Typologie venkovského prostoru
Na venkov je v českém prostředí většinou pohlíženo jako na jeden prostor se stejnými předpoklady rozvoje a stejnými problémy. Diferenciací je zpravidla myšleno rozlišení mezi venkovským a městským prostorem, rozdíly v sociálním postavení, ekonomickém prostředí či v tradici a historii měst na jedné straně a venkova na straně druhé.
Přitom jenom zběžný pohled na český venkov odhalí zásadní rozdíly ve velikosti, vybavenosti a roztříštěnosti sídelní struktury nebo třeba v poloze obcí vůči centrům osídlení. Pokus o diferencovaný pohled na venkov nabídl pouze Blažek ve své knize Venkovy (2004).
Přesto lze za hlavní charakteristiky obcí v systému osídlení obecně považovat velikost (měřenou obvykle počtem obyvatel) a geografickou polohu (vůči centrům osídlení). Také při našem hodnocení struktury venkovských obcí budou faktory velikosti a polohy klíčové.
Výběr sledovaných jednotek a ukazatelů
Problémem české sídlení struktury je definování "venkovských" obcí. Definice prostřednictvím statutu ve veřejné správě (obec, městys, město) není praktická, protože například městyse jsou obce i s méně než 500 obyvateli. Pro vymezení souboru jsme proto zvolili ukazatel prostého počtu obyvatel, přičemž za limitní hodnotu jsme zvolili 3000 obyvatel v obci. Obce, které mají méně než 3000 obyvatel, považujeme za venkovské, ostatní nejsou předmětem tohoto hodnocení. Problémem tohoto vymezení je však výskyt případů, kdy se obec skládá z více částí a tyto části dohromady překročí stanovenou hranici, i když ani jedna z částí obce nepřekračuje sama o sobě hodnotu 3000 obyvatel. Do této kategorie spadá celkem 21 obcí.
Pro typologii je možné zvolit dva odlišné přístupy.
Na jedné straně je možné vypracovat typologii všech venkovských obcí a do hodnocení pak vstupuje cca 5800 obcí. Výsledkem takového přístupu je nutně nepřehledná mozaika pro typologii nevyužitelná. Proto jsme se rozhodli, i s přihlédnutím k možnosti porovnání se srovnatelnými územními jednotkami v ostatních státech EU, zvolit jako základní jednotky pro tvorbu typologie správní obvody obcí s pověřeným obecním úřadem (PoÚ); jedná se celkem o 384 jednotek. Obvody PoÚ představují relativně homogenní a vzájemně srovnatelné jednotky. Jejich nevýhodou je ovšem neexistence politické reprezentace a tedy i formální platformy pro realizaci společných aktivit. V rámci každého správního obvodu PoÚ jsme stanovili venkovské obce (do 3000 obyvatel) a vyřadili města a velké obce. Do analýzy jsme také nezařadili takové obvody, v nichž neexistuje žádná venkovská obec (6 obvodů) a 4 vojenské újezdy. V celkem deseti PoÚ existuje pouze jedna venkovská obec. Na druhou stranu existují i velmi rozsáhlá území PoÚ, která mají velký počet venkovských obcí (více než 50 venkovských obcí je v celkem deseti jednotkách).
Soubor dat a hlavní komponenty
Předkládané výsledky popisují typologii venkovských území a nelze je interpretovat jako výsledky typologie celých správních jednotek PoÚ včetně střediska.
Typologie vychází z veřejných databázových zdrojů na úrovni jednotlivých obcí. Kromě údajů vycházejících ze Sčítání lidu, domů a bytů 2001 vstupovaly do analýzy i údaje získané z dalších zdrojů, většinou z let 2005–2007. Údaje za venkovské obce byly převedeny na průměrné hodnoty za celé PoÚ, které jako vstup pro statistické hodnocení.
