Nejvyšší kontrolní úřad a samosprávy
Nejvyšší kontrolní úřad (NKÚ) je nezávislou kontrolní institucí, jejíž základní postavení a působnost je popsána v ústavě. V tomto základním právním dokumentu ČR je založena nejen moc zákonodárná, výkonná a soudní, ale také nezávislá kontrola, která má dohlížet na hospodaření státu. Detailnější popis působnosti, vnitřní organizace a mechanismy práce jsou formulovány zvláštním zákonem o nejvyšším kontrolním úřadu z roku 1993, kdy také tato kontrolní instituce vznikla. Základní principy nezávislosti a organizace kontrolní činnosti jsou definovány v určitých mezinárodních standardech, které jsou v českém právním systému respektovány a jsou také prakticky dodržovány. Nezávislé kontrolní instituce jsou zřízeny ve všech demokratických zemích a i když se můžeme setkat s jejich různými názvy – například účetní dvůr, účetní komora, kontrolní úřad, auditní úřad nebo třeba královská kontrola -- ani z tohoto hlediska není česká kontrolní instituce žádnou výjimkou.
Působnost Nejvyššího kontrolního úřadu je zákonem určena (mimo jiné úkoly) na hospodaření se státním majetkem a finančními prostředky vybíranými na základě zákona ve prospěch právnických osob s výjimkou prostředků vybíraných obcemi nebo kraji v jejich samostatné působnosti. Dále pak na hospodaření s prostředky poskytnutými České republice ze zahraničí a s prostředky, za něž převzal stát záruky, nebo na zadávání státních zakázek.
Při kontrole pak NKÚ prověřuje, zda jsou kontrolované činnosti v souladu s právními předpisy, přezkoumává jejich věcnou a formální správnost a posuzuje, zda jsou účelné a hospodárné. Jinými slovy, NKÚ se zaměřuje na kontrolu použití majetku a peněz českého státu i těch, které do naší republiky proudí ze zahraničí. Cílem kontroly je především to, zda jsou dělány správné věci správným způsobem.
NKÚ a samosprávy
Z výše uvedeného je zřejmé, že se NKÚ nezabývá hospodařením územní samosprávy ani na obecní, ani na regionální úrovni, ovšem s jednou výjimkou. I samosprávy mnohdy používají peníze ze státního rozpočtu nebo jinak využívají státní majetek. V takovém případě se samozřejmě mohou setkat i s kontrolou hospodaření, kterou provádí Nejvyšší kontrolní úřad. Obvykle tedy samosprávy vystupují v roli konečných příjemců státní podpory z různých dotačních programů a kontrola se pak soustřeďuje na ověření, zda státní peníze byly použity v souladu s rozhodnutím o přidělení takové dotace.
Samotné hospodaření obcí je pak přezkoumáváno z hlediska formální a věcné správnosti krajskými úřady nebo auditorskými firmami, v případě krajů vykonává tuto kontrolní roli ministerstvo financí. Účelnost a hospodárnost je pak sledována finančními a kontrolními výbory, které si zřizují jednotlivá zastupitelstva.
Různé přístupy
Dohled nad hospodařením územních samospráv je v různých zemích organizován různým způsobem, přitom může být kontrola formálních náležitostí oddělena od kontroly efektivnosti. Působnost nejvyšších kontrolních institucí v jednotlivých zemích je mnohdy výsledkem nejen politických rozhodnutí, ale hlavně důsledkem historického vývoje a praktických zkušeností.
Na jedné straně můžeme ukázat na nedávné změny u našich slovenských sousedů, jejichž výsledkem je rozšíření působnosti Nejvyššího kontrolního úřadu SR na hospodaření samospráv. Vzhledem ke kapacitním možnostem NKÚ SR a počtu obcí se však samotná kontrola zatím omezuje prakticky jen na formální kontrolu hospodaření krajů a některých vybraných obcí. V souvislosti s často v poslední době uváděným slovenským příkladem je nutné připomenout, že před rozšířením působnosti slovenského NKÚ u našich sousedů neexistoval vnější přezkum hospodaření, který je u nás uplatňován řadu let.
Na straně druhé můžeme zmínit nizozemský systém, který vychází z nezávislé externí formální kontroly hospodaření obcí auditorem a je doplněn specializovanými auditními institucemi zaměřenými na kontrolu hospodárnosti, které jsou obce povinny zřizovat.
V britském modelu je formální kontrola hospodaření samospráv vykonávána externími auditory, nejvyšší kontrolní úřad však může kontrolu provádět také. Soustřeďuje se však hlavně na kontroly výkonu či efektivity průřezově (například efektivnost školského systému).
Smysluplné vynakládání úsilí i prostředků
Při samotném výkonu kontroly se samozřejmě také musí sledovat náklady kontrolního mechanismu v poměru k velikosti rizika. Nemá přece smysl zřizovat například kontrolní instituci, jejíž provozní náklady budou několik milionů korun ročně, přičemž bude zaměřena na kontrolu hospodaření několika okolních obcí, jejichž celkový rozpočet bude zhruba stejně velký.
Hospodaření obcí bývá mnohdy kritizováno sdělovacími prostředky nebo některými nevládními organizacemi, seriozní diskuse o efektivnosti kontrolního systému jsem však zatím nezaznamenal. Pokud bychom však v kontrolních mechanismech chtěli něco měnit, věcnou diskusí o výhodách a nevýhodách stávajícího systému bychom měli začít.