K poskytování služeb, analýze návštěvnosti a personalizaci reklamy se využívají soubory cookie. Informace o použití webu mohou být sdíleny s dalšími partnery působícími v oblasti sociálních médií, inzerce a analýz. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace
ISSS 2019

Fiskální pravomoci obcí a koeficienty daně z nemovitostí

Datum: 24. 6. 2010, zdroj: OF 2/2010, rubrika: Ekonomika

Při fiskální decentralizaci dochází k přesunu některých rozhodnutí o výši a struktuře veřejných příjmů a výdajů z centrální vládní úrovně na územní samosprávy. Tento proces přináší ekonomické užitky díky možnosti územních samospráv přizpůsobit se místním preferencím a současně snazší kontrole politiků voliči, kteří na místní úrovni spíš než na úrovni centrální mohou požadovat zodpovědnost politiků za poskytované veřejné služby. Na místní úrovni lze také ve větší míře uplatnit princip prospěchu, tj. zpoplatnit plně nebo částečně některé veřejně poskytované služby.

Aby bylo možné realizovat užitky z fiskální decentralizace, je třeba splnit celou řadu podmínek. Vedle volených zastupitelů a starostů je třeba územním samosprávám poskytnout dostatečné pravomoci rozhodovat o výši a struktuře výdajů, rozsahu poskytovaných veřejných služeb, ale i o výši a struktuře příjmů (tj. především daní). Územní samosprávy současně musí mít dostatečnou kapacitu své daňové příjmy spravovat.

Z hlediska procesu fiskální decentralizace v ČR je tedy zvýšení fiskálních pravomocí obcí, ke kterému došlo zavedením místního koeficientu u daně z nemovitostí od roku 2009, pozitivním a po mnoha letech prvním krokem tímto směrem. Bohužel však k posílení pravomocí a příjmů obcí dochází, aniž by se snižovaly příjmy centrální vlády.

Ministerstvo financí v lednu 2010 zveřejnilo na webových stránkách přehled koeficientů daně z nemovitostí pro všechny obce k 1. 1 2010. Takto kompletní údaje o uplatňování koeficientů daně z nemovitostí nebyly dosud veřejně k dispozici a proto je nyní vlastně poprvé možné zpracovat podrobnou průřezovou analýzu využívání zákonem upravených fiskálních pravomocí českými obcemi.

Tři typy koeficientů

Zákon o dani z nemovitostí umožňuje zastupitelstvům obcí upravit nebo zavést obecně závaznou vyhláškou tři typy koeficientů, kterými se upravuje sazba daně:

  1. Koeficient přiřazený jednotlivým obcím podle počtu obyvatel z posledního sčítání lidu – tzv. korekční koeficient, kterým lze upravit sazbu daně ze staveb a stavebních pozemků: Tento koeficient mohou obce buď zvýšit o jednu kategorii (tj. o 11-56 %, v průměru o 32 %) nebo snížit až o tři kategorie. Pro jednotlivé části obce lze stanovit koeficienty v různé výši.
  2. Koeficient, kterým lze zvýšit sazbu daně u staveb pro individuální rekreaci, garáží a staveb užívaných pro podnikatelskou činnost: Tento koeficient má hodnotu 1,5 a je stanoven pro vybrané druhy staveb pro celou obec. V dalším textu je tento koeficient označován jako koeficient 1,5.
  3. Místní koeficient, kterým lze zvýšit sazbu daně u všech nemovitostí s výjimkou orné půdy, chmelnic, vinic, zahrad, ovocných sadů a trvalých travních porostů. Tento koeficient má hodnotu 2, 3, 4 nebo 5 a je stanoven pro celou obec.

Pomocí těchto koeficientů může obec zvýšit daň z nemovitostí téměř osmkrát (vycházíme-li z celostátní struktury výnosů z jednotlivých daňových základů a uplatnění všech koeficientů). Současně je třeba připomenout, že obce mohou upravit i základ daně u daně z nemovitostí a to osvobozením orné půdy, chmelnic, vinic, zahrad, ovocných sadů a trvalých travních porostů.

Zavedené koeficienty daně z nemovitosti a využití jednotlivých typů
Zavedené koeficienty daně z nemovitosti a využití jednotlivých typů

Žádný koeficient nezavedlo 4537 obcí, tj. 71 %.

Využití jednotlivých koeficientů

Míra využívání jednotlivých koeficientů se liší: 21,6 % obcí zavedlo koeficient 1,5, dále 12,4 % upravilo korekční koeficient u staveb a 9,5 % u stavebních pozemků a konečně 4,5 % zavedlo místní koeficient. V uvedeném grafu je patrný podíl obcí v jednotlivých velikostních kategoriích, které uplatnily daný koeficient. Velikostní kategorie obcí odpovídají kategorizaci používané pro přiřazení korekčního koeficientu, přičemž největší dvě kategorie jsou sloučeny.