Výběr ukazatelů byl proveden tak, aby reprezentoval charakteristické jevy a procesy pro rozvoj venkovských obcí. Byly zařazeny ukazatele hodnotící populační význam obce (počet obyvatel, migrační saldo), socio-kulturní charakteristiky (podíl rodáků, index vzdělanosti, index stáří), ukazatele společenské aktivity obyvatel (účast ve volbách a počet kandidátů), ukazatele technické infrastruktury a bytové zástavby. Ekonomické prostředí zastupovaly míra nezaměstnanosti, podíl vyjíždějících z obce, dotační aktivita a vliv rekreace jsme hodnotili prostřednictvím turisticko-rekreační funkce.
Na základě metody komponentní analýzy byl soubor původních 16 ukazatelů redukován na celkem 5 hlavních komponent. Těchto pět hlavních komponent vysvětluje dohromady 70,5 % variability souboru a podle váhy jednotlivých ukazatelů v komponentě jsme je nazvali takto 1) Velikost (24,7 %,); 2) Růst (16,3 %), 3) Lidský potenciál (14,0 %); 4) Bydlení (8,9 %); 5) Dotace obcím (6,6 %). Byla vyřazena komponenta Dotace obcím, neboť je založená pouze na jediné proměnné a vysvětluje méně než 10 % celkové variability souboru.
Velikost
Nejvýznamnější proměnnou je komponenta pojmenovaná Velikost (obr. 1). Jedná se o PoÚ s velkými venkovskými obcemi, vyšším podílem trvale obydlených domů, dobrou dopravní obslužností a obce vybavené infrastrukturou. Přes dobrou dopravní obslužnost se vyjížďka za zaměstnáním uplatňuje negativně. Komponentu dále pozitivně sytí ukazatel počtu kandidátů na jeden mandát v komunálních volbách 2006, který lze interpretovat jako vyšší zájem o správu obce, záporně však působí ukazatel volební účasti. Komponenta Velikost se nejvíce uplatňuje na území Moravy a Slezska a v pohraničních horských oblastech. Záporné hodnoty této komponenty jsou v širokém pásu na pomezí Středočeského kraje s přesahy do dalších částí Čech. Jedná se o oblasti označované jako vnitřní periferie státu.
Růst
Druhou nejvýznamnější komponentu jsme označili pojmem Růst (obr. 2). Charakterizují ji proměnné, které lze považovat za indikátory růstu obce. Jedná se o vysoké kladné migrační saldo a současně vysoké procento domů dokončených po roce 1991, dokladující populační i ekonomický růst. Negativní hodnoty v této komponentně dosahuje podíl rodáků a podíl obyvatel starších 65 let. Komponenta se uplatňuje v zázemí velkých měst a dále v obcích nacházejících se v urbanizovaném pásu severních Čech. Zde se však silně uplatňují záporné komponentní váhy ukazatelů podíl rodáků a obyvatel starších 65 let jako důsledek poválečných migrací a industrializace. Záporná komponentní skóre mají PoÚ na pomezí Středočeského a Jihočeského kraje, na Českomoravské vrchovině a také v oblasti velkých obcí na jižní a jihovýchodní Moravě. Nerůstové charakteristiky tedy mají jak malé periferní obce, tak i velké obce na Moravě.
Lidský potenciál
Třetí komponenta byla pojmenována Lidský potenciál (obr. 3). Je tvořena především ukazatelem index vzdělanosti, dále též ukazateli podílu rodáků a záporně komponentu sytí ukazatele míry nezaměstnanosti. Z hlediska rozmístění v území je pro tuto komponentu charakteristické území v suburbánním zázemí Prahy (mladší populace), ale také i na jižní Moravě (vysoký podíl rodáků).
Bydlení
Čtvrtou komponentu jsme označili jako Bydlení (obr. 4). Pozitivně (nadprůměrně) se na komponentě podílejí ukazatele podíl trvale obydlených domů a podíl obyvatel žijících v bytech s připojením na zemní plyn, negativně (podprůměrně) ukazatel turisticko-rekreační funkce. Tato komponenta zastupuje hlavně dvě odlišné oblasti venkova.
