Sociální služby a venkovské prostředí
V souvislosti s reformou sociálních služeb se mění postavení obcí při zjišťování sociálních služeb a obce se stávají aktivními subjekty při jejich zajišťování. Spoléhání se na řešení z vnějšku nebo jen na péči rodiny může vést k sociálnímu vyloučení řady občanů. Riziko bílých míst v síti sociálních služeb se objevuje především na venkově.
Motivovat obce ke zodpovědnosti vůči svým občanům je hlavním cílem projektu Vzdělávání zadavatelů a poskytovatelů v problematice komunitního plánování sociálních služeb v Královéhradeckém kraji, který realizuje Občanské poradenské středisko Hradec Králové za podpory Evropského sociálního fondu.
Po osmi měsících realizace projektu lze zobecnit některé dobré příklady, ale také úskalí stávajícího systému. Článek se zaměřuje především na služby sociální péče pro zdravotně postižené a seniory, které jsou na venkově vnímány jako nejpotřebnější.
Mýtus -- lidé na vesnicích služby nepotřebují
Mezi starosty se často objevuje mýtus, že lidé na vesnicích sociální služby nepotřebují a odůvodňují to hlavně tím, že při zajišťování osobních potřeb na venkově hraje aktivnější roli rodina a sousedé. Bohužel při tom zapomínají na občany, kterým pomoc rodiny či sousedů nedostačuje nebo ji vůbec nemají zajištěnu. Tito lidé se pak ocitají bez péče. Důsledkem odmítání potřebnosti služeb je přetížení pečujících osob, nedobrovolná nízká životní úroveň občanů závislých na pomoci druhých či jejich předčasný odchod do ústavní péče.
Průzkum poptávky po pečovatelských službách kombinovaný se zjišťováním potřebnosti, prokázané na základě příspěvku na péči, ukázal, že se ve většině zkoumaných obcí obvykle vyskytují potenciální uživatelé služeb. Tedy občané, kteří mají zájem služby využít a zároveň ji vzhledem ke svému zdravotnímu stavu potřebují.
Běžně se stává, že samotní občané oslovují poskytovatele terénních pečovatelských služeb s žádostí o poskytnutí služby, ti je ovšem odkazují na obce, kde jim poskytnutí služby není umožněno. Občan tak absolvuje nepříjemné kolečko mezi institucemi, často bez pozitivního výsledku.
Východiskem z této situace je uznání potřeb občanů ze strany obcí a uzavření dohody s poskytovateli o zajišťování sociálních služeb na území obce a o podmínkách, za jakých se služba poskytuje. Občan se pak obrací pouze na poskytovatele sociální služby, který posoudí jeho potřebnost. Obec řeší s poskytovatelem pouze technické a finanční záležitosti, a nemusí posuzovat potřebnost občanů.
Tuto dohodu by obce a poskytovatelé měli uzavřít i v případě, že neexistuje aktuální potřeba. V případě náhlého požadavku občana se totiž zkrátí čas, kdy mu může být služba poskytnuta a včasná pomoc je u sociálních služeb velmi důležitá. Díky smluvní spolupráci si poskytovatel může snadněji plánovat kapacitu pro poskytování služby.
Aktivní zjišťování potřeb
Menší obce často řeší problémy tak, jak přicházejí, protože není v jejich silách řešit situace s předstihem. Navíc potřebu sociálních služeb nelze předvídat s naprostou přesností, vzhledem k tomu, že se jedná často o kombinaci zdravotního stavu a rodinné situace. Tento fakt se výrazně projevuje u obcí do 1000 obyvatel, kdy cílovou skupinu často spočítáme na prstech jedné ruky. Výkyvy poptávky po službách mohou být v menších obcích značné, protože v obci mohou službu potřebovat dnes čtyři lidé a za rok již nikdo.
I když nelze s předstihem jasně říci kdy, kolik a jaké služby budou občané obce potřebovat, je užitečné potřeby zjišťovat. Vzhledem k tomu, že dotazování nám umožní přesnější odhad budoucí potřeby.
Aktivní zjišťování potřeb občanů je důležité především pro tvorbu finančních a kapacitních rezerv obce i služby. Jak říká starosta obce s 1200 obyvateli: "Řešení situace jednoho či dvou občanů je pro náš rozpočet únosné. V případě, že pomoc budou najednou potřebovat čtyři lidé, adekvátní řešení již nenalezneme." Také u terénních služeb hrozí riziko, že i v případě potřeby jediného klienta nebude mít poskytovatel dostatečnou kapacitu k poskytnutí služby vzhledem k velkým dopravním vzdálenostem na venkově, které představují značné časové náklady na poskytnutí služby.
Spolupráce s obcemi vyššího typu
Obce mají dobrý přehled o potřebách svých občanů, zároveň však mají omezené kapacity tyto potřeby zjišťovat a zabývat se jimi jinak než při řešení krizových situací. Z tohoto důvodu je pro obce výhodné spolupracovat s okolními obcemi ve svém území.
Ideálním územím je obvod obce s rozšířenou působností, případně obce s pověřeným obecním úřadem. Společným postupem se zajistí znalost místních potřeb a zároveň dostatečná kapacita k jejich systematickému řešení. Spolupráce představuje především vzájemné sdílení informací o potřebách občanů, nastavování mechanismů fungování služeb, jejich rozvoje, ale také spolupodílení se na financování služby.
Aby služby odpovídaly potřebám občanů a byly dostatečně pružné, nelze je zajišťovat pouze z úrovně větších obcí (např. z obcí s obecním úřadem s rozšířenou působností), ale je nutná spolupráce všech obcí. Důležitá je ochota a přístup ke spolupráci ze strany obce s rozšířenou působností, ale není bezpodmínečná. Pokud je spolupráce obcí realizována na území menším, než je obec s rozšířenou působností, je nutná spolupráce se sociálním odborem obecního úřadu obce s rozšířenou působností.
Závěr
Ekonomická aktivita občanů na venkově se dnes podobá ekonomické aktivitě ve městech. Požadavky na pracovní sílu neumožňují péči o osobu blízkou a nelze se tak spoléhat na péči rodiny. Zároveň se také mění fungování rodin na venkově, začínají se objevovat osamělí rodiče, jejichž rodina není nablízku. Z těchto důvodu potřeba sociálních služeb na venkově roste.
Přestože představitelé obcí často uznávají tyto potřeby, není v silách samotné obce nacházet řešení. To je podmíněno aktivní rolí většího sídla a vzájemnou spoluprací mezi obcemi. Obce by však měly v rámci této spolupráce plnit aktivní roli. Odmítání řešení problematiky sociálních služeb může v budoucnu přinést mnohem větší náklady než v současnosti, kdy pro budování místních partnerství mohou obce využít prostředků Evropského sociálního fondu.