Názor k "chodníkovému" zákonu
Dříve platný zákon ale také nestanovil povinnost úklidu chodníků majitelům přilehlých nemovitostí, jen je činil zodpovědnými za případné škody vzniklé z důvodu např. úrazu na neuklizeném obecním chodníku. Tedy odpovědnost vlastníka pozemku (chodníku) za škody vzniklé stavem tohoto obecního pozemku byla zákonem přesunuta na majitele jiného pozemku, v tomto případě majitele pozemku (nemovitosti) sousedícího. A to byla křivda na majitelích přilehlých nemovitostí k nemovitostem obecným (chodníkům).
Obec sice mohla úklid nařídit, ale to jen v určitých specifických podmínkách. Navíc, protože zákon přímo nenařizoval úklid, jen převáděl zodpovědnost za škodu na jiného, přímý vlastník pozemku se vlastně ani neobohacoval, protože náklady, které musel majitel přilehlé nemovitosti vynaložit na ošetřování chodníku (např. čas strávený úklidem, pokud nebudeme uvažovat o technických pomůckách, jež se s určitými obtížemi daly od obce požadovat), nemusel hradit, přestože evidentně majitel přilehlé nemovitosti byl nucen je vynaložit, pokud nechtěl hradit škody případně na neošetřeném pozemku vzniklé. Dělal to jaksi dobrovolně, tedy byl chytře donucen hradit to, co logicky patřilo jinému.
Majitel přilehlé nemovitosti byl hmotně zodpovědný za škody 24 hodin denně po celý rok, tedy i když byl v práci a ono náhodou zrovna na uklizený chodník zasněžilo, nebo v létě tam někdo nechal skvrnu od oleje, na které náhodný chodec uklouzl a zlomil si nohu. Vezmeme-li to ad absurdum, nikoho v podstatě nezajímalo, že by majitel přilehlé nemovitosti musel stát u obecní nemovitosti a hlídat její stav celý rok. Řešení by pravděpodobně vyřkl až soud.
Další příklad je majitel přilehlé nemovitosti v městě X a další nemovitosti v městě Y. Přestože X od Y dělí např. 150 km, jejich majitel byl hmotně zodpovědný (nebo chcete-li za úklid) jak v X, tak v Y. Pokud byl majitel přilehlé nemovitosti náhodou nemocný, opět zodpovídal. Pokud to byla starší, možná zdravotně nemohoucí osoba, zodpovídala za škody stejně, přestože jí při provádění úklidu mohlo hrozit poškození zdraví a pokud by se tak stalo, nemohla od majitele chodníku vyžadovat náhradu, protože zákon jí nenařizoval úklid, jen zodpovědnost za škody. A takto by se dalo ještě pokračovat, ale myslím, že soudnému člověku tyto příklady stačí.
Pokud přihlédneme k případnému pojištění těchto úrazů na chodnících, bylo to možné jen jako připojištění přilehlé nemovitosti, jednalo-li se např. o zahradu kde nemovitost nebyla, nešlo pojištění pro tento účel sjednat vůbec. A perličkou bylo to, že pojistné plnění bylo provedeno pouze tehdy, pokud úklid chodníku nebyl vůbec prováděn, jinak plnění nebylo možné.
Jen ten, kdo problém zodpovědnosti za škodu vzniklou stavem chodníku a nákladů na jeho úklid vidí pouze jako zásah do jeho zaběhnutých podmínek a využíval roky výhody z tohoto řešení plynoucí, nemůže pochopit, že náklady na úklid byly vynakládány vždy, jen ne tím, komu patřily a tak se hlasitě ozývá, kde na to má brát – viz vyjádření zastupitelů určitých měst.
Takže nový zákon jen napravuje dřívější křivdy a určuje zodpovědnost se vším souvisejícím tomu, komu logicky a doopravdy patří. Navíc skutečnost dotvrzuje, že většinově ten, kdo uklízel dříve, uklízí i dnes, protože v dnešních klimatických podmínkách to skutečně vlastník nemůže stihnout a není důvod si před domem neuklidit, když to město nestíhá, a i majiteli přilehlé nemovitost se jde lépe po chodníku uklizeném, než po neuklizeném. Jen už si je jistý, že za případný úraz není zodpovědný on, a takovýto problém musí vyřešit už skutečný majitel, což je vlastně v pořádku.