelné vzhledem k tomu, že naléhavě potřebná decentralizace bytové politiky se nekoná a zřejmě nepřipravuje. V důsledku toho je míra centralizace bytové politiky vyšší než tomu bylo před rokem 1989. S vymezením místního trhu je to obdobné.
Omezení výše přirážky zabezpečovalo, že nedocházelo k potlačení záměru zákonodárce působit domovní daní ve prospěch bydlení a bytové výstavby. Zároveň však zabraňovalo případným daňovým únikům. Domovní daň byla jednoznačně příjmem obcí a podle dostupných údajů přirážka činila více jak 150 % základní sazby.
Závěrem
Je nesporné, že součástí předpokládané daňové reformy by měla být zásadní novela zákona o dani z nemovitostí včetně zavedení domovní daně. V jejím rámci by mělo dojít k posílení rozpočtových příjmů obcí. Obce by se také měly podílet na jejím stanovení. K tomu je však nezbytné posílení kompetencí obcí v bytové politice. Tvůrčí přístup zastupitelstev by neměl negovat záměry zákonodárce, ale naopak využívat daňové nástroje k podpoře bytové politiky. Prastará úprava daně domovní z roku 1927 k tomu poskytuje velkou inspiraci. Tato úprava byla velmi silným a účinným nástrojem úspěšné bytové politiky meziválečného Československa. A poučení – měli bychom posilovat úctu k dědictví předků. To se v mimořádně vysoké míře týká zejména bytové politiky.