Na jedné straně jsou to nížinné regiony Moravy a Slezska se stabilním a kontinuálním osídlením, kde nedošlo po roce 1945 k masovými migracím či odchodu obyvatel do velkých průmyslových center. V menší míře se ovšem tato komponenta uplatňuje i v urbanizovaném prostoru severozápadních Čech, který také disponuje vysokým podílem trvale obydlených domů. Přesto lze z územního hlediska tuto komponentu prohlásit spíše za "moravsko-slezskou".
Souhrn hodnocení komponent
Z analýz vyplynulo několik zásadních poznatků o povaze našeho venkovského prostoru. Na prvním místě je třeba zmínit, že základní rysy českého venkova určuje geografická poloha daných oblastí, a to jak vertikální poloha daná populační velikostí sídel, tak poloha horizontální, daná blízkostí a dostupností center venkovských oblastí. Zjednodušeně se jedná o polaritu Čechy versus Morava danou především jejich odlišným historickým vývojem osídlení.
Kvalita lidského, případně sociálního kapitálu jako jeden z hlavních předpokladů rozvoje venkova je obsažena v komponentě Lidský potenciál. Ovlivňuje ji zděděná socioekonomická struktura, jako jsou například staré průmyslové oblasti s vysokou mírou specializace, ale
v územním rozložení je dále zřejmá další poměrně výrazná dichotomie venkovského prostoru mezi (po válce) postupně dosidlovaným pohraničím a stabilně osídleným vnitrozemím.
Typologie podle potenciálu rozvoje
Vlastní typologie byla provedena na základě vzájemného posouzení kladných a záporných komponentních skóre pro každou komponentu. Při vymezení celkem čtyř hlavních komponent je možné teoreticky charakterizovat celkem 16 typů. Velký počet typů jednak není praktický a dále neumožňuje vymezení souvislých územně spojitých typů ve venkovském prostoru. Proto jsme přistoupili v posledním kroku naší analýzy ke sloučení některých podobných typů.
Na základě zvolených kritérií jsme vymezili celkem 8 základních typů venkova (obr. 5). Do hodnocení vstupují průměrné hodnoty jednotlivých ukazatelů všech venkovských obcí podle správních obvodů pověřených obecních úřadů (PoÚ). Města a další obce nad 3000 obyvatel jsou vyřazena.
1. Rozvojový venkov
tvoří velká skupina PoÚ v zázemí největších měst a při rozvojových osách a hlavních dopravních koridorech. Jedná se o území v suburbánním zázemí velkých měst s poměrně vysokou dynamikou změn v posledních dvou dekádách. Typ charakterizuje nejvyšší migrační saldo, nejvyšší podíl nově postavených domů a další faktory, které jsou typické pro zázemí velkých měst (vysoká míra vzdělanosti, nízká míra nezaměstnanosti, vysoká vyjížďka do zaměstnání). Rozvojový venkov je dále tvořen také rekreačním zázemím velkých měst s vysokou hustotou objektů druhého bydlení. Rozvojový potenciál tohoto venkovského prostoru je v oblasti lidských zdrojů a hospodářských aktivit velmi vysoký, z hlediska sociálních aspektů a komunitního života spíše nižší.
2. Nerozvojový sousedský venkov
vyplňuje převážnou část tradičního českého vnitrozemí s rozšířením až do prostoru Českomoravské vrchoviny. Zahrnuje hospodářsky slabé venkovské mikroregiony, které jsou také označovány jako vnitřní periferie. Název typu je odvozen ukazatelů, které se na jeho formování podílejí. Na jedné straně je v regionu nižší intenzita občanského vybavení a jedná se i o ekonomicky slabé území, zároveň však je v tomto typu možné sledovat vysokou míru tradiční sociální aktivity venkovských komunit a sousedskou sounáležitost. Charakteristická nízká intenzita veřejné dopravy, malý objem dotací, velmi malý podíl plynofikace domácností. Jedná se také o území, kde populace rychle stárne (vysoký podíl osob ve věku nad 65 let). Překvapivě je však toto území relativně stabilní s nižší mírou nezaměstnanosti, průměrnou mírou vzdělanosti, vyšším podílem rodáků a vyšší volební účastí v komunálních volbách.
