Zanikání škol na českém venkově
Snižující se počty dětí, stěhování obyvatel venkova do měst, zlepšující se dopravní možnosti a pochopitelně i hledání ekonomických úspor, to vše poměrně logicky vyústilo během 2. poloviny 20. století k masovému rušení základních škol na venkově.
Tento vývoj zdaleka neprobíhá jen v Česku. Možná právě i ve vaší obci došlo náhle či postupným vývojem k uzavření místní malotřídky. Jaká je budoucnost malých venkovských škol?
Základní školy na venkově se v mnohém liší od těch městských. Je pochopitelné, že malé sídlo bude mít také menší školu. Její velikost je odvislá od toho, aby alespoň minimálně naplnila svoji kapacitu. Proto také ne v každé vsi stojí škola. Najdeme ji zpravidla v sídlech populačně větších, s dobrou dopravní dostupností nebo v těch, která si historickým vývojem svoji vzdělávací funkci ponechala. Každá škola má svůj spádový region, do kterého dojíždějí děti i z okolních sídel. Narozdíl od minulého režimu si dnes každý může zvolit, jakou školu bude navštěvovat. Již neexistuje právní předpis, podle něhož by byli všichni žáci podle svého místa bydliště tzv. příslušní k určité základní škole a nesměli dojíždět jinam. Tato svoboda má pochopitelně i svá úskalí.
Ačkoli vesnickou školu navštěvují žáci z širšího regionu, ve venkovském prostoru nikdy nebude žít na stejné výměře tolik lidí, jako ve městě. Proto také na vesnici minimálně narazíme na velikou devítiletou školu s několika stovkami žáků. Školy na venkově mají zpravidla nižší počet ročníků. Může se jednat o první stupeň (1. až 5. třídu), ale častěji jen např. o první tři ročníky. Dodnes je většina venkovských škol organizována jako tzv. malotřídní. To znamená, že alespoň v jedné učebně se společně vyučují dva nebo více ročníků. V Česku mohou být v současnosti jako malotřídky organizovány podle školského zákona pouze první stupně základních škol. Není tedy již možná situace, na venkově běžná ještě počátkem 20. století, kdy se v jediné třídě obecné školy společně vyučovaly všechny místní děti.
Malá venkovská škola
Rozdíly ve velikosti školní budovy, v počtu žáků i učitelů pak podmiňují další charakteristiky, ve kterých se liší venkovské a městské základní školy. Předně je to způsob komunikace a povaha vztahů mezi učitelem a žáky, ale ještě více charakter vnějších vztahů mezi školou a rodiči, školou a obcí. Menší velikost vesnické školy totiž zakládá i méně anonymní vztahy, téměř osobní znalost každého žáka a často i rodiny, z níž pochází. Toto tvrzení nelze pochopitelně paušalizovat. Navíc v dnešní době, kdy mnoho učitelů za svou prací dojíždí a ve vsi, kde se škola nachází, trvale nežije, také osobní vztahy na venkově získávají určitou anonymitu. S prací rodičů většiny žáků mimo místo bydliště ubývá učiteli příležitostí je osobně poznat.
Přesto je škola na venkově stále spjata s místní komunitou více než škola ve městě. Už jen proto, že flexibilnější malá skupina žáků se snáze (a mnohdy i bezpečněji) odebere na výuku do terénu, do okolí školy, které tak mohou děti skutečně na vlastní oči poznávat. Škola, respektive pan řídící, bývala dříve také spjata s organizováním kulturního života v obci a vedle místních spolků a zájmových sdružení bývá významným iniciátorem společenských událostí dodnes. Ať se nám to líbí či nikoli, mnoho lidí stále rádo vzpomíná na školní představení a "kulturní pásma" žáků místní školy v období totalitního režimu při nejrůznějších společenských setkáních a oslavách (ač ideově zabarvených).