Graf: Využití koeficientů daně z nemovitostí podle velikosti obcí
Využití koeficientů daně z nemovitostí podle velikosti obcí

U korekčního koeficientu se jedná o obce, pro které je uveden alespoň v jedné z uveřejněných tabulek týkajících se staveb nebo stavebních pozemků koeficient v jiné výši než je stanoveno zákonem. Jedná se tedy o obce se značně různorodým přístupem ke stanovení korekčního koeficientu: úpravu na celém území obce, úpravu v části obce a o kombinaci obou přístupů.

U koeficientu 1,5 jsou uvedeny obce, které tento koeficient zavedly, bez ohledu na to, kolika a jakých dílčích daňových základů se týká.

Vzhledem k malému počtu obcí, které zavedly místní koeficient, nebyla zkoumána jeho výše, ale pouze skutečnost, zda byl zaveden.

Míra využívání všech typů koeficientů se zvyšuje s růstem velikosti obce. Rozdíl v míře využívání v kategoriích s více než 6000 obyvateli je již poměrně malý: korekční koeficienty využívá naprostá většina obcí, koeficient 1,5 asi polovina a místní koeficient necelá pětina větších obcí. Zajímavá je podstatně vyšší míra využívání koeficientu 1,5 než ostatních koeficientů malými obcemi. Porovnáme-li využívání koeficientu 1,5 u různých typů staveb, obce do 10 tisíc obyvatel ho zavedly nejčastěji pro stavby pro individuální rekreaci (druh staveb J a K). Koeficient 1,5 uplatnilo pro ostatní typy staveb v této skupině obcí výrazně méně obcí (asi o deset procentních bodů). U obcí nad 10 tisíc obyvatel podobný rozdíl není, koeficient 1,5 je však uplatňován výrazně méně pro stavby a nebytové prostory využívané pro zemědělskou prvovýrobu, lesní a vodní hospodářství (druh staveb M a S).

Rozdíly v přístupu obcí

Mezi jednotlivými kraji existují překvapivě velké rozdíly ve využívání koeficientů daně z nemovitostí. Nejvíce obcí uplatňujících koeficienty je v Karlovarském a Libereckém kraji a nejméně v Jihomoravském kraji a na Vysočině. Korekční koeficient upravilo v Karlovarském a Libereckém kraji 19,1 % obcí oproti 6,7 % v kraji Jihomoravském, koeficient 1,5 zavedlo 31,2 % obcí v Libereckém kraji a 14,6 % obcí v Jihomoravském kraji a místní koeficient zavedlo v Karlovarském kraji 15,3 % a v Pardubickém kraji a na Vysočině 1,1 % obcí.

Z uvedeného obrázku je dále patrná další skutečnost a to, že jen poměrně málo obcí uplatnilo více koeficientů. Dva koeficienty uplatnilo 491 obcí, tři druhy koeficientů 55 obcí. Míra využívání svěřených fiskálních pravomocí u daně z nemovitostí je všeobecně, z hlediska celkového počtu obcí, poměrně nízká – naprostá většina obcí (71 %) žádný ze zákonem stanovených koeficientů nezavedla nebo neupravila. Tyto výsledky významně ovlivňuje velký počet malých obcí. Podobná analýza provedená v 224 obcích s více než 6000 obyvateli ukazuje, že téměř polovina obcí zavedla dva typy koeficientů, třetina jeden typ koeficientu, 7,6 % všechny tři typy koeficientů a jen 8,9 % těchto větších obcí nezavedlo žádný koeficient daně z nemovitostí.

Opatrné zavádění

Při bližším porovnávání využití jednotlivých typů koeficientů se však ukazuje, které vlastnosti jsou obcemi považovány za zajímavé a které naopak představují překážku uplatnění příslušného koeficientu. Jedná se o možnost zdanit více nerezidenty, kteří volí jinde, diferencovaný versus uniformní přístup k různým nemovitostem nebo poplatníkům, rozsah zvýšení daně a jednoduchost.

Nejčastěji využívaný koeficient 1,5 umožňuje cíleně více zdanit nerezidenty, tj. chataře, případně podnikatele, na rozdíl od místního koeficientu, který se dotkne všech. Toto je důležité z hlediska politické průchodnosti zavedení koeficientu. Korekční koeficient může být stanoven v různé výši pro jednotlivé části obce, což může rovněž umožnit vyloučit z vyššího zdanění rezidenty.

Před zavedením místního koeficientu umožňoval koeficient 1,5 ve většině obcí podstatně větší zvýšení daně z nemovitostí než korekční koeficient (rozdíly v daňovém základu pro jednotlivé koeficienty při tomto srovnání neuvažuji). Systém stanovení a úprav korekčních koeficientů je, na rozdíl od dalších koeficientů, poměrně krkolomný.

Z provedené analýzy je zřejmé, že obce využívají své pravomoci v oblasti daně z nemovitostí poměrně málo a jsou se zaváděním místního koeficientu opatrné. Vzhledem ke zdvojnásobení sazeb u stavebních pozemků a staveb s výjimkou staveb sloužících pro ostatní podnikatelskou činnost lze očekávat podobný přístup i v budoucnosti.

Ing. Lucie Sedmihradská, Ph. D., katedra veřejných financí, VŠE Praha

TOPlist
TOPlist