Jsou zde na jedné straně příznivé sociální faktory (lidský a sociální kapitál, kulturní klima), na druhou stranu ekonomické faktory rozvoje vykazují spíše záporné hodnoty.
3. Moravské periferie
představují specifický typ, sledovaný pouze na území historických zemí Moravy a Slezska. Nejedná se o ucelený typ, ale spíše o několik shluků venkovských obcí v nerozvojových polohách (Ždánický les, Chřiby, Jeseníky) a některé slezské regiony. Typ je charakteristický záporným migračním saldem, vysokou míru nezaměstnanosti a nižšími hodnotami indexu vzdělanosti. Z hlediska hodnot ostatních ukazatelů se pak již velmi blíží charakteru zbylých částí moravského prostoru (populační velikost obcí, dobrá vybavenost a veřejná doprava, vysoký podíl rodáků apod.).
4. Vybavený moravský venkov
je další výhradně moravsko-slezský typ. Obce tohoto typu se nacházejí buď v Pomoraví a přes Moravskou bránu zasahují až k Ostravsku. Na jihu se typ přes Pálavu a Podyjí rozšiřuje až do oblasti dolního toku Svratky a zasahuje i severně od Brna do regionu Moravského krasu. I tento typ vykazuje vysokou míru vybavenosti obcí, je zde velmi vysoká intenzita veřejné dopravy a s tím spojená vysoká míra vyjížďky do zaměstnání. Tento typ je podmíněn strukturou osídlení a tedy relativně velkou populační velikostí venkovských obcí. Obyvatelé jsou se svoji obcí spjatí (mají vysoký sociální kapitál) a mají vyšší počet kandidátů a účast v komunálních volbách. Rozvojový potenciál tohoto venkovského prostoru je tak sice velmi příznivý, jeho ekonomická specializace je však poměrně nejednoznačná.
5. Problémový rekreační venkov
se rozprostírá ve velké části českého pohraničí, dosídleného po druhé světové válce, především na více industrializované části území. Pro tento typ jsou charakteristické populačně větší, ale také značně diferencované obce s nejnižším podílem trvale obydlených domů a druhým nejvyšším rekreačně-turistickým potenciálem. Jedná o turisticky atraktivní venkovskou oblast s vysokým zastoupením objektů druhého bydlení. Zároveň však představuje problémovou oblast z hlediska společenského a ekonomického. V obcích zařazených do tohoto typu je možné sledovat nejvyšší míru nezaměstnanosti a společně s nízkými hodnotami indexu vzdělanosti. Volební účast jako ukazatel sociální participace byla při komunálních volbách v roce 2006 druhá nejnižší. Protože se jedná o regiony s totální výměnou obyvatelstva po druhé světové válce, jsou v tomto typu také velmi nízké hodnoty podílu rodáků a nízký podíl obyvatel starších 65 let. Tento typ venkova má nepříznivý rozvojový potenciál v oblasti lidských zdrojů, hospodářské výkonnosti i společenské soudržnosti. Nejvyšší potenciál rozvoje skýtá atraktivní prostředí pro turistiku.
6. Intenzivní rekreační oblasti
představují typ osídlení, kde je turistický ruch a s ním spojené aktivity dominantním hospodářským odvětvím. Typ je možné identifikovat jednak v rekreačním oblastech Krkonoš, dále na Šumavě (Železnorudsko) a na Valašsku v Beskydách. Velmi charakteristické pro tento typ je vysoká míra intenzity rekreace měřené prostřednictvím turisticko-rekreační funkce. S intenzitou rekreace také souvisí nízký podíl trvale obydlených domů, ale naopak vyšší podíl nově postavených domů po roce 1990. Nízká míra nezaměstnanosti a nižší podíl vyjíždějících souvisí s vyšší nabídkou pracovních příležitostí v oblasti cestovního ruchu Ukazatele charakterizující sociální kapitál a lidský potenciál (s výjimkou vzdělanosti) jsou spíše podprůměrné.
Rozvojový potenciál této venkovské oblasti lze z hlediska environmentálního, ekonomického a kvality lidského kapitálu zařadit mezi nejvyšší. Značné riziko však vyplývá z dominance jediného hospodářského odvětví a v aspektech komunitního života a sociálních vztahů.