"Malost" (ve smyslu velikosti) vesnické školy se však velmi snadno stává i její nevýhodu. Výrazná úskalí přinášejí nerovnosti věkové struktury obce i celého spádového území školy. Poklesne-li náhle z roku na rok počet dětí nastupujících do prvních tříd a zároveň i mnoho žáků přestupuje z posledního ročníku na větší (devítiletou) školu, pak se může malá venkovská škola velmi rychle octnout v ohrožení své existence. I když je tento očekávaný pokles žáků zpravidla předem znám a obec se na něj může připravit, častěji než o pouhé překlenovací období nepříznivé věkové struktury se většinou začne dříve či později jednat o trvalý problém nedostatku žáků.
Výhody a nevýhody
V současnosti se pouze migračně atraktivní sídla v zázemí velkých českých měst (zejména Praha, Brno) potýkají s problémem opačným, tj. nedostatkem kapacit v tamních základních i mateřských školách. Rychle se rozrůstající sídla s vysokým zastoupením mladých rodin s dětmi nebyla zpravidla dostatečně připravená na nástup tolika nových prvňáčků do škol. Spolu za zaměstnáním rodičů ve městě tak většinou cestuje i dítě do městské školy. Důvodem ovšem není jen to, že se na žáka nedostalo místo při zápise do místní školy. Velice často právě zde využívají rodiče možnost umístit své dítě do libovolné školy, ať už z prestižních či osobních důvodů. Obdobně přitom uvažuje i mnoho obyvatel dalších částí českého venkova. Pokud se v místě bydliště škola nenachází a dítě musí tak jako tak na dopravu do školy použít dopravní prostředek, řada rodičů rozhodne, že dítě pojede až do velké školy ve městě. Častý argument zní: "Vždyť tam stejně bude od páté třídy chodit. Tak si aspoň zvykne." Takto přicházejí malé venkovské školy o další potenciální žáky. Výhody velké městské školy, které rodiče spatřují v jejich předmětové specializaci, kvalifikovanější výuce cizích jazyků, počítačových dovedností a v lepším sportovním zázemí (vesnická škola nemá zpravidla tělocvičnu) mohou malé školy vyvážit pouze svou "rodinnou atmosférou", domácím prostředím a důrazem na učení se kooperaci v kolektivu. Zahraniční odborné studie totiž prokázaly, že žáci malotřídních škol dovedou mnohem lépe pracovat v týmu, v heterogenní skupině a projevují vyšší míru tolerance než žáci z velkých věkově (či dokonce genderově) homogenních tříd, kteří častěji pracují individuálně a jsou učeni ostré konkurenci. Výsledky výzkumu opět nelze aplikovat plošně na všechny školy, nicméně v tomto tvrzení spatřujeme jeden z důležitých pilířů budoucnosti malých venkovských škol, potvrzení toho, že i v moderním světě mají takové školy smysl a nejedná se o pedagogický přežitek dávných dob.
Redukce sítě základních škol
Na konci 30. let minulého století existovalo na území Česka přibližně 12 000 institucí, které poskytovaly základní vzdělání. Ačkoli byl vzdělávací systém první republiky poněkud odlišný od toho současného, s jistou mírou opatrnosti lze tehdejší obecné a měšťanské školy považovat za ekvivalent dnešního devítiletého základního vzdělávání. Na počátku 21. století klesl počet základních škol pod 4000, takže se nyní pohybujeme na třetině stavu před 2. světovou válkou. Pochopitelně se od té doby také snížil početní stav naší populace, tudíž i školou povinných dětí. Především se však z důvodů rostoucích přepravních možností, finančních úspor i školských reforem a měnících se názorů v pedagogice základní školy koncentrovaly v populačně větších a hospodářsky silnějších sídlech. Zatímco na počátku 20. století měla téměř každá vesnice svoji malou, byť jen malotřídní, školu, na počátku 21. století existuje menší počet relativně větších škol.
Největší a z hlediska času i nejrychlejší úbytky základních škol můžeme v Česku zaznamenat mezi lety 1960 a 1980. Hlavní část těchto změn se přitom odehrála během 70. let. Vývoj sítě základních škol ilustruje graf 1, přičemž počáteční a současný stav je znázorněn na obrázku 2 a 3.
Graf 1. Vývoj počtu úplných a neúplných základních škol podle populační velikosti obcí, 1961 až 2004 (vybrané roky), Česko
Pozn.: vesnice = obce s populační velikostí do 3000 obyvatel, města = obce s populační velikostí více než 3000 obyvatel. Zdroj: výpočet autorky podle statistik školství.
Nárůst v 90. letech
Diskutuje-li se dnes o masovém zavírání škol a krizi školství, nejsou tyto dohady statisticky podložené. Zatímco mezi roky 1960 a 1980 ubyla v Česku polovina základních škol (početní stav z cca 8000 na 4000), od té doby se již jejich počet výrazněji neměnil. Úbytky se pohybují maximálně v desítkách zařízení ročně a na počátku 90. let jsme mohli dokonce zaznamenat zvyšování počtu škol. Tento mírný početní nárůst (cca do 150 škol) byl z největší části důsledkem desintegrace obcí po roce 1989.
Značný počet sídel, která byla během totalitního režimu administrativně sloučena s vyšším střediskovým sídlem, začal počátkem 90. let usilovat o vlastní samosprávnou funkci a v rámci ustanovení své administrativní samostatnosti obnovil také provoz místní základní školy. V některých případech se s příchodem finančních problémů v obecním rozpočtu a nedostatkem žáků škola ještě v průběhu 90. let znovu zavřela, případně se o jejím uzavření uvažuje.
Proč byla právě 70. léta obdobím největších úbytků základních škol, když se tehdy v důsledku propopulačních vládních opatření na přechodnou dobu několika málo let narodilo o několik desítek tisíc dětí více než v letech předchozích? Předně k uzavírání škol docházelo z hlediska územního značně nerovnoměrně a ještě v 60. letech byla školská síť předimenzovaná. Studie Ústavu pedagogických věd v Brně uvádějí, že řada školních budov, zejména na venkově, zůstávala udržována v provozu s udělením nejrůznějších výjimek z minimálního počtu žáků jen kvůli nevyhovující veřejné dopravě, která neumožňovala dětem dostat se do jiné školy v regionu. Tyto budovy bývaly ve velmi špatném stavebně-technickém stavu a nevyhovovaly ani tehdejším hygienickým předpisům. Jejich uzavírání na počátku 60. let tak bylo spíše logickým vyústěním v té době již neudržitelného stavu školské sítě, která se zakládala ještě na organizaci školství před 2. světovou válkou. Uzavírání tak postihlo zejména malé školy na venkově a současně docházelo k rozšiřování kapacit stávajících škol ve městech, jejich modernizaci či výstavbě nových budov.
Střediskové obce
Mnohem razantnější proměnu, která měla výrazný vliv i na budoucí rozvoj mnohých obcí, představovalo uzavírání základních škol během 70. let. To se dělo pod gescí další politiky totalitního režimu, uplatňování tzv. střediskové soustavy osídlení. Sídla, která nebyla "středisková" mohla zpravidla v brzké době očekávat útlum veškerých investic a uzavření místních služeb a provozoven, včetně základní, případně i mateřské školy.
Uzavírání základních škol, které neměly všech 9, resp. 8 ročníků povinné docházky navíc podporovala myšlenka budování tzv. plně organizovaných škol (velkých škol městského typu) ve střediskových sídlech. Obdobný ideál "moderních" forem vyučování nicméně vládl v té době i v západních nekomunistických zemích a vedl ke stejnému masovému rušení vesnických škol.
Způsob, jakým se uzavírání škol v totalitní zemi odehrával, se však v mnohém odlišoval od demokratického modelu. Stávalo se spíše pravidlem, než výjimkou, že předseda místního národního výboru obdržel z nadřízených instancí dopis, že k příslušnému datu dojde k uzavření školy v jeho obci. Takové rozhodnutí již nebylo zpravidla možné zvrátit. Zcela logicky vnímali obyvatelé daných obcí uzavření místní školy jako nespravedlivé, bezdůvodné, ačkoli následný populační vývoj by provozu jejich školy stejně nepřál. Takto se ovšem příslušné sídlo nebo celá obec stala víceméně definitivně migračně neatraktivní pro mladé rodiny, které si nepřály, aby jejich dítě dojíždělo do školy na velké vzdálenosti.