7. Strukturálně postižený průmyslový venkov
patří mezi specifické oblasti severozápadních Čech. Vymezen je ve venkovských regionech značně proměněných těžbou především hnědého uhlí, ale také na Českolipsku těžbou uranu. Charakteristikami sociální participace a lidského potenciálu se hodnoty ve venkovských obcích zařazených tohoto typu přibližují typu Problémový rekreační venkov. Na rozdíl od tohoto typu však příslušné PoÚ nedisponují vysokou turisticko-rekreační funkcí ani nízkými podíly trvale obydlených domů. Je zde vysoké kladné migrační saldo a poloha v zázemí průmyslových závodů pro obce znamenala relativně dobrou vybavenost technickou i dopravní infrastrukturou. Horší životní prostředí bylo kompenzováno vyšším objemy dotačních toků do těchto obcí. Rozvojový potenciál v tomto typu je spojován s relativně dobrou polohou v blízkosti velkých měst, na druhou stranu obce musí překonat velmi negativní image celého regionu.
8. Neprofilovaný venkov
je poslední značně roztříštěnou skupinou venkovských obcí, které vyplňují zbylá území. Venkovské obce v tomto typu vykazují víceméně průměrné hodnoty všech sledovaných ukazatelů. Nacházejí se zde převážně nerůstové, populačně malé obce s podprůměrnou občanskou vybaveností. Obce tohoto typu nemají velký rozvojový potenciál. Jedná se o obce, které představují velmi často přechodové typy osídlení s malým nebo málo využitým rozvojovým potenciálem. Obce se mohou postupně zařadit do sousedních typů venkovských obcí.
Závěr
Typologie venkovského prostoru prokázala hlubší diferenciaci venkovského prostoru Česka. Jako základní faktor této diferenciace je možné považovat faktor velikosti obcí a dále faktor růstu, ve kterém se projevují aktuální změny počtu obyvatel, počtu domů a další růstové ukazatele. Výsledkem typologie je jednoznačné odlišení tří hlavních typů venkova, které se dále dělí do dalších typů. Za první z nich lze považovat suburbánní – metropolitní venkov, kde charakteristické znaky venkova jsou postupně smývány vlivy města. Jako druhý typ venkova lze označit český nerozvojový venkov s charakteristickým vymezením v širším pásu od Rakovnicka přes středo-jihočeské pomezí až do prostoru Vysočiny. Tento široký pás venkovských obcí pokrývá i vymezení periferních oblastí podle Musila a Müllera (2008), ale námi prezentované jeho vymezení je mnohem širší. Třetím charakteristickým typem venkova je moravský venkov, byť se v předložené typologii dále rozpadá do více podobných typů. Předložené typy venkovského prostoru v ostatním území ovlivněné buď dosídlením pohraničních oblastí, nebo specifickými rekreačními funkcemi jsou z hlediska svého rozsahu výrazně menší.
Příspěvek vznikl v rámci řešení projektu VaV MMRČR č. WD-01-07-1: Regionální diferenciace venkovských obcí Česka: disparity a možnosti rozvoje.
Literatura
- Blažek B. (2004): Venkovy, Era Praha, 179 str.
- Hampl M. a kol. (2001): Regionální vývoj: specifika české transformace, evropská integrace a obecná teorie. Univerzita Karlova v Praze, PřF, KSGRR, Praha, 328 s.
- Chromý P., Kučerová S., Kučera Z. (2009): Regional identity, contemporary and historical regions and the issue of relict borders – The case of Czechia. Region and Regionalism, č. 2, s. 9–19.
- Musil J., Müller J. (2008): Vnitřní periferie v České republice jako mechanismus sociální exkluze. Sociologický časopis, č. 2, s. 321–348.
- Perlín R., Kuldová S. (2008): Typology of rural areas. In: Majerová, V. (ed.): Sborník příspěvků z mezinárodní vědecké konference Venkov je náš svět, Countryside – Our World. ČZU, Praha, s. 487–509.