Zmíněná politika tak v negativním smyslu "napomáhala" těm nejmenším sídlům a periferním regionům, které na tom byla z hlediska rozvoje zle, aby na tom byly ještě hůře. Z proměn školské sítě v 70. letech tak výrazně profitovala střediska, kde se dále kapacity škol rozšiřovaly a kam byli žáci z okolí sváženi, zatímco malá sídla byla odsouzena k postupnému zániku.
Demografické podmínky
Prudký pokles porodnosti po roce 1989 si tak ještě leckde vynutil uzavření místní základní školy, ale mnohde už nebylo co rušit. Nejohroženější obce či celé regiony tak představují ty, kde škola sice dosud funguje, ale potýká se s problémy své nedostatečné naplněnosti. Poklesne-li v příslušné obci (a spádové oblasti její školy) počet žáků ve škole nebo ve třídě pod legislativně vymezenou hranici (liší se od druhu školy), obec má možnost případný rozdíl škole doplatit, anebo rozhodnout o jejím zrušení.
Předchozí školský zákon (č. 561/2004 Sb.) předepisoval proti současné novele výjimku pouze do 4 žáků z počtu stanoveného prováděcím právním předpisem, v jiném případě nebylo možno výjimku povolit. Od 1. 4. 2009 však podmínka 4 žáků ze zákona mizí a je plně na rozhodnutí zastupitelstva obce, zda bude školu financovat i s velmi nízkým počtem žáků. Toto nařízení umožňuje školám krátkodobě překlenout nepříznivou demografickou situaci, pokud se v dlouhodobějším časovém horizontu očekává opětovné zvýšení počtu dětí, resp. stabilizace určitého akceptovatelného početního stavu.
Při stálém pokračujícím úbytku počtu dětí dlouhodobé financování provozu školy zpravidla představuje pro obecní rozpočet neúměrnou zátěž, kterou je výhodnější nahradit výdaji sousední obci, jejíž školu budou místní žáci navštěvovat. Přesto bývají finanční úspory v mnohých případech nejednoznačné.
Ekonomické výpočty odborníků ze západních zemí, které se vydaly podobnou cestou, ukazují, že z krátkodobého hlediska obec finance výrazně ušetří, ale pokud si s uzavřením školy "uzavře" i svoji migrační atraktivitu a část standardní občanské vybavenosti, v dlouhodobém časovém horizontu se bude potýkat s daleko většími finančními problémy, zvyšujícími se náklady na zajištění základních služeb obyvatelům při nižším obecním rozpočtu. Navíc ekonomické hledisko není jediné, které lze uplatňovat při uzavírání tak významné společenské a kulturní instituce pomáhající utvářet regionální identitu a místní komunitu.
Závěr
I když je uzavření základní školy většinou logickým vyústěním nedostatku dětí ve věku povinné školní docházky, je třeba před zrušením školy vždy pečlivě uvážit, zda nelze najít i méně radikální řešení. Nabízí se například společný provoz jedné nejrentabilnější školy více obcemi, ideálně se zachováním provozu a využitím všech stávajících školních budov (viz obr. 4, 5).
Ačkoli negativní historické zkušenosti s konsolidací škol i obcí v rámci totalitní střediskové soustavy osídlení taková řešení příliš nepodporují a mezi obcemi v tomto směru panuje téměř jednoznačná konkurence, může podobný krok pomoci udržet vzdělávací funkci v regionu. Společný provoz jedné školy však vyžaduje skutečné rovnocenné postavení všech zúčastněných stran, nikoli výsadní rozhodovací právo té obce, na jejíž území škola stojí, jak tomu bylo v období totality. Společnou školu vnímají obyvatelé všech obcí skutečně jako svoji, je to fúze firem, na jejíž správě se podílejí všichni a všichni též profitují z jejího zisku.
Příspěvek vzniknul za podpory projektu WD-01-07-1 Regionální diferenciace venkovských obcí Česka: disparity a možnosti rozvoje.